ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4485.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4485/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce T-M. C. R. a.s., proti žalovanému Z. W., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 94.607,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 227/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2007, č. j. 18 Co 281/2006-59, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízní částku 1844,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 22. června 2006, č.j. 4 C 227/2005-34, zamítl návrh žalobce, aby mu žalovaný zaplatil částku 94.607,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. května 2007,
č. j. 18 Co 281/2006-59, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil o rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že žalobcem požadované smluvní pokuty ve výši 12.607,- Kč a 15.000,- Kč za neodebrání služeb v částce minimálně 5.000,- Kč měsíčně, by představovaly další sankci pro žalovaného (vedle již uložené povinnosti zaplatit úroky z prodlení za tuto nesplněnou povinnost). Dále dovodil, že v případě požadavku
na zaplacení další smluvní pokuty ve výši 67.000,- Kč je v této části smlouva uzavřená účastníky neplatná, a nelze proto z ní dovozovat tento nárok.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako otázku zásadního právního významu uvádí: „Je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, pokud poskytovatel služeb po účastníku smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, který porušil svoji povinnost zaplatit faktury za telekomunikační služby, která je zajištěna zákonnými úroky z prodlení, a poskytovatel služeb účastníkovi dočasně zamezil z tohoto důvodu možnost využívat telekomunikační služby, požaduje smluvní pokutu za porušení povinnosti využít sjednaný minimální objem telekomunikačních služeb?“. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., konkrétně uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil po právní stránce soulad vymáhání smluvní pokuty podle článku 3.1. Obchodních podmínek Smlouvy významného účastníka (dále jen „OP-SVZ“) s dobrými mravy a současně po právní stránce nesprávně posoudil určitost ujednání o smluvní pokutě podle článku 3.2 OP-SVZ. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřil žalovaný a navrhl jeho odmítnutí.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona. Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud rozhodoval v posuzované věci o částce 94.607,- Kč, která se skládá ze tří samostatných nároků z titulu smluvních pokut. Jedná se o částky 15.000,- Kč, 12,607,- Kč a 67.000,- Kč. Soud tak rozhodoval o samostatných nárocích na peněžitá plnění, z nichž ve dvou případech částka nepřevyšuje 20.000,- Kč, takže u nich není dána přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.; v této části proto bylo dovolání odmítnuto (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona).
Pokud dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícího se částky 67.000,- Kč, nebylo shledáno též přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nelze posuzovat jako rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. K dovolatelem vymezené otázce dovolací soud uvádí, že ustanovení §3 odst. 1 o.z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či
v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 o.z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2008, sp.zn. 28 Cdo 4386/2008). Občanský zákoník ani jiný právní předpis neobsahuje definici pojmu dobré mravy. Tuto definici nelze odvodit ani z §3 odst. 1 o.z. Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Při hodnocení musí být brán zřetel na konkrétní individualizovaný případ a nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2009, sp.zn. 33 Odo 1526/2006). Proto v konkrétním případě je pro užití ustanovení §3 odst. 1 podstatné a rozhodující seznání konkrétních skutkových zjištění, která buď odůvodňují nebo moderují užití tohoto ustanovení. V těchto případech proto jde vždy o eventuální uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2004, č.j. 28 Cdo 1094/2004), k němuž však nemůže být při posouzení, zda je dovolání v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). To, jak odvolací soud hodnotí neurčitost ujednání o smluvní pokutě, odvolatel zpochybňuje konkrétními skutkovými tvrzeními, aniž by objasnil, v čem podle něho má spočívat naplnění jím výslovně uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolání bylo proto odmítnuto i v této části jako nepřípustné podle §243 odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř. a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč /srov. §2 odst. 1, §10 odst. 3, §11, §14 odst. 1, §15, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006/ a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 1.550,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalovaného, představována částkou 1.844,50 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu