ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1803.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1803/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce A. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. D., zastoupenému advokátem, o 335.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 82/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 30 Co 486/2006–94, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Žalobou podanou dne 23. června 2005 se žalobce vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 335.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi účastníky mělo dojít k výměně bytu prostřednictvím realitní kanceláře, u níž žalobce složil zálohu 695.000,- Kč, přičemž realitní kancelář z této částky vyplatila žalovanému 475.000,- Kč, avšak k výměně bytu nakonec nedošlo. Žalovaný pak žalobci vrátil částku 140.000,- Kč, avšak zbytek z vyplacené zálohy ve výši 335.000,- Kč mu i nadále dluží.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 4. května 2006, č.j. 8 C 82/2005-76, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 335.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% od 1. 9. 2004 do zaplacení. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázáno, že mezi účastníky měla být na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené žalobcem a realitní kanceláří a zprostředkovatelské smlouvy uzavřené realitní kanceláří a žalovaným realizována výměna bytu. Žalobce složil u realitní kanceláře zálohu ve výši 695.000,- Kč. Z této částky realitní kancelář převedla na žalovaného částku 475.000,- Kč. K výměně bytu nakonec nedošlo, avšak žalovaný poté vrátil žalobci pouze částku 140.000,- Kč, zatímco částku 335.000,- Kč si ponechal, čímž u něj vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §451 násl. občanského zákoníku (dále jen “o. z.“), které musí vydat.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 30 Co 486/2006–94, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil pouze tak, že zamítl žalobu na zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 335.000,- Kč od 1. září 2004 do 19. dubna 2005; jinak jej podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nikoli však s jeho právními závěry (byť podle jeho názoru tato okolnost neměla na výsledek řízení žádný vliv). Odvolací soud dovodil, že zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi realitní kanceláří a účastníky řízení, sice nezaložily dvoustranný právní vztah mezi žalobcem a žalovaným, avšak současně je právně významné písemné prohlášení žalovaného ze dne 1. března 2004, které podepsal i žalobce, obsahující závazek žalovaného, že pro případ, že nedojde k realizaci výměny bytů vrátí tzv. odstupné ve výši 570.000,- Kč. Obsah této listiny odvolací soud posoudil jako zajištění závazku formou nepojmenované smlouvy ve smyslu §51 o. z. za situace, kdy žalovaný měl žalobci na základě svého závazku vrátit odstupné ve výši 570.000,- Kč, které mu bylo vyplaceno. To, že si žalovaný tuto svou povinnost uvědomoval, vyplývá i z příjmového pokladního dokladu, kterým žalobci vrátil částku 140.000,- Kč, a kterou sám označil jako “dílčí platbu odstupného“. Odvolací soud pak uzavřel, že ač podle jeho názoru v daném případě se nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, jde o nesplnění závazku ze smlouvy o zajištění závazku, která je platná a svým obsahem a účelem neodporuje zákonu. Protože žalovaný tak žalobci dluží částku 335.000,- Kč, je žalovaný povinen žalobci žalovanou částku zaplatit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam a proto je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (výtka, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Za otázku zásadního právního významu považuje, „zda v případě neexistence platně sjednaného dvoustranného smluvního vztahu mezi účastníky, lze tento hlavní (zajišťovaný) závazek zajistit vedlejším (zajišťovaným) závazkem, a to právním prostředkem výslovně neupraveným v §544 – 588 o. z.“. V daném případě mezi účastníky hlavní (zajišťovaný) závazek platně neexistoval a nemohl tedy být ani zákonu odpovídajícím způsobem zajišťován. Proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se podáním ze dne 16. dubna 2007 vyjádřil žalobce a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 o. s. ř.) po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Posouzení věci odvolacím soudem je v souladu
s judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Odo 626/2003, citovaný odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí). Pokud žalovaný uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání proto bylo (s přihlédnutím k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení
s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 146 odst. 3 o. s. ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč (srovnej §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 10.300,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalobce, představována částkou 12.257,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu