ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1987.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1987/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně Č. Š. a.s., v likvidaci, zastoupené advokátem, proti žalované Z. M., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti dohody o vypořádání BSM, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 52/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2006, č.j. 19 Co 232/2001-81, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2006, č.j. 19 Co 232/2001-81, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. února 2001, č.j. 33 C 52/99-38, zamítl žalobu na určení, že je vůči žalobkyni právně neúčinná dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 10. 3. 1996, z nichž vklad byl povolen rozhodnutím K. ú. ve S., č.j. 911 V7 1623/96, a rozhodnutím K. ú. ve S., č.j. V7 1533, na základě kterých se žalovaná stala výlučnou vlastnicí nemovitostí blíže označených v rozsudečném výroku (výrok I.) Současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3.225,- Kč (výrok II.). Soud prvního stupně vycházel především ze zjištění, že dne 10. 2. 1999 podal žalobce proti manželu žalované žalobu o zaplacení částky 7.330.829,20 Kč z titulu dlužné částky ze smlouvy o dílo ze dne 31.10.1994. Předmětné řízení nebylo dosud pravomocně skončeno. Dovodil, že v daném případě nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro vyslovení právní neúčinnosti odporovaného právního úkonu dle ustanovení §42a obč. zák., a to existence vykonatelné pohledávky, která je předpokladem úspěšnosti odpůrčí žaloby.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že se určuje, že je vůči žalobkyni právně neúčinná dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 10. 3. 1996, z nichž vklad byl povolen rozhodnutím K. ú. ve S., č.j. 911 V7 1623/96, a rozhodnutím K. ú. ve S., č.j. V7 1533, na základě kterých se žalovaná stala výlučnou vlastnicí nemovitostí blíže označených v rozsudečném výroku. Současně uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 3.150,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 8.646,- Kč.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že o pohledávce žalobkyně vůči dlužníkovi J. M., manželu žalované, který uzavřel odporovatelnou dohodu, probíhá řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 175/99. Na základě této skutečnosti proto odvolací řízení přerušil ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., v souladu s ustálenou judikaturou. Z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 9 .2005, č.j. 37 C 175/99-185, který nabyl právní moci dne 13.12.2005, odvolací soud zjistil, že žalobkyni byla pohledávka vůči dlužníkovi J. M. přiznána. Odvolací soud proto dovodil, že pohledávka se stala vymahatelnou a žalobkyni svědčí aktivní věcná legitimace. Vzhledem k tomu, že dlužník je manželem žalované a že je vůči ní v poměru osoby blízké dle ustanovení §116 obč. zák., odvolací soud se dále zabýval podmínkou splnění „náležité pečlivosti“ ze strany žalované ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Vycházel ze zjištění, že z podání žalované v rámci vyjádření k žalobnímu návrhu vyplývá, že byla seznámena s okolnostmi podnikání svého manžela, neboť jí bylo zcela detailně například známo, jak velké pohledávky má její manžel za jinými firmami. Žalovaná pak v žádném případě neprokázala jakoukoliv okolnost ohledně toho, že v době, kdy došlo k vypořádání BSM, nemohla vědět i o dluzích, nejen o pohledávkách svého manžela. Odvolací soud dovodil, že žalovaná splnění podmínky „náležité pečlivosti“ ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. neprokázala, a odpůrčí žaloba je proto důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména namítá, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze na základě konstatování existence exekučního titulu žalobkyně a další podmínky odporovatelnosti, k jejichž kumulativnímu naplnění musí v případě odporovatelnosti právního úkonu dojít, měl bez dalšího za prokázané, ačkoliv v tomto směru před odvolacím soudem ani před soudem prvního stupně nebylo dokazování provedeno. Odvolací soud učinil závěr o splnění podmínek odporovatelnosti pouze na základě zjištění, že žalovaná byla seznámena se závazky dlužníka. Žalovaná v řízení navrhovala důkazy, které měly prokázat, že v době uzavření odporovatelné dohody byl závazek věřitele zajištěn, takže úmysl věřitele neexistoval, a tudíž jej ani žalovaná nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Odvolací soud se dále žádným způsobem nezabýval otázkou, zda odporovatelným úkonem skutečně došlo k faktickému zkrácení věřitele. Odvolací soud pochybil, pokud nepostupoval v souladu s ustanoveními §118a odst. 2 a 3 o.s.ř. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2
písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Žalovaná především uplatnila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (§241a odst. 1 o.s.ř.), a to zejména
v závěrech o aktivní věcné legitimaci podle ust. §42a odst. 1 obč. zák., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatelka nesouhlasí.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže, odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst.1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 13.11.1996. sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku
(ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka uspokojil. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000, sp. zn. 21 Cdo 2662/99). Nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. To platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.3.2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 49, ročník 2004).
Z uvedených závěrů dovolacího soudu rozsudek odvolacího soudu a řízení mu předcházející nevychází. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval právní otázkou vymezenou dovolacím důvodem, že žalující věřitel je povinen mimo jiné tvrdit a prokázat (má-li být jejich žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) objektivně zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky (že k jejímu uspokojení prokazatelně nelze použít jiný majetek dlužníka). Právní posouzení skutkového základu pro rozhodnutí odvolacím soudem je proto nesprávné, neboť je z hlediska dovoláním namítané právní otázky v rozporu s hmotným právem, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá. V posuzovaném případě odvolací soud dospěl - oproti soudu prvního stupně - k odlišnému právnímu závěru ohledně důvodnosti odpůrčí žaloby dle ustanovení §42a obč. zák. Při zaujatém právním názoru měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit pro jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a která spočívá v absenci poučení podle §118a odst. 2 a 3 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2, části věty
za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž bylo třeba se zabývat dalšími námitkami uplatněnými v dovolání, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132, část věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu