ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2798.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2798/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce F. ú. v L., proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátem, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 320/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. prosince 2006, č. j. 11 Co 544/2005-133, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 4. května 2005, č. j. 9 C 320/2003-112, určil, že darovací smlouva ze dne 10. 3. 2003 o převodu rodinného domu č. p. 92, nacházejícího se na parcele č. 163, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 7 pro obec L. a k. ú. D., je vůči žalobci neúčinná (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že otec žalovaného převedl darovací smlouvou ze dne 10. 3. 2003 na žalovaného vlastnictví k domu v L. a až poté došlo k jeho prvnímu zaevidování do katastru nemovitostí. Pozemek parcela č. 163, na kterém dům stojí, je s dalšími pozemky ve vlastnictví otce žalovaného a jsou předmětem zástavního práva zřízeného rozhodnutím žalobce jako správce daně ze dne 11. 4. 2001. Otec žalovaného dlužil žalobci na nezaplacených daních z let 1999 – 2000 podle výkazu nedoplatků ze dne 27. 3. 2001 částku 1.056.390,- Kč a ke dni 15. 3. 2004 již částku 3.594.885,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2003, č. j. 44 K 1010/2003-23, byl na majetek dlužníka k jeho návrhu prohlášen konkurs s účinky ke dni 3. 12. 2003 z důvodu, že má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své závazky. U Okresního soudu v Litoměřicích je Okresní správou sociálního zabezpečení v Litoměřicích proti otci žalovaného veden výkon rozhodnutí podle výkazu nedoplatků pro částku 7.203.018,- Kč. Rodiče žalovaného převedli darovací smlouvou ze dne 12. 2. 2000 na sestru žalovaného vlastnictví k dalším třem rodinným domům i se stavebními parcelami a kupní smlouvou ze dne 4. 2. 2002 otec žalovaného jeho sestře prodal budovu i se stavební parcelou za kupní cenu 800.000,- Kč. V současné době bydlí rodiče žalovaného střídavě v nemovitostech žalovaného či jeho sestry. Žalobce nemohl uspokojit své splatné pohledávky z dalšího majetku dlužníka, neboť na tomto majetku vázly právní vady nebo nešel zpeněžit z důvodu nevyřešených majetkoprávních vztahů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 10. 3. 2003 je vůči žalobci ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. neúčinná, protože byla uzavřena v době, kdy otec žalovaného již nebyl schopen plnit své závazky, odporovatelným právním úkonem zkrátil své věřitele, daroval žalovanému nemovitost, která nemohla být předmětem zástavního práva žalobce, neboť nebyla do doby převodu zapsána v katastru nemovitostí, přestože fakticky existovala již po dobu 20 let, čímž otec žalovaného zatajil svůj majetek. Žalovaný jako osoba blízká neprokázal, že nemohl i při náležité pečlivosti poznat úmysl dlužníka, svého otce, zkrátit věřitele. Jelikož důkazní povinnost ohledně prokázání skutečnosti, že nemohl poznat úmysl otce, nese žalovaný, avšak v trestním řízení měl otci žalovaného úmysl zkrátit věřitele prokazovat orgán činný v trestním řízení, soud prvního stupně nepovažoval pro rozhodnutí ve věci za rozhodné, že trestní řízení vedené proti otci žalovaného bylo odloženo z důvodu, že se nepodařil prokázat úmysl otce jako domnělého pachatele trestného činu.
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. K odvolacím námitkám dále zejména uvedl, že považuje odporem napadenou darovací smlouvu za právní úkon, jenž objektivně zkrátil věřitele otce žalovaného, tedy podstatně ztížil možnost věřitelů uspokojit své pohledávky. Obrana žalovaného ohledně vynaložení „náležité pečlivosti“ nemohla být úspěšná. Žalovaný tvrdil a výpověďmi svých rodičů prokázal, že jedinými úkony, jimiž si existenci či neexistenci úmyslu svého otce zkrátit věřitele ověřoval, byl jednak dotaz na otce, zda má dluhy (ten jej měl ujistit, že nikoli) a jednak podrobné přečtení vlastní darovací smlouvy. V takovýchto úkonech žalovaného nelze spatřovat činnost, jež by bylo možno považovat za „náležitou pečlivost“ v tom smyslu, že žalovaný neměl jiné další možnosti k ověření úmyslu svého otce. Za situace, kdy žalovaný se svým otcem žil ve společné domácnosti, měl a mohl mít rozsáhlejší znalost o jeho majetkových poměrech, pouhým přečtením darovací smlouvy (náležitostí smluv, jimiž se převádí vlastnické právo, zpravidla nebývá ustanovení o majetkových poměrech jejich účastníků) či dotazem na svého otce, jenž měl důvod se žalovanému o svých dluzích nezmiňovat, nemohl získat objektivně co nejpravdivější informace o poměrech svého otce. Naopak s ohledem na jeho chování se lze důvodně domnívat, že hlavním důvodem uzavření darovací smlouvy ze strany otce žalovaného byla snaha snížit stav majetku, který měl být v dohledné době zahrnut do konkursní podstaty.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel zejména namítá, že v daném případě nemohlo dojít ke krácení pohledávek věřitelů, jelikož majetek dlužníka, otce žalovaného, má hodnotu o třetinu vyšší než jeho závazky. Je absurdní chtít obecně po osobě blízké, aby si nechávala při každém právním úkonu, kterým nabude určitý majetek, vypracovat auditorem posudek, na jehož základě by poznala, že jde o krácení pohledávky věřitele. Soud se dále nesprávně vypořádal s tvrzením žalovaného, že skutek, o jehož právní povaze je veden spor, vyšetřoval policejní komisař a případ odložil, neboť nebylo zjištěno, že by chtěl otec žalovaného darovací smlouvou poškodit či zkrátit věřitele. Je s podivem proč žalobce odporuje předmětné smlouvě, když měl a má možnost svou pohledávku vůči otci žalovaného uspokojit jinak. Finanční úřady nejsou aktivně legitimovány k odpůrčí žalobě, jelikož nemají právní subjektivitu. Zákon o konkursu a vyrovnání uvádí v ustanovení §15,
že jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům právní úkon dlužníka učiněné v posledních šesti měsících před podáním návrhu na konkurs. Z toho lze logickým výkladem dovodit, že ostatní právní úkony jsou tedy platné a požívají zákonné ochrany podle zákona o konkursu a vyrovnání. V posuzovaném případě rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. O incidenčních sporech totiž rozhoduje týž soud, který rozhoduje
ve vlastním konkursním řízením dle ustanovení §9 odst. 2 písm. i) a odst. 4 písm. a)
o. s. ř. Mezi incidenční spory patří i řízení o neúčinnost právních úkonů. Žalovaný navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (§242 odst. 3 o. s. ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Otázku výkladu ustanovení §42a odst. 1 a 2 obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený žalobcem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jestliže z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o. s. ř.) též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Námitka, že finanční úřady nejsou aktivně legitimovány k odpůrčí žalobě, jelikož nemají právní subjektivitu, není důvodná. Podle ustálené judikatury ve věci, jejímž předmětem je uplatněné právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, zkracujícímu uspokojení vymahatelné pohledávky na daních, má finanční úřad způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1738/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod číslem 63, ročník 1998).
Nelze souhlasit ani s námitkou dovolatele týkající se nedostatku věcné příslušnosti soudů obou stupňů v projednávané věci. Spory vyvolanými konkursem (incidenčními spory), k jejichž projednání a rozhodnutí je podle ustanovení §9 odst. 3 písm. t) o. s. ř. v prvním stupni věcně příslušný krajský soud, jsou spory z odpůrčích žalob podle §16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podaných za trvání konkursu na majetek úpadce (dlužníka) správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů. Před prohlášením konkursu, jako je tomu v projednávané věci (žaloba ve věci byla podána u soudu prvního stupně dne 31. 10. 2003, konkurs byl prohlášen na majetek dlužníka, otce žalovaného, s účinky ke dni 3. 12. 2003), lze odporovat pouze podle ustanovení §42a obč. zák.; v takovém případě se nejedná o incidenční spory, tudíž věcně příslušný v prvním stupni je okresní soud podle ustanovení §9 odst. 1 o. s. ř. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. Opjn 8/2006 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 74, ročník 2007).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a žalovaný v něm byl bezúspěšný.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu