ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1300.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 1300/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně J. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. T., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 80/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2007, č. j. 19 Co 2657/2007 - 56, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 22. 5. 2007, doručenou soudu prvního stupně dne
24. 5. 2007, domáhala určení, že „je podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, a to parcely č. 1332 o výměře 171 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, objektu bydlení čp. 309 na parcele č. 1332 stojící, parcely č. 1333/1 o výměře 168 m2 - zahrada a parcely č. 1333/2 o výměře 24 m2 - zastavěná plocha a nádvoří (dále jen „předmětné nemovitosti“), a to ideálním podílem ve výši ½, zapsaných v katastru nemovitostí
u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště Č. B. na LV č. 598, pro obec Č.B., kat. území Č.B.“ Žalobu odůvodnila zejména tím, že k předmětným nemovitostem byla vyznačena duplicita vlastnictví, neboť v roce 1977 došlo k chybě při zápisu vlastnických vztahů, když předmětné nemovitosti byly zapsány do společného jmění manželů - žalobkyně a jejího manžela B. T., přestože žalobkyně měla již od roku 1959 ve výlučném vlastnictví jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí, kterou nikdy nepozbyla.
Na základě chybného zápisu v katastru nemovitostí byly předmětné nemovitosti převedeny do výlučného vlastnictví žalovaného, a to „darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene“, sepsanou formou notářského zápisu dne 28. 5. 2003.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 7. 2007, č. j.
14 C 80/2007 - 25, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se stala spoluvlastnicí jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy, sepsané formou notářského zápisu, kterou uzavřela se svojí matkou dne 13. 5. 1955 (správně dne 13. 5. 1959); druhou ideální polovinu nemovitostí pak koupili žalobkyně a její manžel do bezpodílového spoluvlastnictví manželů kupní smlouvou, sepsanou formou notářského zápisu, uzavřenou s matkou žalobkyně dne 5. 12. 1977, v níž je výslovně uvedeno, že jednu ideální polovinu nemovitostí již vlastní žalobkyně. Dále bylo zjištěno, že darovací smlouvou, sepsanou formou notářského zápisu dne 28. 5. 2003, darovala žalobkyně a její manžel předmětné nemovitosti žalovanému (synovi), jenž předmět daru přijal a zřídil ve prospěch dárců věcné břemeno doživotního užívání celého domu, ostatních nemovitostí, vedlejších staveb i zahrady. Přípisem ze dne 11. 10. 2006 sdělil Katastrální úřad pro J. k., Katastrální pracoviště Č. B. žalobkyni, že k jejímu návrhu bylo zapsáno duplicitní vlastnictví k předmětným nemovitostem; a to dle darovací smlouvy ze dne 28. 5. 2003 ve prospěch žalovaného celé vlastnictví a dle notářského zápisu ze dne 13. 5. 2005 (správně 13. 5. 1959) v její prospěch. Soud prvního stupně poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., jenž je dán tím, že dojde k odstranění právní nejistoty účastníků (zejména žalobkyně), dospěl k závěru, že darovali-li manželé T. ze společného jmění manželů darovací smlouvou z 28. 5. 2003 celou nemovitost žalovanému, převedli více práv, než jim náleželo, neboť na základě kupní smlouvy z roku 1977 byla v jejich společném jmění manželů pouze jedna ideální polovina předmětných nemovitostí; „bylo tedy převáděno více než umožňuje ustanovení §123 obč. zák. a žalobkyně tak své vlastnické právo k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí nikdy nepozbyla“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
13. 12. 2007, č. j. 19 Co 2657/2007 - 56, rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval důkaz „darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene“, z jejíhož článku „za prvé“ zjistil, že převáděné nemovitosti, tj. rodinný čp. 309 v Č. B. na parcele č. 1332, garáž na parcele č. 1333/2, pozemek parcela č. 1332 zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parcela č. 1333/1 zahrada a pozemek parcela č. 1332/2 zastavěná plocha a nádvoří, všechny zapsané v katastru nemovitostí u K. ú. v Č. B. na LV č. 598, pro obec Č. B. a kat. území Č. B., jsou označeny jako nemovitosti ve společném jmění žalobkyně a jejího manžela, že podle článku „za druhé“ tyto nemovitosti, včetně všech součástí a příslušenství darují svému synovi (žalovanému), který prohlásil, že tento dar do svého výlučného vlastnictví přijímá, přičemž obdarovaný zřídil ve prospěch svých rodičů věcné břemeno doživotního užívání celého domu a ostatních převáděných nemovitostí; obě zúčastněné strany ve smlouvě výslovně prohlásily, že obsah smlouvy odpovídá plně jejich svobodné vůli, darovací smlouvu uzavřely zcela dobrovolně a vážně, prosty jakéhokoliv nátlaku. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně a její manžel převáděli více práv než jim náleželo, neboť v článku „za druhé“ smlouvy ze dne 28. 5. 2003 je vyjádřena vůle dárců darovat žalovanému nemovitosti jako celek a žalovaný je jako dar do svého výlučného vlastnictví přijal, přičemž k nemovitostem jako celku bylo zřízeno i věcné břemeno doživotního užívání. Vůlí dárců tak nepochybně bylo darovat nemovitosti jako celek, když k takovému úkonu byli oprávněni, a to žalobkyně jako výlučná vlastnice jedné ideální poloviny nemovitostí a „druhou jejich ideální polovinu převedli dárci z titulu jejich společného jmění manželů.“ Společně tedy byli oprávněni s nemovitostmi jako s celkem nakládat, na čemž nemění nic ani skutečnost, že nemovitosti byly v bodě „za prvé“ popsány jako nemovitosti ve společném jmění manželů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že z obsahu darovací smlouvy nevyplývá, že by žalovanému darovala svůj ideální podíl na nemovitostech, a poukazuje na to, že v této smlouvě jsou jako dárci uvedeni oba manželé a že „vůle dárců byla převést pouze to, co mají v rámci SJM“. Podle jejího názoru došlo v prosinci roku 1977 k pochybení při zápisu do evidence nemovitostí na Středisku geodézie v Č. B. a další chybu pak učinil katastrální úřad, když vklad do katastru nemovitostí byl proveden podle darovací smlouvy, ačkoliv pracovnice tohoto úřadu měla k dispozici kupní smlouvu z roku 1977. Tyto skutečnosti pak vedly k tomu, že „dovolatelka byla krácena na svých právech“ a že na žalovaného bylo převedeno více než umožňuje zákon; „její nárok na vlastnictví ideální poloviny nemovitostí podporuje i odst. 2 §100 obč. zákoníku, tj. že vlastnická práva k nemovitostem se nepromlčují“. Má tedy za to, že odvolací soud se nevypořádal správně se skutkovým zjištěním okresního soudu ani s obsahem darovací smlouvy a že vyvodil nesprávné právní závěry. Vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci pak spatřuje - s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006 - v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo tzv. nepředvídatelné, neboť odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než „dosud činili účastníci řízení“ anebo než jej posoudil soud prvního stupně, takže se k tomuto právnímu názoru nemohla vyjádřit, resp. vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatelka uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §628 odst. 1 obč. zák. darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá. Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost, a u movité věci, nedojde-li
k odevzdání a převzetí věci při darování (odstavec 2 tohoto ustanovení).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou
pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu
se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.
Námitce dovolatelky, že předmětnou „darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene“ došlo ze strany dárců k obdarování žalovaného pouze v rozsahu jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, která byla ve společném jmění žalobkyně a jejího manžela, nelze přisvědčit. Ujednání účastníků obsažené v této smlouvě, podle kterého žalobkyně a její manžel „darují předmětné nemovitosti, včetně všech součástí a příslušenství, tak jak jsou popsány ve znaleckém posudku znalce Ivana Blažka ze dne 9. 5. 2003, svému synovi (žalovanému), a že obdarovaný tento dar do svého výlučného vlastnictví s díky přijímá“, nelze totiž vyložit (§35 odst. 2 obč. zák.) jinak, než že dárci darovali žalovanému nemovitosti jako celek. Tomu odpovídá i ujednání uvedené v článku „za páté“, podle kterého obdarovaný zřídil ve prospěch svých rodičů věcné břemeno doživotního užívání „celého domu s právem volného pohybu po celém tomto rodinném domě, garáži, po dvoře a zahradě“. Jazykový projev vyjádřený v této smlouvě je v tomto směru jednoznačný a nezanechává žádné pochybnosti. Úmysl (vůli) darovat žalovanému předmětné nemovitosti jako celek v něm tedy žalobkyně a její manžel projevili, a takovýto výklad psaného projevu vůle odpovídá i gramatickému a logickému významu použitých slov. V daném případě je tedy vůle žalobkyně a jejího manžela darovat synovi všechny nemovitosti (a nikoliv jejich ideální spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny) v souladu s jejich jazykovým projevem v této smlouvě a výkladem nelze obsah tohoto projevu jejich vůle za použití §35 odst. 2 obč. zák. vyložit jinak, než že směřoval k darování předmětných nemovitostí, na čemž nemůže nic změnit ani okolnost, že v článku „za prvé“ je (nesprávně) uvedeno, že nemovitosti jsou ve společném jmění manželů, neboť tento článek není podstatnou náležitostí darovací smlouvy, a ze smlouvy ani nevyplývá, že by ideální spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny měl nadále zůstat ve vlastnictví žalobkyně. V posuzovaném případě tudíž odvolacímu soudu nelze vytknout žádné pochybení při výkladu obsahu předmětné „darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene“, neboť postupoval v souladu se shora uvedenými zásadami, a správně dovodil, že obsahuje projev vůle smluvních stran darovat a přijmout darem celé nemovitosti. Nedůvodně tudíž dovolatelka též namítá, že „byla krácena na svých právech a že na žalovaného bylo převedeno více než umožňuje zákon“, neboť - jak uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí - byli dárci k takovému právnímu úkonu oprávněni, a to žalobkyně jako výlučná vlastnice jedné ideální poloviny nemovitostí a žalobkyně a její manžel jako spoluvlastníci ve společném jmění manželů druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí.
Správná není rovněž námitka dovolatelky, že v daném případě se jednalo o tzv. nepředvídatelné rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2007, sp. zn.
22 Cdo 2125/2006), neboť odvolací soud při svém rozhodnutí neporušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. po opakování důkazu listinou tak, že určovací žalobu zamítl z důvodu, že obsah předmětné „darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene“ vyložil (§35 odst. 2 obč. zák.) odlišně od okresního soudu. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak naplněn nebyl.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. správný. Protože vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu