ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.998.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 998/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2009 o dovolání podaném J. V., proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 16/2009 ze dne 27. 1. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 85/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 46 T 85/2007 ze dne 11. 11. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v délce osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání J. V. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 7 To 16/2009 ze dne 27. 1. 2009 tak, že ho dle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal J. V. dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §256b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že citovaný rozsudek ze dne 11. 11. 2008 byl již druhým rozsudkem v této věci, předcházel mu rozsudek ze dne 24. 1. 2008, který však v podobě, v jaké byl vyhlášen, nesplňoval náležitosti vyhlášení rozsudku dle §128 a §129 tr. ř., když nebyl nijak skutkově vymezen. Proti tomuto prvnímu rozsudku se odvolal pouze dovolatel, proto poukázal na tu skutečnost, že již samotným dalším vymezením skutku v průběhu dalšího řízení došlo k porušení zákazu reformace in peius. Dále vytkl soudům prvního a druhého stupně, že se nezabývaly materiální stránkou předmětného trestného činu a nevzaly tak v úvahu ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a §88 odst. 1 tr. zák. Soudy obou stupňů se též dle dovolatele nevypořádaly s výší škody (§89 odst. 12 tr. zák.), podle kterého se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Pro výpočet škody proto měla být použita objektivní kriteria a nikoli pouze značně subjektivní „vnitřní předpisy“ soukromého školského zařízení. Dále dovolatel odkázal na zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně dalších zákonů, kde jsou stanoveny podmínky pro pedagogy vyučující na základních a středních školách, s důrazem na §32 citovaného zákona, ze kterého dle dovolatele vyplývá, že ať již má osoba vykonávající přímou pedagogickou činnost vzdělání bakalářské nebo úplné středoškolské, je oprávněna vykonávat takovou činnost pouze na základě výjimky stanovené v §32 citovaného zákona, jedná se tedy vždy o pedagoga bez zákonem požadované kvalifikace. Z důvodů shora uvedených proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil v celém rozsahu a zprostil dovolatele podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani jakákoli jiná procesní pochybení. Ustanovení §264 odst. 2 tr. ř. je ustanovením procesním a zákaz reformace in peius je zásadou procesní, nikoli hmotně právní. Námitka týkající se porušení zákazu reformace in peius tedy deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá a nelze ji podřadit ani pod jiný dovolací důvod, a to ani při extenzívním výkladu jednotlivých dovolacích důvodů. K námitce týkající se údajného porušení zákazu reformace in peius tudíž nelze při rozhodování o dovolání přihlížet. Naopak námitky, kterými podatel namítá absenci škody a absenci materiální stránky trestného činu, lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, ty však jsou současně zjevně neopodstatněné. Při stanovení výše škody je dle státního zástupce třeba vycházet z rozdílu mzdy, která byla dovolateli skutečně vyplacena a která by mu skutečně náležela, pokud by neuvedl nesprávné údaje týkající se jeho kvalifikace nebo vzdělání. Soudy tedy postupovaly v zásadě správně, pokud při stanovení výše škody vycházely z rozdílu mezi mzdou, která byla dovolateli skutečně vyplacena, a mzdou, která by mu mohla být vyplacena jako učiteli s pouze středoškolským vzděláním. Námitky týkající se výpočtu tohoto rozdílu, jsou již podle názoru státního zástupce námitkami skutkovými, které deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, přičemž k tomu uvedl, že nařízení vlády č. 330/2003 Sb., kterým argumentuje dovolatel, se na pracovníky soukromých středních škol nevztahovalo, což ostatně sám dovolatel připouští. Co se týče argumentace ohledně absence materiální stránky trestného činu, uvedl státní zástupce, že je třeba vycházet z toho, že již naplněním formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz též R 43/1996). Obdobně platí, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech, bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty. Státní zástupce uzavřel s tím, že pachatel, který při sjednávání pracovní smlouvy uvede nepravdivé údaje o svém vzdělání nebo jiných kvalifikačních předpokladech a dosáhne tak přiznání vyšší mzdy, se dopouští trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Skutečnost, že sjednanou práci následně skutečně vykonává, nesnižuje dle názoru státního zástupce nebezpečnost činu pro společnost natolik, aby nebyly dány podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty nebo aby dokonce vůbec nešlo o trestný čin, proto také státní zástupce v tomto směru dospěl k závěru, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. 5.].
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Námitky dovolatele ohledně toho, že v jeho případě došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius, pod tento dovolací důvod nespadají a nespadají ani pod žádný další, ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů, neboť se nejedná o námitky hmotně právní, nýbrž o námitky procesního charakteru, které nemohou být uplatněny pod deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud k tomu nicméně (jako obiter dictum) uvádí, že v daném případě se o porušení principu reformationis in peius nejedná, neboť k reálnému zhoršení postavení dovolatele (přes procesní nepřesnost soudu prvního stupně) nedošlo a jednota skutku zůstala po celé trestní řízení zachována (vymezení skutku v obžalobě, písemné vyhotovení rozsudku) a jedná se tedy o formálně procesní pochybení soudu prvního stupně, které za daných okolností nemá vliv na rozhodování v předmětné věci. Pokud by tedy byla obsahem dovolání pouze tato námitka, nezbylo by dovolacímu soudu než podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Naopak tvrzení dovolatele o tom, že soudy neposoudily materiální stránku mu přisuzovaného jednání a námitky týkající se stanovení výše škody, spadají svou povahou pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak vyplývá ze skutkové věty výše citovaného rozsudku, dovolatel dne 30. 8. 2005 při uzavírání pracovní smlouvy s pracovním zařazením středoškolského profesora doložil své vzdělání a odbornost jednak zfalšovaným písemným potvrzením PřF UK v P. o vykonání souborné bakalářské zkoušky z chemie a didaktiky chemie a rovněž doložil fotokopii výkazu o studiu v oboru Biologie – Chemie od 27. 9. 2000 na PřF UK, přestože toto studium ukončil ke dni 31. 12. 2001, čímž uvedl svého zaměstnavatele v omyl a způsobil tak poškozené organizaci škodu v minimální výši 134.042,- Kč, a tedy ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Ze zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, konkrétně §8 a §9 citovaného zákona jasně vyplývá, že učitel druhého stupně základní školy a učitel střední školy získává odbornou kvalifikaci vysokoškolským vzděláním získaným studiem v akreditovaném magisterském studijním programu, přičemž ustanovením §32 téhož zákona je stanovena výjimka, dle které může vykonávat po dobu pěti let přímou pedagogickou činnost po nabytí účinnosti tohoto zákona fyzická osoba, která výše uvedenou podmínku nesplňuje, avšak ve stanovené době studium započne a úspěšně dokončí. Ve věci výkladu znění tohoto ustanovení odkazuje Nejvyšší soud na svoje rozhodnutí uvedené pod sp. zn. 21 Cdo 1276/2008, ze kterého vyplývá, že po nabytí účinnosti tohoto zákona, výjimka stanovená §32 výše uvedeného zákona umožňovala pokračovat ve výkonu pedagogické činnosti pouze těm fyzickým osobám, které zahájily studium na příslušné vysoké škole ve stanoveném studijním programu. Dovolatel v době, kdy uzavíral pracovní smlouvu s poškozeným gymnáziem, nesplňoval podmínky stanovené příslušnými zákonnými ustanoveními pro výkon této profese a jelikož v té době nebyl ani studentem žádného (zákonem požadovaného) magisterského programu, nebyl způsobilý příslušnou profesi vykonávat. Tím, že doložil potvrzení o studiu, které měl v té době již ukončené, avšak bez řádného absolvování, zcela jistě při sjednávání pracovní smlouvy uvedl nepravdivé údaje o svém vzdělání nebo jiných kvalifikačních předpokladech, nejen za účelem přiznání vyšší mzdy, ale celkově jako nutnou, zákonem stanovenou, podmínku pro přijetí do pracovního poměru. Tím naplnil všechny znaky mu přisuzovaného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. zák., přičemž již naplněním formálních znaků předpokládaných v zákoně došlo i k naplnění uvažované materiální stránky tohoto trestného činu. Pokud by totiž nepředložil neplatné potvrzení o studiu na vysoké škole, nebyl by s ním pracovní poměr uzavřen vůbec a nedošlo by tak k jeho obohacení. Jeho jednání tak dosáhlo stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost. Dovolateli nelze přisvědčit ani ohledně jeho námitek týkajících se výše škody. Vzhledem k tomu, že pokud by dovolatel neuvedl poškozené gymnázium v omyl, nebyla by s ním vůbec uzavřena pracovní smlouva a neměl by tedy nárok na jakoukoli mzdu. Poškozené gymnázium ale škodu vypočetlo pouze jako rozdíl mezi mzdou, která mu byla skutečně vyplacena a mezi mzdou, která by mu náležela jako nekvalifikovanému pedagogovi, přičemž škoda ve své výši odpovídá soudy aplikované právní kvalifikaci dle §250 odst. 2 tr. zák. Soudy obou stupňů (zejména i odvolací) se již stanovením výše škody ve svých rozhodnutích pečlivě zabývaly a lze proto v tomto směru na jejich argumentaci (pro stručnost) odkázat. Námitky dovolatele týkající se konkrétního výpočtu této škody jsou námitkami skutkovými, neboť jejich prostřednictvím dovolatel brojí proti tomu, jak soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Skutečnost, že dovolatel práci skutečně vykonával (ať již v jakékoli kvalitě) přitom soudy zjevně zohlednily zejména při úvaze o druhu a výši uloženého trestu. Lze uzavřít, že takto vedené námitky (stran absence škody a materiální stránky trestného činu) uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť uplatněné právně relevantně, jsou současně zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádné opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel ve svém podání blíže nespecifikuje, jakým způsobem došlo k naplnění tohoto dovolacího důvodu, z povahy věci však vyplývá, že o první alternativu deklarovaného dovolacího důvodu se nejedná, neboť soud v jeho případě rozhodl tak, že ve veřejném zasedání zamítl jeho odvolání na základě věcného přezkumu. Přitom vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal argumentaci uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako zjevně neopodstatněnou, nedošlo ani k naplnění druhé varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka