ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.737.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 737/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. července 2009 o dovolání obviněné Mgr. M. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 10 To 302/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 36/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Mgr. M. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 1 T 36/2008, byla obviněná Mgr. M. S. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustila tím, že
- v H. K. dne 15. 5. 2006 v úmyslu nevrátit půjčené finanční prostředky vylákala od Z. K., pod záminkou, že si koupí byt v H. v P.í, aby se s ním mohla blíže stýkat, neboť je rozvedená, částku vy výši 30.000,- Kč jako rezervační zálohu na koupi bytu, a následně
- v L. B. dne 25. 6. 2006 v úmyslu nevrátit půjčené finanční prostředky vylákala od Z. K., jako doplatek na kupní cenu za byt v H. v P. částku ve výši Kč 450.000,-,
čímž způsobila Z. K. škodu ve výši nejméně 480.000,- Kč, neboť mu tvrdila, že si byt kupuje do svého vlastnictví, a po zjištění, že dne 26. 6. 2006 uzavřela kupní smlouvu na byt v Ž. ulici v H. v P. její matka J. K., tak Z. K. poskytnutí peněz na koupi bytu zapřela a do dnešního dne nevrátila, přičemž J. K. jí dne 7. 8. 2006 předmětný byt darovala.
Za tento skutek byla podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře 15 měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Dále bylo obviněné uloženo podle §59 odst. 2 tr. zák., aby ve zkušební době uhradila dle svých sil poškozenému způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozenému Z. K. škodu ve výši 480.000,- Kč.
Odvolání obviněné Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 10 To 302/2008, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení krajského soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že jak nalézací soud, tak odvolací soud skutek nesprávně právně kvalifikovaly. Dovoláním brojí proti výroku o vině i trestu.
V úvodu dovolání vytýká odvolacímu soudu, že přistoupil k novému hodnocení důkazů, aniž by tyto důkazy sám provedl. Konkrétně měl nově hodnotit výpověď svědka J. S. a dále výpověď poškozeného, pokud jde o vozidlo, kterým měla obviněná přijet na schůzku do L. B., a jeho barvu. Dovolatelka poukazuje v této souvislosti na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06, ve kterém je vysloveně stanoveno, že k porušení práva na spravedlivý proces by došlo, pokud odvolací soud nařídil (podle dovolatelky v tomto případě „provedl“)hodnocení důkazu provedeného nalézacím soudem jiným způsobem. Dovolatelka má rovněž za to, že odvolací soud vyvrátil vlastní úvahou důkaz, který svědčil v její prospěch (konkrétně výpověď svědka S.), aniž by takový důkaz provedl.
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně zjistil skutkový stav, neboť nedůsledně provedl dokazování. Považuje za důležité, aby byl zjištěn nesoulad mezi znaleckým posudkem z odvětví psychologie a závěry fyziodetekčního vyšetření. To, že výsledky fyziodetekčního vyšetření, které pro ni vyzněly příznivě, nebyl proveden důkaz před soudem, ji podle jejího názoru poškodilo. Nesouhlasí přitom se stanoviskem soudů, že výsledky fyziodetekčního vyšetření nelze provést důkaz před soudem.
V další části dovolání vyslovuje obviněná názor, že poškozený K. by se uplatňované pohledávky vůči ní v běžném civilním řízení domáhal jen problematicky vzhledem k nedostatku důkazů o tom, že jí peníze předal. Považuje proto za porušení zásady ultima ratio, aby orgány činné v trestním řízení poškozenému ve vymáhání jeho pohledávky pomáhaly.
Obviněná má za to, že byla v rozporu s provedenými důkazy odsouzena na podkladě vlastní úvahy soudů o skutkovém ději, čímž podle ní došlo k porušení zákazu deformace důkazů vyjádřené například v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05, spočívající ve vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu. Další pochybení soudů spatřuje v porušení zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, když za situace, která připouštěla dva či více možných výkladů provedených důkazů, učinily soudy zjištění pro ni nejméně příznivé. Pokud odvolací soud vyhodnotil výpověď poškozeného jako jediný přímý důkaz o její vině, jedná se podle názoru dovolatelky o extrémní nesoulad mezi tímto provedeným důkazem a následným právním hodnocením skutku. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že její obhajoba vykazuje řadu krajně nepravděpodobných předpokladů, když její obhajoba je od počátku řízení neměnná, včetně uvedení zdrojů financí a pohnutky ke koupi bytu.
Dle mínění dovolatelky nebyly provedeny potřebné důkazy ani ke správné právní kvalifikaci jejího jednání. Z rozhodnutí soudů podle jejího mínění přesvědčivě nevyplývá, kdy měla pojmout úmysl peníze nevrátit, když ani poškozený sám nevěděl, zda mu v rozhodné době šlo o byt či o vrácení údajné půjčky. Není proto jasné, zda by takové jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin podvodu či zpronevěry, ani to, v čem měla poškozeného uvést v omyl.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí krajského soudu, tak předcházející rozsudek okresního soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že by ji obžaloby zprostil.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. do data neveřejného zasedání písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání obviněnou Mgr. M. S. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Přestože ve svém dovolání obviněná uvádí celou řadu námitek, za námitky směřující proti právnímu posouzení zjištěného skutku naplňující deklarovaný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze označit pouze dvě z nich.
Prvá brojila proti tomu, že by zjištěný skutek vykazoval jednoznačně znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., zejména pro údajné pochybnosti o úmyslu obviněné.
Nejvyšší soud však shledal, že popis skutku uvedené právní kvalifikaci plně odpovídá. Skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. měla obviněná podle závěru soudů naplnit tím, že ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila tím na cizím majetku škodu nikoli malou. Všechny tyto znaky jsou náležitě popsány ve skutkové větě rozsudku okresního soudu.
Pokud jde o úmysl obviněné, uvádí skutková věta jednoznačně, že „…dne 15. 5. 2006 v úmyslu nevrátit vypůjčené finanční prostředky vylákala od Z. K. pod záminkou koupě bytu v H. v P. částku 30.000,- Kč…“, a zcela shodně dne 25. 6. 2006 další částku 450.000,- Kč pod stejnou záminkou. Z tohoto popisu skutku zcela nepochybně plyne, že úmysl nevrátit vypůjčené finanční prostředky měla již v době jejich převzetí (tj. vylákání) od obviněného, což je charakteristickým znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.. Další skutkové okolnosti ještě podpůrně dokreslují uvedení poškozeného v omyl nejen, pokud jde o vrácení zapůjčených prostředků, ale i okolnosti s půjčkou spojené (nepravdivé tvrzení obviněné, že důvodem koupě bytu je, aby se s ním mohla blíže stýkat) i výši způsobené škody. Tyto okolnosti jsou pak blíže rozvedeny a argumentačně podloženy i v odůvodnění rozsudku okresního soudu (str. 10) i odůvodnění usnesení krajského soudu (str. 8).
Druhá námitka zpochybňovala právní kvalifikaci zjištěného skutku s tím, že je pochybné, zda by nárok poškozeného byl úspěšně vymahatelný prostředky práva civilního, takže tím spíše není namístě celou věc řešit prostředky práva trestního, a jde tedy o porušení zásady ultima ratio.
I tuto námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k okolnostem případu (zneužití blízkého vztahu s poškozeným, vytvoření legendy k vylákání peněz, výše vylákané částky, postoj poškozené ke spáchanému činu a náhradě způsobené škody) rozhodně nelze považovat stupeň nebezpečnosti jednání obviněné pro společnost za nižší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), aby to odůvodňovalo řešení věci prostředky mimo sféru trestního práva. Uvedené okolnosti a výše způsobené škody plně odůvodňovaly použití kvalifikované skutkové podstaty dle §250 odst. 1, 2 tr. zák., když výše způsobené škody se dokonce těsně blížila k částce 500.000,- Kč, tedy hranici tzv. značné škody ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., která zakládá možnost ještě přísnějšího trestního postihu pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. s trestní sazbou od 2 do 8 roků odnětí svobody. Postup vůči obviněné v posuzovaném případě se proto rozhodně nejeví jako neadekvátní užívání trestní represe a porušení zásady ultima ratio, když prostředky, které nabízí občanský soudní řád by se zde zjevně míjely účinkem (k tomu viz II. ÚS 372/03).
Ostatní námitky uplatněné v dovolání jsou pak výhrady směřující nikoli proti právnímu posouzení zjištěného skutku, nýbrž výhrady proti úplnosti provedeného dokazování a postupu, jakým okresní i krajský soud přistoupily k hodnocení důkazů, které z nich a do jaké míry vyhodnotily jako věrohodné a jaké skutkové závěry z nich vyvodily. Dovolatelka spatřuje porušení procesních předpisů i v postupu odvolacího soudu, který se podle jejího názoru odchýlil od hodnocení důkazů provedeného okresním soudem, aniž by tyto důkazy sám provedl, a jeho závěry v podstatě považuje za pouhou spekulaci, navíc také za preferenci jedné z možných verzí, když nebyla vyloučena možnost verze jiné, pro obviněnou příznivější.
K těmto námitkám nutno souhrnně říci, že je v zásadě nelze uplatňovat v rámci obviněnou deklarovaného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud si je nicméně vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž nelze výklad uvedeného dovolacího důvodu provádět natolik restriktivně, aby v jeho důsledku docházelo k tomu, že zůstanou nepovšimnuta taková procesní pochybení, která by měla zcela zásadní vliv na spravedlnost řízení a došlo v jejich důsledku k porušení některé z jeho základních zásad, které mají zaručit „fair trial“.
Nad rámec své přezkumné povinnosti proto Nejvyšší soud uvádí, že ani žádnou z dalších dovolacích námitek obviněné neshledal podloženou.
Ve vztahu k hodnocení důkazů provedených v posuzované věci i Nejvyšší soud konstatuje, že důkazní situace zde nebyla jednoduchá, neboť vině obviněné nasvědčoval jediný přímý důkaz a sice výpověď poškozeného Z. K., proti níž stála výpověď obviněné, která vinu kategoricky popírala. Jak okresní, tak krajský soud si však zjevně byly dobře vědomy, že za této situace musí k výpovědi poškozeného přistupovat velice odpovědně, zevrubně ji analyzovat a důkladně její věrohodnost ověřovat prostřednictvím dalších důkazů, jež byly v dané věci k dispozici. To také provedly a jejich skutkové závěry a hodnotící postupy dle §2 odst. 6 tr. ř. shledává Nejvyšší soud jako přesvědčivé a logicky vyplývající z provedených důkazů.
Oba soudy při hodnocení důkazů obecně připustily možnost, že by poškozený mohl vypovídat nepravdivě a zkoumaly ji z hlediska možné motivace. Opodstatněně ihned vyloučily možnost, že by se poškozený na úkor obviněné chtěl obohatit a soustředily se na druhou verzi, podle níž by jej k obvinění poškozené mohla motivovat msta za to, že již nehodlala pokračovat v jejich vztahu. Tuto verzi důkladně prověřily a důvodně ji rovněž vyloučily. Zde lze odkázat na detailní analýzu v odůvodnění obou napadených rozhodnutích. Nereálnost této verze je zřejmá především z časových souvislostí případu, kdy by poškozený musel zcela v rozporu se zásadami zdravého rozumu takovou „pomstu“ připravovat ještě v době, kdy byl jeho vztah s poškozenou z jeho pohledu zcela idylický. Nicméně tuto verzi vylučuje i další jednání poškozeného, který se ještě před podáním trestního oznámení snažil věc při kontaktech s obviněnou, jejími rodiči i zaměstnavatelem řešit formou dohody ve snaze dosáhnout vrácení zapůjčených peněz bez jakýchkoli dalších negativních důsledků pro obviněnou.
Oba soudy proto zcela důvodně uvěřily výpovědi poškozeného a posoudily jako nepodstatné a snadno vysvětlitelné některé drobné nepřesnosti v jeho výpovědi, které se obviněná v rámci své obhajoby snažila vytrhávat z kontextu a přikládat jim zásadní význam (např. otázka, jak přijela na schůzku do L. B.). Ty totiž nezpochybňovaly existenci podstatných skutečností relevantních pro trestně právní posouzení jednání obviněné. Nejvyšší soud přitom sdílí hodnocení výpovědi obviněné jako nepravdivé, plné zásadních a logicky nevysvětlitelných rozporů, a to přes zjevnou snahu obviněné vyvinit se i za cenu angažování dalších osob, které by její výpověď podpořily křivou výpovědí.
Nejvyšší soud nezjistil ani dovolatelkou tvrzené pochybení odvolacího soudu, které mělo spočívat v překračování jeho kompetencí při hodnocení důkazů provedených okresním soudem. Z usnesení krajského soudu na str. 4 vyplývá, že se ztotožnil s hodnocením důkazů okresním soudem, k němuž dospěl postupem dle §2 odst. 6 tr. ř., když sám pouze rozšířil a prohloubil úvahy soudu okresního v reakci na námitky uplatněné obviněnou v odvolání. Ohledně žádné pro posouzení věci významné skutečnosti odvolací soud nehodnotil rozhodující důkazy jinak než soud okresní a respektoval tak ust. §263 odst. 7 tr. ř., podle něhož je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
Konečně Nejvyšší soud konstatuje, že nedošlo ani k opomenutí žádného z důkazů, které by byly relevantní pro posouzení věci (k tomu viz III. ÚS 2110/07). Pokud pak nebyl proveden důkaz čtením závěrů fyziodetekčního vyšetření, bylo postupováno v souladu s dlouhodobě a všeobecně respektovaným rozhodnutím publikovaným pod č. 8/1993 Sb., rozh. tr., podle kterého výsledky vyšetření na fyziodetekčním zařízení (tzv. detektoru lži) nemůže soud použít jako důkaz při rozhodování trestní věci (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 32/95). Vedle vyšších formálních požadavků na získávání informací použitelných pro trestní řízení od svědků a obviněných je důvodem tohoto negativního postoje soudní praxe také toliko orientační charakter výsledků takového vyšetření s velkými odchylkami ovlivněnými individuálním charakterem vyšetřované osobnosti.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněné Mgr. M. S. jako zjevně neopodstatněné a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr