ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4928.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4928/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce V. S., proti žalované E. M., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastníka nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 396/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008, č. j. 25 Co 364/2007-64, ve znění opravného usnesení ze dne 21. dubna 2008, č. j. 25 Co 364/2007-71, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 12. 2006, č. j. 6 C 396/2005-31, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že „kupní smlouva o převodu nemovitostí a to bytu v P., a spoluvlastnických podílech společných částech domu a zařízení domu, nebytových prostor ze dne 11. 12. 2001, ve znění dodatku č. 1 ze dne 16. 12. 2001 a dodatku č. 2 ze dne 30. 12. 2002, uzavřená mezi účastníky, je neplatná, a dále určení, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 14. 12. 2001 žalobce jako prodávající a žalovaná jako kupující uzavřeli kupní smlouvu (datovanou dnem 11. 12. 2001), na základě níž žalobce jako výlučný vlastník prodal žalované výše uvedené nemovitosti za kupní cenu ve výši 132.550,- Kč, a že vklad podle této smlouvy byl katastrálním úřadem povolen ke dni 14. 12. 2001. Dne 16. 12. 2001 uzavřeli účastníci k uvedené kupní smlouvě dodatek č. 1, jímž odložili splatnost kupní ceny do 31. 12. 2002 s tím, že nebude-li cena v této lhůtě uhrazena, smlouva se od počátku ruší. Dodatkem č. 2 ze dne 30. 12. 2002 pak účastníci vyjádřili vůli změnit předmět uvedené kupní smlouvy tak, že jím je pouze ideální polovina předmětných nemovitostí. Dále soud prvního stupně zjistil, že dne 31. 12. 2002 žalovaná uhradila žalobci částku ve výši 132.550,- Kč, že dne 31. 1. 2003 účastníci podali ke katastrálnímu úřadu „Návrh na opravu a změnu vkladu vlastnických práv“, kterému však katastrální úřad nevyhověl, a že dopisem ze dne 5. 5. 2005 vzal žalobce návrh na vklad vlastnického práva zpět. Dopisem ze dne 24. 5. 2005 pak žalobce žalované oznámil, že odstupuje od kupní smlouvy ze dne 11. 12. 2001, neboť nebyla zaplacena kupní cena. Soud prvního stupně dospěl soud k závěru, že na určení neplatnosti kupní smlouvy nemá žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písem. c) o. s. ř., neboť změny zápisu v katastru nemovitostí by mohl dosáhnout pouze
na základě rozhodnutí, kterým bude určeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem. S ohledem na skutečnost, že žalovaná v řízení prokázala, že žalobci uhradila celou kupní cenu, a vzhledem k tomu, že dodatek č. 2 k předmětné kupní smlouvě soud posoudil jako neplatný právní úkon ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák., když jeho předmětem je plnění nemožné, neboť byl uzavřen v době, kdy podle §559 odst. 1 obč. zák. již došlo k zániku povinnosti žalobce předmět koupě odevzdat žalované
(a nebylo možno ji tedy dodatečně měnit), obvodní soud uzavřel, že žalovaná
se na základě platné kupní smlouvy stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2008, č. j. 25 Co 364/2007-64, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 4. 2008, č. j. 25 Co 364/2007-71, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, ve znění jejích dodatků, a že tento procesní předpoklad je splněn jen v případě žaloby na určení vlastnictví. Dále dovodil, že musí-li být projevy vůle účastníků kupní smlouvy na téže listině (§46 odst. 2 obč. zák.), a právní účinky vkladu vznikají na základě rozhodnutí o povolení vkladu s právními účinky ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu (§2 odst. 3 z.č. 265/1992 Sb.), nelze měnit projev vůle vyjádřený ve smlouvě předložené k návrhu na vklad, protože rozhodný je okamžik podání návrhu na vklad. Listiny označené jako dodatek č. 1 a dodatek č. 2 ke kupní smlouvě by podle jeho názoru mohly obstát jen v tom případě, že by šlo o samostatný právní úkon; tak tomu však podle jejich obsahu není, neboť jde o změnu písemně uzavřené kupní smlouvy týkající se převodu nemovitostí. Dále odvolací soud vyslovil názor, že ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě dodatků ke kupní smlouvě by mohlo dojít jen v tom případě, že by byl učiněn návrh na vklad smlouvy ve znění jejích dodatků, přičemž k návrhu by musela být přiložena kupní smlouva spolu s dodatky spojená tak, aby spolu činily jednu listinu (§46 odst. 2 obč. zák.). Předmětnou kupní smlouvu posoudil shodně se soudem prvního stupně jako platnou s tím, že nedodržení termínu splatnosti kupní ceny (byť je kupní cena podstatnou náležitostí kupní smlouvy) nezakládá neplatnost smlouvy, přičemž poukázal na to, že účastníci nesjednali formou změny kupní smlouvy rozvazovací podmínku pro případ nezaplacení kupní ceny do 31. 12. 2002, jak žalobce namítal v odvolání; kromě toho v řízení neprokázal, že by kupní smlouva zanikla naplněním rozvazovací podmínky. Protože žalobce od kupní smlouvy neodstoupil platně, když podmínky podle §517 odst. 2 obč. zák. nebyly splněny, a protože účastníci si odstoupení od smlouvy neujednali, je správný závěr soudu prvního stupně, že žalobě na určení vlastnictví nelze vyhovět.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř, přičemž za zásadní po právní stránce považuje otázky:
a) „jak učinit platným a závazným občanský zákoník pro praktickou činnost katastrálních úřadů při posuzování platnosti a správnosti obsahu podkladů
pro rozhodování o zápisech vkladů do katastru nemovitostí, když tak tyto správní orgány dosud odmítají činit“, b) „jak zajistit jinak právní ochranu občana postiženého nesprávným správním, ale konstitutivním rozhodnutím katastrálního úřadu o vkladu
do katastru nemovitostí, pokud ust. §5, odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb., výslovně nepřipouští žádný opravný prostředek, včetně nepřipuštění žaloby ve správním soudnictví“. Nesouhlasí s tím, jak byl v dané věci zjištěn skutkový stav a jak odvolací soud provedené důkazy hodnotil, přičemž přehlédl všechny v odvolání namítané vady postupu obvodního soudu. Soud podle něj mj. také „neuvedl, neobjasnil si a nezhodnotil zjištění, že předmětný byt zakoupil žalobce jako výlučný vlastník v roce 2000 za částku 1.250.000,- Kč a že žalovanou tvrzený prodej za 132.550,- Kč v roce 2003 by byl v rozporu s ust. §589 obč. zák. o neplatnosti právního úkonu“. Dále namítá, že v řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy, např. výslech žalované, a současně obsáhle kritizuje postup katastrálního úřadu ve věci. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že otázky označené žalobcem jako otázky zásadního právního významu jsou postaveny zcela nereálně, směřují mimo rámec proběhnuvšího řízení, které neřešilo žalobcem namítaný údajně nesprávný postup katastrálního úřadu, nýbrž otázku vlastnického práva k nemovitostem, kterou oba soudy posoudily zcela v souladu s hmotným právem. Navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení s právnickým vzděláním, dospěl po přezkoumání věci podle §242
o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. – jak uvedeno již výše – přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7/2002, pod pořadovým číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nebo ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu (je zjevné, že konkrétní vada řízení nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde – srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2006, pod pořadovým číslem 6).
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobce nezpochybňuje samotné právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá, že soud nesprávně hodnotil provedené důkazy. Námitky dovolatele, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů, naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, ročník 2002, pod C 1164).
Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že kupní smlouva účastníků je platným právním úkonem a že žalobce od této smlouvy neodstoupil po právu, nejsou otázky, které dovolatel považuje po právní stránce za zásadní, způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., stejně jako námitka, že kupní smlouva je neplatná podle §589 obč. zák., neboť výše kupní ceny byla určena dohodou účastníků na základě jejich smluvní volnosti.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které (podle dovolatele) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má s ohledem na výsledek tohoto řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky na polovinu a o dalších 50 % podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalované ve výši 5.300,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu