ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4335.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4335/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobců a) V. B., a b) V. M., obou zastoupených advokátem, proti žalované P. t., a.s., o 1.788.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 382/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2007, č. j. 22 Co 618/2006-102, takto:
Dovolaní žalobců se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2007, č. j. 22 Co 618/2006-102, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. srpna 2006, č. j. 23C 382/2004-72, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. září 2006, č. j. 23 C 382/2004-77, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobcům částku 1.788.500,- Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů placených státem. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Městský soud vyšel se zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky budovy v P., v níž je umístěna výměníková stanice, která byla vybudována v rámci komplexní bytové výstavby sídliště Skalka a byla provozována v souladu s §13 odst. 2 vyhlášky č. 38/1963 Sb., pro veřejný rozvod tepla ode dne 15. 5. 1972. Nejpozději tímto dnem byla stavba zatížena ve prospěch právního předchůdce žalované věcným břemenem vzniklým podle §22 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 79/1957 Sb., které mimo jiné opravňuje provozovatele zařízení pro veřejný rozvod tepla k bezplatnému užívání prostoru, v nichž je zařízení umístěno. Stanice po modernizaci zabírá plochu o výměře 34,88 m2 (oproti původní ploše 255,5 m2). Žalobci požadují po žalované náhradu za to, že užívá výměníkovou stanici jako věcné břemeno, aniž by cokoliv žalobcům hradila; dále uplatňují náhradu škody spočívající v tom, že žalovaná znemožňuje hlukem pocházejícím z provozu výměníkové stanice užívat zbytek plochy, která původně sloužila k provozu výměníkové stanice. Odvolací soud uzavřel, že žalované vzniklo bezúplatné věcné břemeno na nemovitosti žalobců podle zmíněného ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 79/1957 Sb., které zůstalo ve smyslu §98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb. zachováno. Ve světle rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. I.ÚS 137/03 a na něj navazujícího nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/04 je podle odvolacího soudu třeba na danou problematiku nahlížet tak, že práva a povinnosti ze zřízeného věcného břemene vyplývají nikoliv z právní úpravy, na jejímž základě vznikla, nýbrž ze současné zákonné konstrukce věcných břemen. Pokud současné speciální předpisy zákonných věcných břemen neupravují náhrady související s jejich výkonem, je třeba podle soudu použít úpravu soukromoprávní. S odkazem na §151n odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) odvolací soud připomněl, že žalobci se nemohou domoci náhrady za užívání věcného břemene z titulu bezdůvodného obohacení, které vyvozují od obvyklého nájemného, nýbrž jen případného nároku podle §151n odst. 3 o. z., což však není posuzovaný případ. V důsledku toho neshledal ani důvod postupu podle §118a odst. 2 o. s. ř. Jako důvodný neposoudil ani požadavek žalobců na zaplacení náhrady škody v podobě ušlého zisku ve vztahu ke zbylé uvolněné ploše a její nemožnosti ji pronajmout v důsledku hluku, který výměníková stanice vydává, když ten je pro výměníkovou stanici přípustný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost odvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody shledávají v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za otázku zásadního významu považují v jakém rozsahu má platit oprávněný z věcného břemene vlastníku nemovitosti v případě, že předmětné věcné břemeno vzniklo podle „elektrizačního zákona“ před rokem 1989 zda je možno způsobit škodu vlastníku nemovitosti provozem výměníkové stanice, která byla řádně kolaudována.
Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V písemném vyjádření žalovaná navrhla zamítnutí resp. odmítnutí podaného dovolání.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Otázku výkladu ustanovení §451násl., §420 násl. a §151n o. z. odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např.rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. července 2002, sp. zn. 28 Cdo 990/2002, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 1036/2007). Pokud je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (§41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení
s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu