ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.337.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 337/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) A. H., a b) R. M. s.r.o., zastoupených advokátem, proti žalované obchodní společnosti R. ČR a.s., zastoupené advokátkou, o ochranu autorského práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 92/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2007, č.j. 3 Co 66/2006, 3 Co 67/2006 -95, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Žalovaná je povinna zaplatit druhému žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.794,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. ledna 2006, č.j. 37 C 92/2003-68, ve znění usnesení ze dne 3. května 2006, č.j. 37 C 92/2003-78, ve výroku I. uložil žalované po právní moci rozsudku uveřejnit v nejbližším čísle periodika N. B. na titulní stránce omluvu v tomto znění: „V čísle 14 ročníku 11 N. B. jsme neoprávněně otiskli fotografii modelky I. K. bez uvedení autora. Autorem této fotografie je pan A. H. Omlouváme se tímto panu A. H. za neuvedení jeho jména jako autora předmětné fotografie a za její neoprávněné užití. Ve výroku II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit prvnímu žalobci částku 30.000,- Kč, výrokem III. uložil žalované zaplatit druhému žalobci částku 70.000,- Kč. Dalšími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů placených státem.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2007, č.j. 3 Co 66/2006, 3 Co 67/2006 -95, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, jinak jej ve věci samé podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná neoprávněně, bez uzavření příslušné smlouvy, uveřejnila v periodiku N. B.fotografii zachycující modelku I. K., aniž by za toto užití žalobcům cokoliv uhradila. Soud vzal v úvahu, že druhý žalobce dne 30. června 2001 uzavřel s autorem fotografie (prvním žalobcem) smlouvu o poskytnutí výhradní licence. S ohledem na porušení práv žalobců jim proto byla přisouzena omluva podle ustanovení §40 odst. 1 písm. e) zákona č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“) a druhému žalobci bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění podle §40 odst. 3 téhož zákona ve výši dvojnásobku odměny, která by byla za prodání licence obvyklá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména poukazuje na to, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §40 odst. 3 autorského zákona, konkrétně pojem „obvyklá odměna“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil druhý žalobce a navrhl jeho odmítnutí.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §40 odst. 3 autorského zákona odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. října 2008, sp.zn. 30 Cdo 2277/2007). Pokud z dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.), že žalovaná fakticky akcentuje okolnosti odpovídající uplatnění především dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení druhému žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč (srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1. písm. a/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.550,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty představována částkou 7794,50 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu