ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2745.2008.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. R., a 2) České republice – Ministerstvu vnitra, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 105/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006, č. j. 1 Co 43/2006-189, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 37 C 105/2002-173, výrokem I. zamítl žalobu, aby první žalovaný zaslal žalobci písemnou omluvu
ve znění uvedeném ve výroku, výrokem II. zamítl žalobu, aby první žalovaný zaplatil žalobci finanční satisfakci ve výši 500.000,- Kč, výrokem III. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná zaplatila žalobci finanční satisfakci ve výši 500.000,- Kč, a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. dubna 2006, č. j.
1 Co 43/2006-189, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, změnil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaný nebyl ve sporu pasivně legitimován. Nedostatek jeho věcné pasivní legitimace za analogického použití ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) vyplývá z jeho funkčního postavení ministra, tedy osoby jednající jménem ministerstva a za takové jednání je třeba považovat i odpověď ministra na požadavek vlády, jak tomu bylo v dané věci. Soud též neshledal případný exces, kterého by se v této souvislosti první žalovaný dopustil. Vzhledem k tomu, že nebyla prokázána existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, nebylo podle odvolacího soudu možno dovodit ani odpovědnost druhé žalované podle ustanovení §13 o.z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména poukazuje na to, že se soudy dostatečně nezabývaly posouzením možného vybočení jednání prvního žalovaného. Žalobce se domnívá, že první žalovaný vycházel pouze
z údajů v osobním spisu žalobce, které považuje za zkreslené, zavádějící a nepravdivé. Za klíčové žalobce považuje zkoumání toho, zda dopis prvního žalovaného druhé žalované, jestliže obsahuje nepravdivé a difamující informace, v daném případě nemohl způsobit urážku na cti, a zda byla taková informace způsobilá zasáhnout
do osobnostních práv žalobce. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku pasivní legitimace prvního žalovaného a výkladu ustanovení §11 násl. o.z. ve vztahu k druhé žalované, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. dubna 2006, sp.zn. 30 Cdo 909/2006, nebo usnesení ze dne 31. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 1153/2005). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Pavel Pavlík,v. r.
předseda senátu