ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2454.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2454/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. G., a 2) České republice – M. v., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 78/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. března 2007, č. j. 1 Co 229/2005-428, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. července 2005, č. j. 24 C 78/2000-375, výrokem I. zamítl žalobu, aby první žalovaný zaslal žalobci písemnou omluvu
ve znění uvedeném ve výroku, výrokem II. zamítl žalobu, aby první žalovaný zaplatil žalobci 100.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), výrokem III. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná zaplatila žalobci 900.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o. z.; a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. března 2007, č. j. 1 Co 229/2005-428, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaný nebyl ve sporu pasivně legitimován, neboť odpovědi na interpelaci poslance Z., jejichž obsahem se žalobce cítí dotčen, první žalovaný vypracoval v souvislosti s výkonem povinností člena vlády, přičemž v odpovědi na interpelaci byly uvedeny informace, které byly součástí spisového materiálu žalobce vedeného na M. v. ČR. Soud též neshledal případný exces kterého by se v této souvislosti první žalovaný dopustil. Ani v postupu druhé žalované soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 násl. o. z., když k tvrzenému zásahu došlo v rámci zákonné licence, přičemž způsob, kterým byla tato zákonná licence vykonána byl zcela přiměřený. Nebylo proto ani možné dovodit odpovědnost druhé žalované podle ustanovení §13 o.z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zejména poukazuje na to, že se soudy dostatečně nezabývaly posouzením možného vybočení jednání prvního žalovaného. Žalobce se domnívá, že první žalovaný vycházel pouze z údajů ve spise druhé žalované, které považuje za zkreslené, zavádějící a nepravdivé. Za klíčové žalobce považuje posouzení, zda interpretace obsahu osobního spisu na veřejnosti – v Parlamentu ČR, pokud tyto informace nejsou pravdivé, jsou difamující, a je způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili oba žalovaní a navrhli jeho odmítnutí.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Otázku pasivní legitimace prvního žalovaného a výkladu ustanovení §11 násl. o. z.
ve vztahu k druhé žalované, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
19. dubna 2006, sp.zn. 30 Cdo 909/2006, nebo usnesení ze dne 31. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 1153/2005). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (§41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu