ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2388.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2388/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. C., s.r.o., zastoupené advokátkou, o 99.983,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 109/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2008, č.j. 57 Co 306/2008-104, takto:
Odůvodnění:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2008, č.j.
57 Co 306/2008-104, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů o v o d n ě n í :
Okresní soud v Ostravě (dále již „okresní soud“) rozsudkem ze dne 5. února 2008, č.j. 28 C 109/2007-52, uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobci 74.147,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), když ve zbytku – o zaplacení částky 25.836,- Kč s příslušenstvím – žalobu zamítl (výrok II.), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 20.520,- Kč k rukám jeho advokátky do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
K odvolání žalované, vyjma odvoláním nedotčeného výroku ad II. rozsudku okresního soudu, Krajský soud v Ostravě (dále již „krajský soud“ nebo „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 74.147,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že za situace, kdy po odstoupení od smlouvy žalovaná žalobci dobrovolně neplnila, žalobce se mohl svého nároku domáhat u soudu žalobou na zaplacení, resp. vrácení kupní ceny, ovšem oproti vrácení zakoupené věci, tedy předmětného automobilu. V řízení však bylo prokázáno, že žalobce není schopen synallagmatický závazek splnit, není schopen splnit svou povinnost k vydání automobilu žalované, a proto nemůže s žalobou podle §457 obč. zák. vůči žalované uspět.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Žalobce v dovolání namítá, že odvolací soud v Odůvodnění:svého rozsudku na straně 5. uvádí, že shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že žalobce řádně reklamoval vady zakoupeného automobilu dne 1. března 2006, žalovaná vyřídila reklamaci až dne 5. dubna 2006, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty, a že za této situace je nutno uzavřít, že žalobcem vytýkaná vada má charakter neodstranitelné vady, a proto žalobce v souladu s §622 odst. 2 obč. zák. od kupní smlouvy odstoupil. Odvolací soud však žalobu zamítl z důvodu, že žalobce nemůže splnit svůj synallagmatický závazek spočívající ve vrácení automobilu, protože ten byl odcizen. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec nepřipouští možnost, že by vozidlo mohlo být nalezeno a vráceno. Žalobce s odkazem na judikát Rc 3 Cz 84/75 a (blíže nespecifikované) komentáře občanského zákoníku zdůrazňuje, že i kdyby se prokázalo zničení věci, která se má vydat, když v daném případě zatím nic takového prokázáno nebylo, „tak toto nemůže být důvodem
pro zamítnutí žaloby.“ S ohledem na zmíněný judikát žalobce požadoval „pro jistotu“ provedení znaleckého posudku, kterým by se zjistila cena vozidla a podle toho by se případně mohl vydat rozsudek s alternativním petitem. Tento návrh byl však odvolacím soudem zamítnut a soud rozhodl o zamítnutí celé žaloby. Vůbec přitom nepřihlédl
ke skutečnosti, že kupní cena vozidla byla 65.000,- Kč a částka 9.147,- Kč byla požadována podle §598 obč. zák. jako náhrada nutných nákladů. Podle žalobce přinejmenším co do výše 9.147,- Kč měl být rozsudek potvrzen. V další části dovolání žalobce zpochybňuje nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009)
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé bylo podáno včas, v tomto případě žalobcem - účastníkem řízení – řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle §242 o.s.ř. k závěru, že dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a že řízení
před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen
z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení je především to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Tento dovolací důvod je tak naplňován zejména tím, že
- při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu,
- nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o.s.ř.,
- v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci,
- účastníkům nebyla poskytnuta poučení podle §118a o.s.ř.
Jak vyplývá z obsahu spisu a z Odůvodnění:písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud v odvolacím řízení sice v souladu s občanským soudním řádem doplnil dokazování s ohledem na odcizení předmětného automobilu, k němuž mělo dojít po vydání rozsudku soudu prvního stupně, a na základě tohoto dokazování dospěl k závěru, že žalobce není schopen synallagmatický závazek splnit, resp. není schopen splnit svou povinnost k vydání automobilu žalované, „a proto nemůže s žalobou podle §457 občanského zákoníku vůči žalovanému uspět.“ Krajský soud takto učinil, aniž by před vydáním svého rozhodnutí signalizoval žalobci, že s ohledem na nově nastavší skutkovou situaci je na žalobci, který setrval na petitorní konstrukci vydání předmětné mobilie oproti zaplacení žalované částky v rámci synallagmatického plnění na základě tvrzeného právního vztahu z titulu bezdůvodného obohacení, aby v odvolacím řízení prokázal, že s uvedeným automobilem disponuje, resp. že jeho vydání žalované oproti zaplacení žalované částky je existentní. V tomto procesním stadiu odvolacího řízení tedy zjevně byla navozena situace k aplikaci ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř., jež stanoví, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Tento závěr o nezbytnosti aplikace citovaného ustanovení, je přitom ustálený jak judikatorně (viz níže cit. rozhodnutí), tak i doktrinálně (srv. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 549), a je esenciální složkou ústavně garantovaného práva účastníků na spravedlivý proces. V tomto směru možno poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004 (in ASPI, identifikační číslo judikátu číslo /dále již „i. č.“/ JUD38050CZ), v němž dovolací soud zdůraznil, že poučovací povinnost ve smyslu §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu, a proto poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Uvedl dále, že nebylo-li účastníku potřebné poučení o procesním právu či povinnosti poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo tak k porušení procesněprávních předpisů a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. V rozsudku ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002 (in ASPI, i.č. JUD23331CZ) dovolací soud současně vyložil, že poučovací povinnost soudu podle ustanovení §118 odst. 1 a 3 o.s.ř. je směřována – na rozdíl od poučovací povinnosti podle ustanovení §118a odst. 4 o.s.ř. – i vůči účastníku, který je zastoupen advokátem. Povinnost soudu poskytnout účastníku potřebná poučení lze splnit i tím, že budou poskytnuta jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc. Zamítne-li soud žalobu proto, že účastník neunesl za řízení břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak řečeno, založit své rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení §118a o.s.ř. (srov. k tomu dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003,
in www.nsoud.cz). Přitom o tom, že absence poučení ve smyslu §118a odst. 1 až 3 o.s.ř., tam, kde jí bylo třeba, zakládá ústavně právní kolizi, svědčí judikatura Ústavního soudu České republiky (srv. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. března 2005, sp. zn. III. ÚS 618/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 43, roč. 2006, na str. 31, anebo ze dne ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/2006, publikovaný v téže Sbírce, svazku 36, roč. 2005, na str. 469; nálezy jsou publikované rovněž v Automatizovaném systému právních informací /ASPI/ pod i.č. JUD33183CZ, resp. JUD110252CZ).
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud měl žalobce poučit podle ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř.; jelikož tímto zákonným způsobem nepostupoval, je odvolací řízení zatíženo popsanou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky proto z uvedeného důvodu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu s přihlédnutím
k ustanovení §243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu