Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2009, sp. zn. 30 Cdo 1955/2008 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1955.2008.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1955.2008.1
USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti P., s.r.o., zastoupené advokátem, o autorskoprávní nároky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 36 C 15/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2007, č.j. 3 Co 14/2007-105, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 12.257,- Kč k rukám advokáta. Stručné odůvodnění: (§243c odst. 2 o.s.ř.) Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2006, č.j. 36 C 15/2006-49, byla zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 840.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu §40 zákona č. 121/2000 Sb. (dále jen „autorský zákon“). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2007, č.j. 3 Co 14/2007-105, napadený rozsudek ve výroku ve věci samé potvrdil; změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud mimo jiné uzavřel, že žalobce neprokázal, že získal oprávnění k výkonu sporem dotčeného práva díla užít od skutečného autora (což žalobce tvrdil s odkazem na ustanovení §41 autorského zákona), neboť pan J. B., jehož autorství k rekvizitám a dekoracím pro vymezené díly animovaného seriálu „Pat a Mat“ nebylo prokázáno, nemohl na žalobce neexistující práva převést. Odvolací soud dovodil, že z tohoto důvodu obě licenční smlouvy o vytvoření díla, uzavřené mezi žalobcem a panem J. B., nejsou platné, takže žaloba podle ustanovení §40 odst. 3 autorského zákona v původním znění není důvodná. Současně připomněl, k námitce žalobce o možném posouzení věci podle §451 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), že žalobce v souzené věci uplatnil nárok vyplývající z autorského zákona. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 27. prosince 2007, přičemž právní moci nabyl dne 3. ledna 2008. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 31. ledna 2008 dovolání. Má za to, že je přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“). Výslovně uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za zásadní považuje tyto otázky: - „Zda dostatečným důkazem k vyvrácení zákonné domněnky autorství podle §6 autorského zákona je prohlášení svědka J. B., že se necítí být autorem předmětných rekvizit a dekorací, ačkoliv veškeré ostatní důkazy svědčí o opaku.“ - „Zda skutečnost, že J. B. předmětné rekvizity a dekorace fyzicky vyrobil a že v řízení nebyla prokázána existence žádných náčrtků či výtvarných předloh třetích osob, které by byly J. B. před zahájením nebo v průběhu výroby předmětných rekvizit a dekorací předány s tím, aby dílo vytvořil podle nich, odůvodňuje učinit právní závěr, že autorem těchto dekorací je J. B..“ Dovolatel má za zásadní i otázku, zda vlastník autorského díla, který zároveň není držitelem licence k užití tohoto autorského díla podle autorského zákona má nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 násl. o.z. vůči osobě, která takovéto autorské dílo neoprávněně užila. Dovolatel navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání se prostřednictvím svého zástupce písemně vyjádřila žalovaná, když se s rozhodnutími soudů ztotožňuje, přičemž neshledává, že by dovolatel zmínil otázky, které by po právní stránce měly zásadní význam. Dovolání proto nemá za přípustné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Závěry napadeného rozsudku vztahující se k autorskému zákonu jsou podloženy konkrétními skutkovými zjištěními, přičemž právní otázky zdůrazněné v dovolání žalobce se vztahují jednak k procesu získání skutkového podkladu pro rozhodnutí soudů, jednak, pokud odkazuje na ustanovení §6 autorského zákona, nečiní tak důsledně, když toto ustanovení v souvislosti s domněnkou autorství počítá s možností prokázání opaku; o tom pak, že žalobce v daném řízení uplatnil autorskoprávní nárok – a nikoliv tedy případný nárok vyplývající z ustanovení §451 násl. o.z. – se podává jak z vlastní žaloby, tak i z obsahu spisu, čemuž odpovídá i posouzení věcné příslušnosti Krajského soudu v Praze pro řízení v prvním stupni ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 písm. b) o.s.ř. (není tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání případně vyplývá i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Podané dovolání proto bylo odmítnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč (srov. §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 10.300,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty představována částkou 12.257,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. prosince 2009 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/16/2009
Spisová značka:30 Cdo 1955/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1955.2008.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Kategorie rozhodnutí:E
Zveřejněno na webu:12/31/2009
Podána ústavní stížnost sp. zn. IV.ÚS 876/10
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13