ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4439.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4439/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátem, proti žalované L-T., s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 182/2005-71, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č.j. 69 Co 4/2007-114, takto:
Odůvodnění:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č.j. 69 Co 4/2007-114, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů o v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
4. července 2006, č.j. 42 C 182/2005-71, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.000.000,- Kč s 2,5% p.a. úrokem z prodlení z této částky od 22. 7. 2003 do zaplacení, a nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 153.899,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, z toho přisouzené náklady řízení k rukám advokáta žalobkyně. Po provedeném řízení a dokazování soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastnicemi byla uzavřena „kupní smlouva na koupi nemovitostí (domu č.p. 825 v Š. na pozemku p.č. 1055/17 v katastrálním území /dále již „k.ú“/ Š. a dále pozemků p.č. 1055/17 a p.č. 1055/4 v k.ú. tamtéž) za kupní cenu 6.567.040,- Kč. Soud prvního stupně dále vycházel ze zjištění, že žalobkyně zaplatila žalované celkem částku 8.567.040,- Kč. Tento závěr o skutkovém stavu soud prvního stupně po právní stránce posoudil tak, že „Částka (správně částku) nad kupní cenu ve výši 2.000.000,- Kč je nutno posoudit jako plnění, které se žalovanému dostalo bez právního důvodu, které je bezdůvodným obohacením (§451 dost /správně odst./ 2 obč. zák.)“ Vypořádal se současně s námitkou promlčení, kterou v nalézacím řízení uplatnila žalovaná, a tuto neshledal důvodnou, neboť kupní smlouva byla uzavřena dne 22. 1. 2003 a toho dne se žalobkyně dozvěděla, že kupní cena je o 2.000.000,- Kč nižší, než částka, kterou zaplatila žalovanému; „proto od tohoto dne běží subjektivní dvouletá promlčecí lhůta, jejíž běh skončil dne 24 .1. 2005 (22. 1. 2005 byla sobota, proto podle §122 odst. 3 obč. zák. lhůta končí až v pondělí 24. 1. 2005). Objektivní promlčecí lhůta začala běžet dne 8. 10. 2002 a skončila dne 8. 10. 2005. Žaloba byla podána dne 24. 1. 2005, nárok žalobkyně proto není promlčen.“
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací zopakoval dokazování a poté v záhlaví citovaným rozsudkem odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím zamítá, a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v Odůvodnění:písemného vyhotovení svého rozsudku předně konstatoval, že v řízení nebylo mezi účastnicemi sporné, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne
22. 1. 2003 smlouvu o koupi rodinného domu v P., že v této kupní smlouvě byly předmětné nemovitosti specifikovány a byla uvedena kupní cena s tím, že tato bude zaplacena tak, že částku 1.000.000,- Kč kupující prodávající již zaplatila jako zálohu, což prodávající podpisem smlouvy potvrdila, a že zbývající část kupní ceny, tj. částku 5.567.040,- Kč, zaplatila kupující prodávající v den uzavření smlouvy. Podle odvolacího soudu dále nebylo mezi účastnicemi ani sporné, že před uzavřením kupní smlouvy účastnice uzavřely dne 8. 10. 2002 smlouvu o smlouvě budoucí, podle které se žalovaná zavázala prodat žalobkyni specifikované nemovitosti s tím, že kupní smlouva bude uzavřena nejpozději do 30. 11. 2002, a že platba kupní ceny byla sjednána tak, že 23. 9. 2002 kupující zaplatila zálohu ve výši 200.000,- Kč, kterou složila v hotovosti u J. Š., a že dále bylo smluveno, že kupující dne 21. 10. 2002 zaplatí další zálohu ve výši 800.000,- Kč převodem na účet J. Š. a zbývají část kupní ceny, tj. částku 5.567.040,- Kč, zaplatí v den uzavření kupní smlouvy. Dále bylo podle odvolacího soudu prokázáno, že žalobkyně „pokladnou vybrala 8.10.2002 částku 2.000.000,- Kč.“ Spornou v tomto řízení podle odvolacího soudu zůstala skutečnost, zda uvedenou částku žalobkyně předala žalované jako zálohu na kupní cenu předmětných nemovitostí. V tomto směru odvolací soud po zhodnocení výslechů žalobkyně a svědků O. a Š. dospěl oproti soudu prvního stupně ke skutkovému závěru, že předání částky 2,000.000,- Kč v hotovosti žalované, jako zálohy na kupní cenu předmětných nemovitostí, nebylo žalobkyní v řízení prokázáno. Z tohoto důvodu proto odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu o předmětné peněžité plnění s příslušenstvím zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovodila z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), písm. b) (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení věci) a odst. 3 téhož ustanovení (tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Žalobkyně vytkla odvolacímu soudu, že se vůbec nevypořádal s přímými a nepřímými důkazy, které soud prvního stupně vzal za rozhodující pro to, že žalobě vyhověl. „Naproti tomu soud odvolací sice oba svědky (O. a Š.) vyslechl znovu a hodnocení jejich výpovědí obrátil. Důvody k tomu neměl, protože svědek Š. opět vypověděl, že si nic nepamatuje, a svědek . O. (v) podstatě zopakoval svou výpověď sdělenou soudu prvního stupně. Proto je napadené rozhodnutí odvolacího soudu vrchnostenské, nemající oporu v provedeném dokazování a v argumentech z tohoto dokazování.“ Nesprávné právní posouzení věci žalobkyně spatřuje ve vadném hodnocení důkazů odvolacím soudem, kteréžto výhradě věnuje žalobkyně podstatnou část svého dovolání. Za naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. žalobkyně pokládá okolnost, že „na straně 7 napadeného rozsudku na konci prvního odstavce je jako významný argument odvolacího soudu pro zrušení (zřejmě míněno: změnu) rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, že smlouvu o smlouvě budoucí »vypracoval sám svědek O. Sám do smlouvy uvedl, jaké platby byly placeny jako zálohy a vyčíslil doplatek z kupní ceny.« Tomuto závěru soudu neodpovídá žádný z provedených důkazů.“ V závěru svého dovolání žalobkyně namítá, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím, k němuž odvolací soud došel způsobem, který je v rozporu s legitimním očekáváním účastníků, že o jejich právech bude rozhodnuto na základě objektivně posouzených důkazů a z nich vyvozené logické argumentace zaměřené na podstatu věci. „V rozporu s tímto legitimním očekáváním žalobkyně jí odvolací soud při její účastnické výpovědi »chytal za slovo« a na tom nesprávně založil údajné znevěrohodnění její účastnické výpovědi, tedy na tom, že u odvolacího soudu na otázku, kdy předala žalovanému částku 2 mil. Kč, odpověděla – po sérii dat, která si těsně před tím v účastnické výpovědi vybavovala – že v listopadu 2002, byť před tím v žalobě a v účastnické výpovědi u soudu prvního stupně správně uvedla, že to bylo 8. 10. 2002.“ Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná prostřednictvím svého advokáta učinila k podanému dovolání písemné vyjádření, v němž odmítla žalobkyní uplatněnou dovolací argumentaci, resp. vymezené dovolací důvody. Odvolací soud, který doplnil dokazování, v předmětné věci důkladně zvážil všechny provedené důkazy a dospěl k závěru, že tvrzení žalobkyně není žádným způsobem prokázáno a její žalobní návrh je nedůvodný. Žalovaná ve svém vyjádření rozebírá v řízení provedené důkazy a poukazuje na nedůvodnost žalobkyní uplatněné argumentace. Nelze ani považovat rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť odvolací soud dal prostor žalobkyni k tomu, aby navrhla provedení důkazů, „čehož žalobkyně nevyužila, nenesla tak důkazní břemeno ve věci.“ Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé bylo podáno včas, v tomto případě žalobkyní - účastnicí řízení – řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle §242 o.s.ř. k závěru, že dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení je především to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Tento dovolací důvod je tak naplňován zejména tím, že
při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu,
nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o.s.ř.,
v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci,
účastníkům nebyla poskytnuta poučení podle §118a o.s.ř.
Jak vyplývá z obsahu spisu a z Odůvodnění:písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud v odvolacím řízení sice v souladu s občanským soudním řádem zopakoval dokazování a vytvořil si tak skutkový základ, který se odlišoval od (pro rozhodnutí ve věci) zásadně významného skutkového zjištění soudu prvního stupně, jenž po provedeném řízení skutkově uzavřel, že žalobkyně částku 2.000.000,- Kč, tj. nad rozsah sjednané kupní ceny, předala žalované, která se v důsledku toho na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. Odvolací soud oproti závěru nalézacího soudu neshledal žalobu důvodnou, neboť – opětovně citováno z Odůvodnění:jeho rozsudku – „Na základě uvedených rozporů a nejasností nebylo možné dospět k jinému závěru, než že předání částky 2.000.000,- Kč v hotovosti žalované jako zálohy na kupní cenu předmětných nemovitostí nebylo žalobkyní v řízení prokázáno.“ Jak se ovšem podává z protokolu o jednání ze dne 4. 4. 2007 (srv. č.l. 110-112), při němž odvolací soud posléze vyhlásil dovoláním napadený rozsudek, odvolací soud opomenul zákonu odpovídajícím způsobem (tj. realizovaným poučením) žalobkyni signalizovat, že její právně významné skutkové tvrzení o úhradě částky 2.000.000,- Kč žalované bez právního důvodu, po provedeném, resp. v odvolacím řízení zopakovaném dokazování, nebylo dosud prokázáno, resp. že k prokázání tohoto skutkového tvrzení je zapotřebí označit (další) důkazy. V tomto procesním stadiu tedy zjevně byla navozena situace k aplikaci ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř., jež stanoví, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Tento závěr o nezbytnosti aplikace citovaného ustanovení, je přitom ustálený jak judikatorně (viz níže cit. rozhodnutí), tak i doktrinálně (srv. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 549), a je esenciální složkou ústavně garantovaného práva účastníků na spravedlivý proces. V tomto směru možno poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004 (in ASPI, identifikační číslo judikátu číslo /dále již „i. č.“/ JUD38050CZ), v němž dovolací soud zdůraznil, že poučovací povinnost ve smyslu
§118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu a proto poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Uvedl dále, že nebylo-li účastníku potřebné poučení o procesním právu či povinnosti poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo tak
k porušení procesněprávních předpisů a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. V rozsudku ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002 (in ASPI, i.č. JUD23331CZ) dovolací soud vyložil, že poučovací povinnost soudu podle ustanovení §118 odst. 1 a 3 o.s.ř. je směřována – na rozdíl od poučovací povinnosti podle ustanovení §118a odst. 4 o.s.ř. – i vůči účastníku, který je zastoupen advokátem. Povinnost soudu poskytnout účastníku potřebná poučení lze splnit i tím, že budou poskytnuta jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc. Zamítne-li soud žalobu proto, že účastník neunesl za řízení břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak řečeno, založit své rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení §118a o.s.ř. (srov. k tomu dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, in www.nsoud.cz). O tom, že absence poučení ve smyslu §118a odst. 1 až 3 o.s.ř., tam, kde jí bylo třeba, zakládá ústavně právní kolizi, svědčí judikatura Ústavního soudu České republiky (srv. např. nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 3. března 2005, sp. zn. III. ÚS 618/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 43, roč. 2006, na str. 31, anebo ze dne ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/2006, publikovaný v téže Sbírce, svazku 36, roč. 2005, na str. 469; nálezy jsou publikované rovněž v Automatizovaném systému právních informací /ASPI/ pod i.č. JUD33183CZ, resp. JUD110252CZ).
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud měl žalobkyni poučit podle ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř.; jelikož tímto zákonným způsobem nepostupoval, je odvolací řízení zatíženo popsanou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky proto z uvedeného důvodu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu s přihlédnutím k ustanovení §243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu