ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2285.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2285/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. F., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti C., spol. s r.o., o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 6/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2005, č.j. 1 Co 98/2005-110, takto:
I. Řízení o „dovolání žalobce“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2004, č.j. 37 C 6/2003-69, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2005, č.j. 1 Co 98/2005-110, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004, č.j. 37 C 6/2003-69, zamítl žalobu, aby žalovaná v souvislosti s reportáží, kterou odvysílala dne 18. prosince 2002 v pořadu TV N. O. j., uveřejnila na vlastní náklady do osmi dnů
od právní moci rozsudku v pořadu této televizní stanice O. j. v českém jazyce odpověď ve znění uvedeném ve výroku rozsudku pod body 1) až 17). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů řízení placených státem. S odkazem
na ustanovení §5a násl. zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, dospěl k závěru, že nejsou naplněny předpoklady pro uveřejnění požadované odpovědi. Poukázal především na skutečnost, že žalovaná reportáž odvysílala v obecném zájmu s ohledem na aktuálnost problematiky domácího násilí; současně nebylo prokázáno, že uveřejněné údaje jsou nepravdivé, takže nemohly zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Nadto žalobce nesplnil ani podmínku
pro odvysílání odpovědi, neboť u jednotlivých skutkových tvrzení neuvedl, jak zasáhla do jeho osobnostních práv a jak ho poškodila. Soud připomněl četnost sporů vedených mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou v důsledku rozvodu manželství a úpravy styku s nezletilými dětmi, poukázal na stížnosti podávané žalobcem,
na množství přestupkových řízení vedených mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou a na výsledek trestního řízení u Okresního soudu v Nymburce, v němž žalobce byl nepravomocným rozsudkem z 12. července 2002 uznán vinným trestným činem podle
§213 trestního zákona. Současně vyslovil přesvědčení, že žalobce si sám vybudoval
ve svém okolí takovou pověst, že nelze prokázat, zda posluchači reagovali na předmětný pořad nebo na vlastní jednání žalobce, které odvysílání pořadu předcházelo.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2005, č.j.
1 Co 98/2005-110, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zabýval se nejprve námitkou podjatosti soudkyně soudu prvního stupně JUDr. D. S. se závěrem, že není opodstatněná. Poté, co sám doplnil dokazování a co konstatoval, že soud prvního stupně při rozhodování nesprávně vycházel ze zákona č. 468/1991 Sb., který byl nahrazen zákonem č. 231/2001 Sb., se v zásadě ztotožnil
se závěry soudu prvního stupně. Shledal téma předmětné reportáže jako aktuální a neuvěřil, že by byl žalobce nesouhlasil s jejím natočením; žalobce s redaktorkou hovořil a sám se jí (např.) ptal, „co ještě potřebuje vědět“. Po té, co se soud vypořádal
s jednotlivými body žalobcem požadovaného textu, uzavřel, že nejsou dány předpoklady pro uveřejnění odpovědi podle §36 odst. 1 a 2 zákona č. 231/2001 Sb.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen žalobci 21. listopadu 2005, a téhož dne nabyl právní moci.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu a současně proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dne 20. ledna 2006 dovolání, doplněné podáním ze dne 23. dubna 2007. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť má
za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zásadní rozpor s platným právem spatřuje v nevyloučení JUDr. D. S. z rozhodování o věci. Namítá dále, že reportáž byla natočena způsobem, který je v rozporu s dobrými mravy, a to skrytou kamerou bez vědomí a dodatečné autorizace žalobce. Zatímco ostatní osoby vystupující v reportáži byly zřejmě na vysílání reportáže připraveny, žalobce byl de facto „přepaden“ štábem TV N. a nebyl mu dán prostor k předložení důkazů
na podporu vlastních tvrzení či k vyvrácení nepravdivých nebo i zkreslujících skutkových tvrzení třetích osob. K jednotlivým bodům uvedeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podrobně vyjádřil se závěrem, že byly naplněny veškeré předpoklady pro uložení povinnosti žalované uveřejnit odpověď ve znění uvedeném v žalobě. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Z dovolání vyplývá, že žalobce jím výslovně napadá i rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §236 o.s.ř. lze v zákonem stanovených případech napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, o němž rozhoduje Nejvyšší soudu ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.). Procesní předpis nepředpokládá, že by dovoláním bylo možno napadnout též rozhodnutí soudu prvního stupně. Není-li tak k možnému přezkoumání takového rozhodnutí vyhrazeno dovolání, občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno.
Jestliže žalobce v označené věci přesto výslovně napadl odvoláním též rozsudek soudu prvního stupně, pominul tak uvedenou podmínku dovolacího řízení. Za tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto nezbývá, než řízení o takovém „dovolání“, které trpí touto vadou, podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Ač - jak již bylo uvedeno - není procesním předpisem upravena funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, o zastavení tohoto „dovolacího“ řízení rozhoduje Nejvyšší soud ČR, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, který je nadto nadán pravomocí k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím odvolacích soudů (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2001, sp.zn. 20 Cdo 1535/99). Řízení o „dovolání“ podaném žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze proto bylo zastaveno.
Nejvyšší soud České republiky poté jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) uvážil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), která je v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Dospěl však k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzované věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně; rozsudku soudu prvního stupně sice předcházel dřívější rozsudek téhož soudu, který byl později zrušen odvolacím soudem, avšak důvod spočíval především v procesních nedostatcích řízení před soudem prvního stupně a dále v nutnosti dalšího dokazování ve věci.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. Přitom podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle
§237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci, kdy dovolání neuvádí v této souvislosti právní otázky, jejichž řešení dovolacím soudem by mělo judikatorní přesah). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto též ani případný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněný
v dovolání, je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tento dovolací důvod naplněn není, neboť z dovolání vyplývá, že dovolatel ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která odvolací soud vzal za základ svého rozhodnutí ve věci samé. Jde tak v prvé řadě o faktické uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který však – jak již bylo vyloženo – nepřichází v dané věci v úvahu a o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který v posuzované věci nemá předpoklad ovlivnit, aby napadený rozsudek mohl být klasifikován jako rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu