ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.3969.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3969/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci M. B., částečně zbaveného způsobilosti k právním úkonům, zastoupeného opatrovnicí Z. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. Š., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 183/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2009, č.j. 26 Co 62/2009-174, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem v rozsudku specifikované bytové jednotky s uvedeným spoluvlastnickým podílem k předmětným nemovitostem.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn.
29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 23/1 a C 71/1).
Jestliže se odvolací soud – vycházeje z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku – v dovoláním napadeném rozsudku ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu (že žalobce v době uzavření smlouvy trpěl duševní poruchou, která jej k tomuto úkonu činila nezpůsobilým) a na tomto skutkovém základě dospěl shodně s nalézacím soudem k závěru, že předmětná kupní „smlouva je podle §38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná“, a že „protože P. Š. se na jejím základě nestal vlastníkem předmětného majetku, nemohl jej ani platně převést na žalovanou“, v důsledku čehož rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle §219 o.s.ř. potvrdil, je z vyloženého zřejmé, že zákonem požadovaný judikatorní přesah z takto řešené právní otázky, kterou žalovaná v dovolání spatřuje „v (nutnosti) zodpovězení otázky vlivu neplatnost(i) původní kupní smlouvy na neplatnost dalších kupních smluv, kterými byl týž předmět smlouvy dále zcizen třetím osobám odlišným od smluvních stran původní smlouvy“, a dále „v odpovědi na otázku, zda znalec může v případě posuzování způsobilosti k právním úkonům hodnotit a zabývat se i otázkami právními, nikoli
jen skutkovými a právní povahou úkonů, která měla zkoumaná osoba činit“, vyvodit nelze. Z hlediska meritorního rozhodnutí odvolacího soudu je přitom nepochybné,
že odvolací soud se ztotožnil se skutkovým nálezem okresního soudu, který byl zjištěn po provedeném dokazování, v němž s ohledem na odborné posouzení skutečností týkajících se zdravotního stavu žalobce (z pohledu právně významných skutečností) dominovaly předmětné znalecké posudky, dospěl ke zcela jednoznačnému právnímu závěru, že předmětná kupní smlouva, kterou dne 12. ledna 2006 uzavřel žalobce s P. Š., je absolutně neplatná (absolutně neplatným právním úkonem). Možno proto uzavřít, že v této skutkové konstelaci, kterou v dovolacím řízení nelze jakkoli revidovat (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku (právně kvalifikační závěr na zjištěný skutkový stav věci) v rozporu s hmotným právem. Možnost aplikace institutu dobrých mravů (§3 odst. 1 obč. zák.) na daný případ, kterou žalovaná v rámci dovolací argumentace opětovně vznáší i v tomto dovolacím řízení, zcela správně vytěsnil v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud, a to při odlišení právních důsledků, které nastanou v případě (po právu) učiněného odstoupení od převodní smlouvy k nemovitostem, a v případě, kdy převodní smlouva, resp. právní úkon je od samého počátku postižen absolutní neplatností. V tomto směru považuje Nejvyšší soud České republiky za vhodné – coby judikatorní analogon - připomenout např. jeho rozsudek ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 12, v němž bylo judikováno, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná.
Pokud žalovaná v dovolání vytýká okresnímu i odvolacímu soudu (konečné) zhodnocení důkazů či privilegování znaleckého posudku s formulovanou výtkou,
že „soud k důkazu znaleckým posudkem M. H. tedy zcela nekriticky přihlížel, aniž by jej podrobil »volnému hodnocení soudu« plně v souladu se zásadami dokazování“, nemohly ani tyto námitky žalované vztahující se k procesnímu postupu odvolacího soudu a soudu prvního stupně, jimiž žalovaná uplatnila také dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Odvolací soud totiž zcela převzal skutková zjištění, která učinil okresní soud po provedeném dokazování a jež se pro meritorní rozhodnutí stala zásadně právně významná. Okresní soud svůj závěr o tom, že žalobce v inkriminované době uzavření kupní smlouvy (právního úkonu) jednal v duševní poruše, čerpal ze znaleckého posudku M. H., který „dospěl k závěru, že posuzovaný trpí duševní poruchou v pravém slova smyslu, a to organickým psychosyndromem a touto chorobou vyšetřovaný trpěl rovněž i při uzavírání kupní smlouvy ze dne 12.1. 2006 a vedlejšího ujednání dne 13.1. 2006.“ [Srov. k tomu též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněný pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.].
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3, a dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud České republiky je proto jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. per analogiam, když podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 cit. zák. splněny nebyly, neboť žalobci v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v.r.
předseda senátu