ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2448.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2448/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně obchodní společnosti S. p. a.s., (dříve P. S. a.s.), zastoupené advokátkou, proti žalované obchodní společnosti I. P. T. s.r.o., zastoupené advokátem, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 7 Cm 155/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2006, č.j. 1 Cmo 53/2006-115, takto:
I. Dovolání žalobkyně se z a m í t á.
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit
na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 15.232,- Kč k rukám jejího zástupce, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podle §19b odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) domáhala omluvy žalované ve znění uvedeném ve výroku v souvislosti s publikováním nepravdivých údajů ve dvou celostátně vydávaných periodicích; současně požadovala zaplacení přiměřeného zadostiučinění za poškození její dobré pověsti ve výši 2.000.000,- Kč.
Krajský soud v Ostravě výrokem I. rozsudku ze dne 25. listopadu 2005, č.j.
7 Cm 155/2002-95, uložil žalované, aby se omluvila žalobkyni písemným dopisem doručeným do sídla žalobkyně ve znění: „za publikování inzerátů, ve kterých jsme hledali věřitele P. S. a.s., za účelem podání návrhu na prohlášení konkursu, se omlouváme“. Výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 150.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v penězích; výrokem IV. žalobu zamítl co do dále požadované částky 1.850.000,- Kč. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ve dnech 25. listopadu 2000 a
20. prosince 2000 byl v denících B. a H. n. uveřejněn inzerát ve znění: „Hledáme věřitele P. S. a.s., za účelem podání návrhu na prohlášení konkursu. Informace na tel. 068/5434005, 068/5434732, I. P. T., s.r.o., p. N“. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že z obsahu tohoto inzerátu jasně vyplývá, že jeho zadavatelem byla žalovaná společnost a dovětek „p. N.“ vyhodnotil jako kontaktní osobu, která měla za společnost podávat informace. P. N. byl v té době současně jednatelem žalované. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně neměla na trhu postavení seriózního podnikatele. Pokud tedy žalovaná zveřejnila ve dvou významných celostátních denících inzerát s výše uvedeným obsahem, dopustila se tak neoprávněného zásahu do dobré pověsti žalobkyně. Žalovaná nebyla s žalobkyní v žádném právním vztahu ani sporu a neměla vůči ní žádnou pohledávku. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že zveřejněním inzerátů byla narušena po určité období vážnost a důvěryhodnost žalobkyně jako finanční instituce. S přihlédnutím ke všem okolnostem považoval soud jako přiměřenou satisfakci v kombinaci nepeněžité (zasláním omluvného dopisu) a peněžité formy výši 150.000,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006, č.j. 1 Cmo 53/2006-115, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. změnil tak, že zamítl žalobu, aby se žalovaná omluvila žalobkyni dopisem, obsahujícím již zmíněnou omluvu, doručeným do sídla žalobce, a aby zaplatila žalobkyni částku 150.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud věc posoudil podle §19b a §20 o.z. ve spojení s §420 odst. 2 téhož zákona. Z textu inzerátu a z vyjádření žalované dovodil, že inzerát nezveřejnila žalovaná, nýbrž L. N. sám za sebe, neboť vedle jeho jména není uvedena funkce ve firmě. Jako nepodstatnou posoudil skutečnost, že v té době byl L. N. jednatelem a společníkem firmy. I v případě, že by inzerát zveřejnila sama žalovaná, pak vzhledem ke skutečnosti, že mezi účastníky neexistoval žádný jiný právní vztah a firma neměla jakýkoliv důvod hledat jiné věřitele žalobkyně, nemohlo by jít o úkon právnické osoby, ale o jednání L. N. jako fyzické soby, poněvadž by se jednalo o exces z jednání právnické osoby. Odvolací soud proto dovodil, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimovaná.
Odvolací soud též současně poukázal na to, že identifikace dalších věřitelů je obecně technicky obtížná, a proto není vyloučeno, aby se jejich zjišťování provádělo prostřednictvím placené inzerce. Nesmí se tak však dít dehonestujícím způsobem a vést k šikanóznímu jednání s úmyslem přivodit v inzerátu označené osobě újmu. Takovéto skutečnosti žalobkyně vůči žalované netvrdila ani neprokazovala, pouze zdůrazňovala, že mezi účastníky neexistují žádné závazky ani právní vztahy, a že zásah do její dobré pověsti byl učiněn pouze zveřejněním obsahu obou inzerátů.
Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo doručeno zástupkyni žalobkyně dne 15. ledna 2007, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně dne 9. března 2007 napadla dovoláním, jehož důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“). Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil pasivní legitimace žalované, když ze znění inzerátu je patrné, že jej podává žalovaná, nikoli pan Nováček. Zejména tomu odpovídá začátek inzerátu uvedený v plurálu, dále skutečnost, že z veřejných informačních zdrojů bylo zjistitelné, že
p. N. byl v té době jednatelem společnosti a že mu logicky příslušelo plnit úkoly týkající se vymáhání dluhů a podávání konkursů, šlo tedy „pouze“ o kontaktní osobu. Dále dovolatelka uvedla, že text inzerce musí být vykládán tak, jak se jeví adresátům inzerce. Považuje za nepřiléhavé právní hodnocení jednání jednatele žalované jako exces. Z charakteru jednání je zřejmé, že podání inzerátu nepřekračuje působnost statutárního orgánu, neboť obchodní vedení společnosti náleží jednateli společnosti. Žalobkyně je přesvědčena, že informace v inzerci uvedené jsou zásahem do její dobré pověsti. Odkazuje v této souvislosti na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cm 21/98, ve kterém se zdůrazňuje rozdíl mezi legálním postupem věřitele při obstarávání informací k podání návrhu na prohlášení konkurzu od jednání, jehož úmyslem je přivodit (jako v projednávaném případě) subjektu v inzerátu uvedeném újmu. Žalobkyně je finanční institucí s velkým množstvím drobných klientů po celé ČR a uveřejněný inzerát poškodil její důvěru u těchto klientů, žalovaná narušila její dobrou pověst a v souladu s ustálenou judikaturou tvrdí, že splňuje podmínku dobrého podnikatele – tedy osoby, která „plní závazky vždy či alespoň ve většině případů včas a řádně“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 630/99). Proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřila žalovaná, když navrhla jeho zamítnutí s tím, že považuje napadené rozhodnutí za správné.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že je opodstatněné toto rozhodnutí považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a
§229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud podanou žalobu posuzoval podle §19b odst. 2 a 3 o.z., podle něhož při neoprávněném použití názvu právnické osoby je možné se domáhat u soudu, aby se neoprávněný uživatel zdržel jeho užívání a odstranil závadný stav; je možné se též domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích, přičemž toto platí přiměřeně i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby podle uvedeného ustanovení musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence konkrétního zásahu vůči dobré pověsti právnické osoby
(z uvedeného vyplývá nezbytnost ověření faktu, že právnická osoba skutečně takové pověsti požívá), tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu.
Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za zásah do dobré pověsti právnické osoby pouze tehdy, jestliže tento neoprávněný zásah skutečně také vyvolala, resp. způsobila. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou právnickou osobu.
Z napadeného rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že odvolací soud se
s uvedenými zásadami nikterak nedostal do rozporu, když logicky vysvětlil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že dotčený inzerát, který se měl dotknout dobré pověsti žalobkyně, byl zadán nikoliv žalovanou právnickou osobou, ale fyzickou osobou – L. N., který v tomto případě nejednal jménem žalované. Žalobkyni se pak v tomto případě nepochybně nepodařilo prokázat opak. Ani dovolání neuvádí skutečnosti, které by závěry učiněné odvolacím soudem v tomto směru zpochybňovaly, když určujícím zde bylo právě znění předmětného inzerátu. Není tak možno dovodit, že byl v označené věci naplněn žalobkyní uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Pokud se dovolání fakticky zaměřuje též na tvrzené nedostatky v hodnocení důkazů odvolacím soudem a na jeho skutkové závěry, které na základě provedených důkazů učinil, pak vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř.
Vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení je především to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Tento dovolací důvod je tak naplňován zejména tím, že
- při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu,
- nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o.s.ř.,
- v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné
pro posouzení věci,
- účastníkům nebyla poskytnuta poučení podle §118a o.s.ř.
Mezi vady řízení však např. nepatří nesprávné hodnocení důkazů, které se může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. O tento posledně uvedený dovolací důvod jde pak především tehdy, jestliže
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,
- jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i
pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Z napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že odvolací soud měl pro své rozhodnutí náležité skutkové podklady, z nichž také při svém rozhodování vyšel.
Z obsahu spisu pak nevyplývá, že by se byl dostal do rozporu s úpravou obsaženou
v ustanovení §213 o.s.ř.
Je tedy třeba, při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci pokládat v uvedených přezkoumávaných výrocích za správný. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 12.500,- Kč [srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 12.800,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalované, představována částkou 15.232,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu