ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1811.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1811/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce S. spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. a.s., zastoupenému advokátem, a 2) M. P., o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 153/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. května 2008, č. j. 12 Co 971/2006 - 140, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 5. 2008, č. j. 12 Co 971/2006-140, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 12. 10. 2005, č. j. 8 C 153/2002-74, kterým byla zamítnuta jednak žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že „kupní smlouva ze dne 26. 4. 2000 uzavřená mezi žalovaným 1) jako prodávajícím a žalovaným 2) jako kupujícím, jejímž předmětem je převod vlastnictví k objektu bydlení, postavenému na parcele č. 740/2 zastavěná plocha, parcele č. 740/2 zastavěná plocha a parcele p. č. 739/13 zastavěná plocha, zapsané v katastru nemovitostí, vedené Katastrálním úřadem v P. pro k.ú. a obec P., na základě které povolil Katastrální úřad v P., rozhodnutím č. j. 20811-V11-1252/2000 ze dne 11. 10. 2000 vklad práva pro žalovaného, je neplatná“, dále žaloba, aby soud určil, že vlastníkem těchto nemovitostí je žalovaný 1), jakož i žaloba o určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí není žalovaný 2), a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nemá na požadovaných určeních naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. ani aktivní věcnou legitimaci, neboť nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí ani účastníkem označené kupní smlouvy a pozitivním ani negativním určením vlastnictví k nemovitostem by se jeho právní postavení nijak nezměnilo.
Rozsudek odvolacího soudu napadl „v plném rozsahu“ žalobce dovoláním. Poté, co zrekapituloval průběh tohoto řízení a dalšího řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 58/2000, namítá, že potvrdil-li odvolací soud jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, který vycházel z později zrušeného rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 C 58/2000, „porušil jeho právo na dvouinstančnost řízení jako součást práva na spravedlivý proces“,
a že rozsudek krajského soudu byl překvapivý. Dále má za to, že odvolací soud zaujal nesprávný názor o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce „na určení jen z toho důvodu, že byl v mezidobí vydán jiný rozsudek, kterým se zamítá žaloba na zrušení neplatnosti čl. XI kupní smlouvy ze dne 23. 2. 1999 a neplatnosti odstoupení od této kupní smlouvy“, kterou nadále považuje za platnou. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaní ve svých písemných vyjádřeních k dovolání se ztotožnili s rozsudky soudů obou stupňů a navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl
po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a neshledal je přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil a proti závěru odvolacího soudu, že na požadovaných určeních nemá naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. žádné konkrétní námitky nevznesl. Výtkou, že odvolací soud „porušil jeho právo na dvouinstančnost řízení jako součást práva na spravedlivý proces“, když potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, který vycházel z později zrušeného rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 C 58/2000, žalobce uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však taková dovolací výhrada bezvýznamná, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř. - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.); proto je dovolací soud, pokud směřuje proti tomuto výroku, v souladu s §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. rovněž odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť první žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1],
a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce prvního žalovaného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží prvnímu žalovanému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.307,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který prvního žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a druhému žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu