ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4051.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4051/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce M. L., správce konkursní podstaty úpadce S., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované S. T., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 434.038,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 422/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 22 Co 490/2006-87, takto:
Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 22 Co 490/2006-87, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích III. a V., a proti výroku II., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., se odmítá; jinak se dovolání zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 výrokem I. rozsudku ze dne 30. června 2006, č. j. 11 C 422/2003-63, zastavil řízení o úroku z prodlení ve výši 2,5% ročně z částky 5.960,- Kč od 23. prosince 2000 do zaplacení. Výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobci částku 5.960,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 2. 11. 2003. Dále žalované uložil zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 428.078,- Kč od 27. 12. 2000 do 10.1.2002 (výrok IV.). Žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 7,5% ročně z částky 5.960,- Kč od 23. 12. 2000 do 1. 11. 2003 zamítl (výrok III.), stejně jako žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 428.078,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 20. 12. 2000 do 26. 12. 2000 a od 11. 1. 2002 a se 7,5% úrokem z prodlení od 1. 1. 2002 (výrok V.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Dospěl k závěru, že žalobce má vůči žalované právo na zaplacení částky 5.960,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení včetně zákonného úroku z prodlení od 2. 11. 2003, neboť žalovaná tuto částku náležející žalobci jakožto přeplatek faktury vystavené dne 18. 12. 2000 převzala od firmy K. A. s.r.o. bez právního důvodu. Dále uvedl, že žalobce má právo na sjednaný úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 428.078,- Kč ode dne faktického sjednání peněžní půjčky do desátého dne po termínu vrácení peněžní půjčky. Naproti tomu uzavřel, že žalobce vůči žalované nemá právo na zaplacení částky 428.078,- Kč z titulu peněžní půjčky a zbývajícího úroku z prodlení, neboť dne 20. 12. 2000 sice došlo k uzavření písemné smlouvy o půjčce v této výši mezi firmou S. s.r.o. (úpadcem – správcem jejíž konkurzní podstaty se stal žalobce) a žalovanou, avšak dosud nenastala její splatnost.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2007, č. j. 22 Co 490/2006-87, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé III. a V. potvrdil (výrok I.) a ve vyhovujících výrocích II. a IV. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Odvolací soud po zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal předloženými listinami vznik zmíněné půjčky. Poukázal na to, že jestliže firmě S. s.r.o. nevzniklo vůči žalované na základě smlouvy právo na zaplacení částky 428.078,- Kč, nevzniklo jí ani právo na zaplacení úroku z prodlení sjednaného ve smlouvě, a proto nebylo možno vyhovět požadavku žalobce na zaplacení této částky, ani jejího příslušenství. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek v zamítavých výrocích III. a V., potvrdil. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že částku 5.960,- Kč žalovaná nepřevzala od žalobce, nýbrž od firmy K. A. s.r.o. Proto tím nemohlo dojít ke snížení majetkového stavu žalobce a tedy ani ke vzniku bezdůvodného obohacení na jeho úkor (§451 občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Pokud žalobci nevzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, nebylo možno vyhovět ani jeho požadavku na zaplacení jeho příslušenství. Odvolací soud tak napadený rozsudek ve vyhovujících výrocích II. a IV. změnil tak, že žalobu rovněž zamítl.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť soudy obou stupňů mají rozdílný názor na to, zda byla platně uzavřena smlouva o půjčce či nikoli. Nesouhlasí ani s rozhodnutím ohledně bezdůvodného obohacení ve výši 5.960,- Kč, které podle odvolacího soudu nebylo prokázáno. Proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že pokud Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 22. února 2007 potvrdil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, pak dovolání není v této části přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku klasifikovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Ve vztahu k tomuto výroku dovolatel totiž operuje odkazy na konkrétní skutková zjištění a fakticky tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (§41 odst. 2 téhož zákona). K němu však nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
V případě, že výrokem I. napadeného rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně a výrokem II. byl změněn vyhovující výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, pak v obou případech bylo rozhodováno o částce nižší, než 20.000,- Kč. Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle §237 odst. 1 téhož zákona přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Z uvedených důvodů proto bylo dovolání proti uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení
s §218 písm. c) téhož zákona, přičemž odůvodnění tohoto rozhodnutí vychází z ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř.
Pokud byl výrokem II. napadeného rozsudku Městského soudu v Praze změněn výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud poté rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal v tomto výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není v uvedené části opodstatněné.
V souvislosti s tvrzením, že se žalovaná ve smlouvě zavázala, že v případě nesplnění její povinnosti vrátit věřiteli částku 428.078,- Kč do 31. prosince 2001, mimo jiné uhradí věřiteli úrok z prodlení ve výši 10% z poskytnuté půjčky, z obsahu dovolání vyplývá, že fakticky vychází (§41 odst. 2 o. s. ř.) z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., byť jej jinak blíže nerozvádí a nekonkretizuje. Je třeba připomenout, že tento dovolací důvod míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Dovolání však konkrétněji neuvádí, v čem by měl být v dané věci tento dovolací důvod naplněn. S ohledem
na skutečnost, že dovolací soud je podaným dovoláním vázán (§242 o. s. ř.), nebylo
tak možno dospět k závěru, že uvedený výrok ve věci samé rozsudku odvolacího soudu není správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto dovolání proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu