ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4642.2009.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) A. D. (dříve P. Č.), t.č. věznice, zastoupeného advokátem, b) I. Z., t.č. věznice, zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti C. 21, spol. s r.o., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 158/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2005, č.j. 1 Co 265/2004-171, takto:
I. Dovolání žalobce a) se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Dovolání žalobce b) se odmítá.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobci se žalobou podle ustanovení §13 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) domáhali ochrany osobnosti na základě tvrzení, že žalovaná je jako provozovatel televizního vysílání stanice N. v minulosti opakovaně napadla ve vysílání této stanice. Ve zprávách dne 17. prosince v 19.30 hod. byl odvysílán obrazový a zvukový záznam ze soudního procesu s I. R. V této souvislosti žalovaná zobrazila fotografii žalobců s titulkem jejich jmen a s údajem, že žalobce P. Č. (nyní A. D. - dále jen „první žalobce“) by měl být vyslechnut jako svědek v procesu s I. R. a je souzen za brutální vraždu. U fotografie žalobce I. Z. (dále jen „druhý žalobce“) bylo uvedeno, že je brutální lupič. První žalobce se domáhal, aby soud shledal, že jednáním žalované došlo k zásahu do jeho osobnostních práv.
Oba žalobci dále požadovali od žalované omluvu a náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 10,000.000,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2004, č.j. 34 C 158/98-148, zamítl žalobu na určení, že žalovaná odvysíláním nepravdivých informací v souvislosti se zveřejněním obrazového a zvukového záznamu ze soudního procesu s I. R. obžalovaným z trestného činu vraždy tím, že při údaji, že měl být slyšen jako svědek, zobrazila fotografii prvního žalobce s titulkem jeho plného jména s komentářem „souzen za brutální vraždu“, porušila občanskou čest a lidskou důstojnost podle §11 o.z. Zamítl též žalobu, aby žalovaná zaslala za uvedené jednání prvnímu žalobci omluvu, a aby každému z žalobců zaplatila 10,000.000 Kč,-, přičemž v případě druhého žalobce by tak měla učinit s přípisem, v němž by popsala své jednání. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posuzoval podle ustanovení §11
až 13 o.z., přičemž vyšel ze zjištění, že v televizním zpravodajství žalované dne
17. prosince 1998 byl odvysílán příspěvek týkající se procesu s I. R., v němž byly uveřejněny fotografie žalobců s údaji, že první žalobce je souzen
za brutální vraždu a druhý žalobce za brutální loupež, s komentářem, že by v uvedeném procesu měli být slyšeni jako svědci. Vzal za prokázáno, že první žalobce byl
od 26. února 1997 ve vazbě a bylo proti němu vzneseno obvinění pro trestný čin loupeže a vraždy a byl nepravomocně odsouzen pro trestný čin loupeže. Druhý žalobce, který předmětnou reportáž neviděl, byl ve vazbě pro sérii různých trestných činů (zejména pro krádeže) a ve věci I. R. požádal, aby byl vyslechnut jako tajný svědek.
V uveřejnění fotografií žalobců soud prvního stupně neshledal neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv. Konstatoval, že jejich užití bylo v souladu s oprávněním ve smyslu §12 o.z., neboť žalovaný jako provozovatel televizního vysílání realizoval zpravodajskou licenci v zájmu veřejnosti a nestalo se tak v rozporu s oprávněnými zájmy žalobců. V případě druhého žalobce dovodil nepřiléhavost požadované omluvy a neshledal příčinnou souvislost mezi odvysílanou reportáží a jeho nepříznivým zdravotním stavem.
O odvolání žalobců rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2005, č.j. 1 Co 265/2004-171. Výrokem I. nepřipustil změnu žalobního návrhu prvního žalobce, jímž se domáhal zaplacení dalších 10,000.000,- Kč. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, přičemž akceptoval i jeho názor,
že nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců. Připomněl,
že žalobci neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřují v uveřejnění jejich fotografií v hlavním zpravodajství TV N., a to ve dnech 23.11.1995, 20.7.1998
a 7.12.1998, kdy v posledním případě měl být uveden text u podobizny prvního žalobce „brutální vrah“ a u druhého žalobce „brutální lupič“. Žalobci v řízení před soudem prvního stupně neprokázali, jakým způsobem došlo k uveřejnění jejich podobizen v prvních dvou případech, neboť záznamy zpravodajství se nezachovaly a z výpovědí v řízení slyšených svědků nevyplývá konkrétní zjištění, i když všichni nabyli dojmu,
že první žalobce snad měl někoho zabít. Ve vztahu k třetímu případu, kdy se zachoval záznam zpravodajství ze dne 7.12.1998, odvolací soud uvedl, že rovněž nelze dovodit, že by došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců. Z obsahu záznamu je zřejmé, že šlo o informace z probíhajícího soudního procesu s I. R., obžalovaným z trestného činu vraždy. V souvislosti s tím byla m.j. uveřejněna fotografie druhého žalobce s výrazným textem: „I. Z. souzen za ozbrojená přepadení“
a moderátor uvedl, že jmenovaný vypovídal v procesu jako utajený svědek. Dále následovala informace moderátora, že druhý žalobce navrhl výslech dalšího vězně pro změnu souzeného za brutální vraždu a byla uveřejněna fotografie prvního žalobce s výrazným textem “P. Č. souzen za zastřelení pokladní spořitelny samopalem“. V uveřejněných informacích neodeznělo, že by první žalobce “byl brutální vrah“,
a že druhý žalobce by „byl brutální lupič“. Odvolací soud uzavřel, že tím, co bylo skutečně v uvedeném zpravodajství uveřejněno, nedošlo k porušení zásady presumpce neviny. Zpravodajství obsahovalo pouze pravdivé údaje o tom, že v předmětné době byli oba žalobci souzeni. Uvedená informace byla aktuální a na jejím uveřejnění měla veřejnost zájem. Informace byla poskytnuta přiměřeným způsobem v souladu
se zákonnou zpravodajskou licencí, tedy nikoli v rozporu s §12 o.z. Okolnost,
že žalobce a) nakonec za vraždu odsouzen nebyl, podle názoru odvolacího soudu, není pro posouzení věci právně významná. Protože odvolací soud neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců a v důsledku toho ani odpovědnost žalovaného podle §13 o.z., napadený rozsudek podle §219 o.s.ř. jako správný potvrdil. Usnesením ze dne 24. srpna 2009, č.j. 1 Co 117/2009-226 pak Vrchní soud v Praze zastavil řízení
o odvolání druhého žalobce ze dne 30. ledna 2009 podaného proti témuž rozhodnutí soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci prvního žalobce, stejně tak jako druhému žalobci, dne 19. května 2005, přičemž téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal první žalobce dne 17. června 2005 dovolání. Druhý žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním (§41 odst. 2 o.s.ř.) dne 20. května 2005. K žádosti druhého žalobce z téhož dne mu soud prvního stupně usnesením ze dne 4.dubna 2006 přiznal osvobození od soudních poplatků
a současně mu ustanovil zástupce z řad advokátů (druhý z výroků nabyl právní moci dne 12. 5. 2006). Zástupce druhého žalobce dovolání doplnil vlastním podáním dne 3.7.2006 (§241b odst. 3 věta druhá za středníkem).
Obě podaná a obsahově v zásadě shodná dovolání vycházejí z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci). Poukazují na to, že v řízení bylo prokázáno,
že ze strany žalované došlo k poškození práv žalobců garantovaných jim nejen Listinou základních práv a svobod, ale i občanským zákoníkem (dále jen „o.z.“) a trestně právními předpisy. Podle jejich mínění byla v daném případě porušena zásada presumpce neviny. Žalovaná zaměnila svou zpravodajskou povinnost s nepřesnými
a nedoloženými informacemi, které se snažila prezentovat tak, aby zaujala svým bulvárním charakterem. Nesprávné právní hodnocení spatřují též v tom, že soud nevzal v úvahu ustanovení §12 odst. 3 o.z., podle něhož ani jinak oprávněné použití podobizen bez souhlasu fyzické osoby nesmí být v rozporu s jejími oprávněnými zájmy. Zveřejnění podobizen a informací o žalobcích mohlo výrazně ovlivnit soudce i svědky v tehdy probíhajícím trestním řízení. Poukazují tak na to, že soud prvního stupně v rozsudku pouze citoval příslušná ustanovení §11 násl. o.z. a obhajoval postavení žalovaného jako subjektu, který má zpravodajskou licenci. Nevzal však v úvahu, že došlo k úniku informací tím, že byly podány informace o utajeném svědkovi včetně jeho fotografie soukromé televizi. Podle dovolatelů je nutno znova přezkoumat předmětný zpravodajský šot a posoudit možné dopady informací o žalobcích s tím, že poté pak bude třeba upřesnit petit žaloby, který vycházel z tehdy dostupných informací. Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen \"o.s.ř.\")
ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo
ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti těchto dovolání s negativním závěrem.
Pokud první žalobce napadá dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu, kterým nebyla připuštěna změna žalobního návrhu, jímž se tento žalobce domáhal zaplacení dalších 10,000.000,- Kč, pak s přihlédnutím k ustanovení §236 až §239 o.s.ř. není proti tomuto výroku dovolání přípustné.
V souvislosti s dovoláními žalobců napadeného výroku II. rozsudku odvolacího soudu je nutno konstatovat, že nejsou přípustná podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebyla shledána přípustnými ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
V oblasti právní ochrany osobnosti (všeobecných osobnostních práv), spadající do zákonné občanskoprávní kategorie práva na ochranu osob, se vyskytují výjimečně stanovené případy (zákonné důvody), kdy je zásah do zákonem chráněné lidské osobnosti či do projevů osobní povahy dovolen přímo zákonem (ex lege). Tento průnik do jinak absolutního ochranného soukromého práva má za účel umožnit uplatnění obecných (a částečně i veřejných) zájmů, které se zde střetávají. V teorii se tradičně stručně označuje jako zákonná licence (na rozdíl od licence smluvní nebo licence úřední, resp. nucené). Patří k nim licence vědecká a umělecká a také licence zpravodajská. Obsah tzv. bezúplatné zákonné licence zpravodajské spočívá v tom,
že je přímo zákonem (§12 odst. 3 o.z.) dovoleno nositelům této licence nakládat
s předměty, které jsou vyjmenovány v §12 odst. 1 (tzn. též mimo jiné podobiznami),
a to způsobem, spočívajícím v jejich pořízení nebo v jejich použití pro účely tiskového, filmového, rozhlasového a televizního zpravodajství. I zde platí, že ani takováto použití nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy dotčené fyzické osoby. Na úkor osobního práva na ochranu osobnosti fyzické osoby je zákonem upřednostněn obecný zájem
na výkonu zpravodajské činnosti, u níž se předpokládá, že slouží veřejné informovanosti občanů.
Obojí omezení, která jsou zákonem stanovena pro tzv. bezúplatnou zákonnou licenci vědeckou a uměleckou a pro její obdobu zpravodajskou, ve své podstatě (a též
v důsledku legislativního vývoje občanského zákoníku) připomínají obecné občanskoprávní ustanovení o tom, že výkon práv a povinností nesmí být v rozporu
s dobrými mravy a nesmí bez právního důvodu zasahovat do oprávněných zájmů jiných, což již vyplývá z §3 odst. 1 o.z.
Pro všechny druhy tzv. bezúplatných zákonných licencí platí, že jejich rozsah, jakož i forma pořízení nebo použití uvedených předmětů, musí být vždy ryze účelová
ve shodě se zákonem taxativně dovolenými účely. Při aplikaci tzv. bezúplatných zákonných licencí je zapotřebí vždy přihlížet zejména k ochraně lidské důstojnosti, chápané poměrně široce, jejíž ochrana je zaručena rovněž ústavně a základní lidské právo na ni je pod ochranou Ústavního soudu.
Obecně lze konstatovat, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §11 násl. o.z. přichází v úvahu pouze u zásahů proti její osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který
je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. V souzené věci pak jde především o posouzení vztahu ochrany osobnostních práv a ochrany svobody projevu.
K problematice svobody projevu existuje četná judikatura Evropského soudu
pro lidská práva, v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a jednak práva třetích osob. Svoboda projevu je chápána jako jeden ze základních kamenů demokratické společnosti. Svoboda projevu platí nejen pro \"informace\" nebo \"myšlenky\", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti u tisku. Ten sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se především politických záležitostí, ale i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Úlohou tisku je nejen šíření informací a myšlenek, ale veřejnost má současně
na poskytování těchto informací a myšlenek právo.
Tisk a ostatní informační média informují o záležitostech veřejného zájmu
a zároveň i upozorňují na případné negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti.
Svoboda projevu ovšem není bezbřehá. Je omezena jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy
a svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu článku 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10 Listiny.
Při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem
na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, je třeba s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážit, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým.
Je proto třeba na základě konkrétních okolností daného případu zvážit, zda posuzovaný výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či zda je dané situaci přiměřený.
Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je nezbytné v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené
na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení
je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti.
Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti,
a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení
a zneuctění dané osoby.
Z dovoláním napadeného rozhodnutí je zřetelně patrné, že odvolací soud
z uvedených právních zásad při svém rozhodování vycházel když konstatoval,
že k uveřejnění podobizen žalobců bez jejich svolení došlo v rámci zákonné zpravodajské licence, jak to má na mysli ustanovení §12 odst. 3 věty první o.z.,
a že informace uveřejněné spolu s nimi byly pravdivé a aktuální (neobsahovaly žalobci vytýkaná tvrzení, že by první žalobce „byl brutální vrah“, resp., že druhý žalobce
by „byl brutální lupič“), kdy na jejich uveřejnění měla veřejnost zájem, přičemž jimi nebyla narušena presumpce neviny. Informace byly poskytnuty přiměřeným způsobem, tedy nikoliv v rozporu s ustanovením §12 o.z. Není proto důvodu toto rozhodnutí hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.
Pokud z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.), že žalobci fakticky akcentují též okolnosti odpovídající uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda jsou tato dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Dovolatelé ve svých dovoláních nerozlišují výroky ve věci samé, které se týkají každého z nich zvlášť, od výroků, které se vztahují k druhému z žalobců. Napadají tak
i výroky, jimiž nejsou a nemohou být dotčení. V této části proto nejsou k dovolání legitimováni (§240 odst. 1 o.s.ř.).
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) obě dovolání jako nepřípustná odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. b/ a c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení jsou odůvodněny ustanovením
§243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 , §151 a §142 odst. 1 o.s.ř. , když žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní, avšak žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak proti žalobcům měl právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu