ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.423.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 423/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce B. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice-M. v. ČR, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 16/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2005, č. j. 1 Co 164/2005-54, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2004, č. j. 37 C 16/2004-35, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 500.000,- Kč, a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 17. 11. 1997 byl žalobce fyzicky napaden v prvním patře budovy v M. ul. v K. V. B., což bylo vyšetřováno orgány činnými v trestním řízení. Dospěl k závěru, že postup těchto orgánů, v němž žalobce spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, byl v souladu se zákonem, a proto k žádnému zásahu do těchto práv žalobce nedošlo; není tak dána odpovědnost žalované ve smyslu §13 obč. zák. S poukazem na to, že předpokladem přiznání nemajetkové újmy je značná míra intenzity neoprávněného zásahu, a to, že újmu nelze prostřednictvím žádné jiné formy zadostiučinění zmírnit, uzavřel, že požadavek žalobce není oprávněný.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 8. 2005, č. j. 1 Co 164/2005-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Konstatoval,
že předpokladem odpovědnosti podle §13 obč. zák. je existence zásahu do práv chráněných ustanovením §11 a násl. obč. zák., který je neoprávněný a současně objektivně způsobilý tato chráněná práva porušit, popřípadě ohrozit, a že postup orgánů činných v trestním řízení a v přestupkovém řízení představuje výkon zákonem uložené povinnosti vyplývající z trestněprávních a správních předpisů, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv. Námitky proti postupu těchto orgánů proto mohl žalobce uplatňovat stanoveným způsobem výlučně v rámci těchto řízení, když žalobou na ochranu osobnosti se nelze domáhat přezkoumávání správnosti postupu těchto orgánů, oprávněných k těmto řízením při dodržení stanovených podmínek. Vzhledem k tomu, že žalobce v řízení neprokázal existenci neoprávněného zásahu, není dána ani odpovědnost žalované ve smyslu §13 obč. zák. Doplnění řízení výslechem žalobce považoval odvolací soud za nadbytečné, neboť provedení tohoto důkazu
by nemohlo na věci nic změnit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 28. 11. 2005 dovolání, doplněné podáním ze dne 21. 3. 2007, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Soudům obou stupňů vytýká, že jej nevyslechly jako účastníka řízení a že mu nedaly možnost prokázat existenci neoprávněného zásahu ve smyslu §13 obč. zák. Tím, „že jej orgány státu (policie, orgány činné v trestním řízení) neochránily před trvajícím útokem pachatele a následně nepostupovaly v řízení trestním ani přestupkovém, kdy šetření skončilo odložením věci, mu stát nezaručil právo na ochranu života a zdraví“. Má zato, že odvolací soud „došel“ k nesprávnému posouzení věci, přičemž neprovedl ani důkazy k prokázání intenzity a trvání vzniklé újmy. Z tohoto důvodu se domnívá, že dovolání
je důvodné. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle
§242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7/2002, pod pořadovým číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v této věci a něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nebo §241a odst. 3 o. s. ř.) nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu (je zjevné, že konkrétní vada řízení nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde - srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2006, pod pořadovým číslem 6).
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobce nezpochybňuje samotné právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že soud prvního stupně neprovedl jím navržený důkaz výslechem účastníka, a toto pochybení nenapravil ani odvolací soud, který kromě toho neprovedl důkazy k prokázání intenzity a trvání vzniklé újmy. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolací soud se jím může zabývat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu