ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2904.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2904/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce M. B. F. L., zastoupeného advokátem, proti žalované I. H., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 4 C 235/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. října 2006, č. j. 13 Co 474/2006-112, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Plzni rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. července 2006, č. j. 4 C 235/2005-89, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů, uzavřená mezi žalovanou a F. H. dne 9. 9. 2002, je vůči žalobci právně neúčinná a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila z rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podané dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Výklad ustanovení §42a odst. 2 in fine
obč. zák. provedený odvolacím soudem v otázce vynaložení náležité pečlivosti na straně žalované za účelem rozpoznání úmyslu svého manžela zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce, za niž manžel žalované odpovídal, není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 2002). Pokud žalobce namítá, že k unesení důkazního břemene nejsou způsobilé pouze svědecké výpovědi členů rodiny žalované, či důkaz účastnickým výslechem, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá,
že nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost,
že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost,
že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z uvedených důvodů se dovolací soud nemohl zabývat ani návrhem dovolatele, aby byl stanoven okruh přijatelných důkazů vhodných pro přijetí závěru ohledně unesení důkazního břemena za účelem prokázání vynaložení náležité pečlivosti pro poznání dlužníkova úmyslu zkrátit věřitele. [Srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněný
pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3, a dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.250,- Kč [odměna z částky určené podle §3 odst. 1 bod 4 vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1] a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 17/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.550,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu