ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2064.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2064/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) F. K., a b) R. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalované O. Č., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 345/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 16 Co 274/2006-177, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 4. 4. 2006, č. j. 14 C 345/2004-159, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku
p.č. 646/182 o výměře 108 m2 v k.ú. Č., obec Č., zapsaného na LV č. 1 u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že darovací smlouvou ze dne 12. 7. 1999 darovali žalobci žalované předmětný pozemek, obdobně jako i další vlastníci pozemků nacházejících se v ulici N. v obci Č., neboť správci sítí (B. v. a P.) vznesli na obec požadavek, aby inženýrské sítě byly umístěny ve veřejném pozemku, a obec neměla dostatek finančních prostředků
na koupi; starosta obce proto stavebníkům rodinných domů sdělil, že darování pozemků je jednou z podmínek, aby obec vyslovila souhlasné stanovisko ke stavebním povolením (což vyplývá i z dopisu adresovaného firmě S.). Soud prvního stupně shledal, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., neboť tvrdí-li, že jsou vlastníky předmětného pozemku, avšak v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsána žalovaná, nemohou dosáhnout změny zápisu jinak, než prostřednictvím soudního rozhodnutí. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 12. 7. 1999 je platným právním úkonem ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., neboť žalobci neprokázali, že by ji uzavřeli nesvobodně (nedobrovolně); mohli se totiž rozhodnout, zda na podmínky obce přistoupí či nikoliv (tak jako ostatní vlastníci pozemků), a pokud smlouvu s obcí uzavřeli, sledovali tím získání stavebního povolení na stavbu rodinného domu. Ohledně dalšího tvrzeného důvodu neplatnosti darovací smlouvy pro její rozpor se zákonem (§39 obč. zák.), konkrétně s ustanovením §36a odst. 1 písm. a) tehdy platného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecních zřízeních), z důvodu nedostatku předchozího souhlasu obecního zastupitelstva s uzavřením darovací smlouvy, poukázal okresní soud na nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 87/04, v němž byl vysloven názor, že „ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu, neboť je třeba vždy se ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu, a závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem, nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení, tj. ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem je nutno vykládat restriktivně a nikoliv extenzivně“. Na základě toho dovodil, že ustanovení §36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, pamatuje především na případy, kdy hrozí, že by obec bez rozhodnutí obecního zastupitelstva pozbyla majetek, avšak v souzeném případě jej nabyla, dokonce darovací smlouvou. Po právu pak soud prvního stupně nepovažoval ani odstoupení žalobců od darovací smlouvy z důvodu, že ji uzavřeli v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť splnění obou těchto předpokladů současně je u darovací smlouvy z hlediska jejího účelu těžko představitelné (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. 28/96). Navíc žalovaná vznesla důvodně námitku promlčení práva na odstoupení od darovací smlouvy. Dospěl proto k závěru, že určovací žaloba není opodstatněná.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, č. j. 16 Co 274/2006-177, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1416/2005 dospěl na rozdíl od něj k závěru, že darovací smlouva je z důvodu absence svobodné vůle žalobců při jejím uzavření absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. Žalobci podle jeho názoru totiž neměli žádný důvod k darování pozemku, dokud jim nebylo ze strany obce naznačeno, že jde o podmínku pro vydání stavebního povolení. Jejich vůle k darování se tedy nevytvořila svobodně, ale pod vlivem bezprávné výhružky, kdy obec v nich svým jednáním vzbudila důvodnou bázeň, že jejich požadavku jinak nebude vyhověno. Přitom však obec neměla žádné zákonné oprávnění vázat souhlas k vydání stavebního povolení na darování pozemku, když jak vyplývá např. z ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, je vlastník vodovodu nebo kanalizace povinen umožnit připojení na ně, pokud se připojovaný pozemek nebo stavba nachází na území obce s vodovodní nebo kanalizační sítí, připojení dovoluje umístění vodovodu nebo kanalizace podle technických možností a odběratel splní podmínky stanovené zákonem. Skutečnost,
že vůle dárců se utvářela pod tlakem okolností, jež jim hrozily, aniž měly zákonný podklad (nevydání stavebního povolení), a nikoliv svobodně, byla podle krajského soudu dostatečně prokázána dopisem starosty obce firmě S. ze dne 1. 4. 1998. Předmětnou darovací smlouvu posoudil krajský soud jako neplatnou i z důvodu jejího rozporu se zákonem (§39 obč. zák.), a to pro nedostatek předchozího souhlasu obecního zastupitelstva s jejím uzavřením podle §36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb. V této souvislosti vyslovil názor, že závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. 87/04, nelze v daném případě použít, neboť obec vystupovala jako orgán veřejné správy v oblasti vodovodů a kanalizací, tedy ve veřejné sféře, v níž nelze uplatnit zásadu „co není zakázáno, je dovoleno“, ale kde je třeba respektovat všechny zákonné principy územní samosprávy předpokládané příslušným právním předpisem. Odvolací soud uzavřel, že na základě neplatné darovací smlouvy nemohlo dojít k převodu vlastnického práva na žalovanou a žalobce je tak třeba považovat za vlastníky předmětného pozemku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že darovací smlouva je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák., a namítá, že tvrzení žalobců o jejich nesvobodné vůli při jejím uzavření je účelové, když s ním přicházejí až v době, kdy přes uvedený pozemek ve vlastnictví obce je zajišťována dostupnost výstavby dalších rodinných domků v sousedství, mimo jiné i žalobců. Poukazuje na to, že podpisu předmětné smlouvy předcházelo uzavření smlouvy o budoucí darovací smlouvě, takže uzavření darovací smlouvy bylo smluvní povinností žalobců. Má za to, že nedostatek vůle žalobců pozemek darovat je za této okolnosti vyloučen, neboť existující smluvní povinnost nemůže znamenat nesvobodu v rozhodování. Odkaz odvolacího soudu na dopis starosty, jímž v odvolacím řízení nebyl proveden důkaz, nemá podle dovolatelky žádný význam, neboť byl adresován společnosti S. a nikoliv žalobcům, a těžko z něj lze dovozovat bezprávnou výhružku vůči nim. Kromě toho žalobci ani konkrétně netvrdili, kdo, kdy a jak jim bezprávně hrozil, zda jim byla zamítnuta žádost o vydání stavebního povolení atd. Pokud pak jde o neplatnost darovací smlouvy podle §39 obč. zák. z důvodu jejího rozporu s §36a odst. 1 písm. a) zákona
č. 367/1990 Sb., ztotožňuje se dovolatelka s posouzením učiněným soudem prvního stupně, které je podle ní správné a přiléhavé; naproti tomu názor odvolacího soudu,
že závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. 87/04 nelze v dané věci použít proto, že obec vystupovala jako orgán veřejné správy v oblasti vodovodů a kanalizací, nemůže obstát, když obec jednoznačně jednala jakožto soukromoprávní subjekt darovací smlouvy. Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud dospěl k jinému závěru ohledně údajné existence nesvobodné vůle žalobců při uzavření darovací smlouvy bez provedení jakéhokoliv dokazování a že se tak k věci nemohla vyjádřit a navrhnout důkazy, z čehož dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v tomto ohledu nepředvídatelné. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci ve smyslu §242 o. s. ř. k závěru,
že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k tomu, že darovací smlouva mezi účastníky byla uzavřena dne 12. 7. 1999, je projednávanou věc třeba posuzovat podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecních zřízeních), ve znění účinném do 12. 11. 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecních zřízeních), jímž byl zákon č. 367/1990 Sb. zrušen (dále jen „zákon o obcích“).
Podle §52 odst. 2 věty první zákona o obcích starosta zastupuje obec navenek. Podle §36a odst. 1 písm. a) zákona o obcích obecní zastupitelstvo rozhoduje o nabytí
a převodu nemovitých věcí. Oprávnění rozhodovat o majetkoprávních úkonech obce uvedených v §36a odst. 1 a 2 zákona o obcích nemůže obecní zastupitelstvo svěřit obecní radě (§36a odst. 3 zákona o obcích). Podle §45 písm. p) zákona o obcích obecní rada zabezpečuje řešení ostatních otázek spadajících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu.
Z uvedené úpravy vyplývá, že oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce, tj. o tom, zda a případně jaký právní úkon obec učiní, je ze zákona beze zbytku rozděleno mezi obecní radu a obecní zastupitelstvo, a to tak, že obecní zastupitelstvo rozhoduje o nejzávažnějších, taxativně vypočtených právních úkonech podle §36a odst. 1 a 2 zákona o obcích, zatímco obecní rada rozhoduje na základě generální (zbytkové) klausule uvedené v §45 písm. p) zákona o obcích o všech ostatních právních úkonech obce. Žádný z těchto orgánů však nemůže vystupovat jménem obce navenek. Toto oprávnění přísluší výlučně starostovi (§52 odst. 2 věta druhá zákona o obcích) a proto také toliko starosta obce (města) může jménem obce uzavřít smlouvu o nabytí a převodu nemovitých věcí, kterou obec (město) uzavřela. Starosta obce (města) však nemůže vytvářet sám vůli obce; může pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva nebo obecní rady je třeba v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis). Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení, je od počátku neplatný podle §39
obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61, nebo nález ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103). Protože převod nemovitých věcí je právním úkonem v majetkoprávní věci, který spadá do pravomoci obecního zastupitelstva [§36a odst. 1 písm. a) zákona o obcích], není starosta obce (města) oprávněn jménem obce (města) takový právní úkon učinit, dokud zákonem požadované rozhodnutí tohoto orgánu chybí.
Názor odvolacího soudu, že „obec při uzavření předmětné darovací smlouvy vystupovala jako orgán veřejné správy v oblasti vodovodů a kanalizací, tedy ve veřejné sféře, v níž nelze uplatnit zásadu „co není zakázáno, je dovoleno“, ale kde je třeba respektovat všechny zákonné principy územní samosprávy předpokládané příslušným právním předpisem“, nelze sice považovat za správný, neboť žalovaná při uzavření darovací smlouvy o převodu předmětného pozemku nevystupovala jako mocensky nadřazený subjekt a nerozhodovala autoritativně o právech a povinnostech subjektů, které by nebyly v rovnoprávném postavení, nýbrž jednala jako subjekt soukromoprávní; je však třeba se ztotožnit s jeho závěrem při řešení předběžné otázky, že darovací smlouva je pro nedostatek předchozího souhlasu zastupitelstva žalované s jejím uzavřením absolutně neplatná podle §39 obč. zák. z důvodu, že k nabytí tohoto pozemku do vlastnictví žalované neudělilo zastupitelstvo obce předchozí souhlas.
Je-li předmětná darovací smlouva ze shora uvedeného důvodu absolutně neplatná podle 39 obč. zák., je nadbytečné zabývat se dalším důvodem neplatnosti této smlouvy podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť i kdyby závěr odvolacího soudu nebyl v tomto ohledu správný, nemohlo by to pro žalovanou přivodit jiný výsledek řízení; řešení této otázky tak nemůže mít v konečném závěru o absolutní neplatnosti darovací smlouvy pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.) žádný vliv. Z tohoto důvodu bylo též nadbytečné zabývat se dovolatelkou tvrzenou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jejíž existenci spatřuje v tom, že odvolací soud dospěl k jinému závěru ohledně údajné existence nesvobodné vůle žalobců při uzavření darovací smlouvy bez provedení jakéhokoliv dokazování a že se tak k věci nemohla vyjádřit a navrhnout důkazy, z čehož dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v tomto ohledu nepředvídatelné.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalované podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalobcům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu