ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1967.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1967/2007-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti C., spol. s r.o., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 140/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2006, č.j. 1 Co 333/2005-211, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
podle §243c odst. 2 o.s.ř.:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze 8. srpna 2006, č.j. 1 Co 333/2005-211, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2004, č.j. 37 C 140/2003-103, potud, že žalovanému uložil zveřejnit v pořadu “Na vlastní oči“ omluvu ve znění uvedeném ve výroku I. a zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku ve výši 850.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrok tohoto rozsudku ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba
na finanční satisfakci ve výši 19,150.000,- Kč, napadl žalobce dovoláním.
Toto dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §13 odst. 2 a 3 o.z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2005, č.j. 30 Cdo 1651/2004-132, rozsudek téhož soudu ze dne 2. října 2006, sp.zn. 30 Cdo 2219/2006, resp. jeho rozsudek ze dne 29. června 2000, sp.zn. 30 Cdo 427/2000). Pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.) též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Podané dovolání bylo proto odmítnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu30 Cdo 1967/2007-285