ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1700.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 1700/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) L. B., a b) J. M., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) R. B., zastoupeného advokátem, a 2) R. D., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 25/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. října 2007, č. j. 1 Co 262/2006-456, takto:
Dovolání žalobců se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně výrokem I. rozsudku ze dne 26. září 2003, č. j. 24 C 25/96-334, zamítl žalobu, aby žalovaní zaplatili žalobcům společně a nerozdílně každému z nich částku 100.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Výrokem II. a IV. zamítl žalobu, aby první žalovaný doručil každému z žalobců na adresu jejich bydliště omluvný dopis s textem uvedeným ve výrocích. Výrokem III. a V. zamítl žalobu, aby druhý žalovaný doručil každému z žalobců na adresu jejich bydliště omluvný dopis s textem uvedeným ve výrocích. Výrokem VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. října 2007, č. j. 1 Co 262/2006-456, výrokem I. rozsudek krajského soudu v napadených výrocích I., II. a IV., pokud jimi bylo rozhodnuto ve vztahu k prvnímu žalovanému zrušil, a řízení v této části zastavil. Výrokem II. ve zbývajících napadených výrocích I., III., V. a VI., ve vztahu k druhému žalovanému rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi oběma žalobci na straně jedné a prvním žalovaným na straně druhé. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců chráněných ustanovením §11 násl. o. z. ze strany druhého žalovaného, který byl zadavatelem inzerátu, otištěného v reklamní periodické tiskovině N. ze 44. týdne roku 1995. Bylo prokázáno, že tvrzení obsažená v inzerátu, že firma B. dlužila druhému žalovanému (včetně jeho manželce) peníze, je pravdivé. Uvedení obou žalobců jménem, příjmením a bydlištěm pak považoval odvolací soud jako oprávněnou kritiku obou žalobců jako společníků této firmy, tedy osob odpovědných za tento dluh. Nebylo proto možno dovodit odpovědnost druhého žalovaného podle ustanovení §13 o. z.
Proti výrokům II. a IV. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolací důvod spatřují v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zejména poukazují na to, že sám odvolací soud řešil otázku, zda došlo či nedošlo zveřejněním inzerátu (v podobě v jaké byl zveřejněn) k zásahu do práva na ochranu osobnosti rozdílně, a tím bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé jsou nadále přesvědčeni, že užití jejich jména, příjmení a adresy v inzerátu za účelem vyhledání dalších věřitelů bylo nadbytečné. Navíc podle jejich názoru nemohlo jít ani o oprávněnou kritiku, když smyslem inzerátu nebyla kritika činnosti žalobců, ale dohledání dalších věřitelů. Došlo tak k zásahu
do jejich práva na ochranu jména a soud tak v této souvislosti nesprávně aplikoval §11 o. z. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, mimo jiné uvážil, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (když soud prvního stupně v předchozích a později zrušených rozsudcích rozhodl identicky a žalobu v posuzované části zamítl)
a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Otázku výkladu ustanovení §11 násl. o. z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vztahující se k předpokladům odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2009, sp. zn.
30 Cdo 2033/2009). Pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu
a jestliže z obsahu dovolání vyplývá též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení
s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a druhému žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu