ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.5240.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 5240/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně obchodní společnosti A. s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 104.724,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 19 C 95/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č.j. 58 Co 70/2007-55, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7.827,13 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Taťány Kafkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Široká 6.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2007, č.j. 58 Co 70/2007-55, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. října 2006, č.j. 19 C 95/2005-33, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 104.724,- Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzal za prokázané, že žalovaný jako nájemce uzavřel s původním vlastníkem obchodní společností K., a.s. dne 8. února 1996 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byly nebytové prostory v objektu G. o výměře 53 m² za dohodnuté nájemné ve výši 26.500,- Kč měsíčně. Nájem byl sjednán na dobu určitou deseti let od 1. března 1996 do 28. února 2006, přičemž od ledna 2002 bylo nájemné stanoveno ve výši 32.038,60 Kč. Společnost K., a.s. jako pronajímatel udělila dne 18. dubna 1996 žalovanému souhlas k uzavření podnájemní smlouvy mezi žalovaným a firmou T., a.s. na dobu 5 let. Tuto smlouvu o podnájmu nebytových prostor o rozloze 36 m² za sjednané podnájemné ve výši 30.000,- Kč měsíčně uzavřel žalovaný se společností T., a.s. dne 30. srpna 2001. Dne 14. listopadu 2002 žalovaný uzavřel další podnájemní smlouvu s J. Č. na dobu 3 let s účinností od 1.ledna 2003 do 31. prosince 2005, týkající se nebytových prostor o výměře 14 m² za sjednané podnájemné ve výši 14.000,- Kč měsíčně. K této smlouvě však neměl od pronajímatele souhlas. Do práv vlastníka a pronajímatele nemovitosti pak vstoupila žalobkyně, jíž začal žalovaný hradit nájemné. Za dobu od 1. září 2002 do 30. června 2003 obdržel žalovaný z podnájmů o 104.724,- Kč více, než zaplatil na nájemném žalobkyni jako pronajímateli. Obě podnájemní smlouvy však byly neplatné, neboť k uzavření smlouvy s J. Č. žalovaný neměl souhlas pronajímatele a v případě společnosti T., a.s. vypršel souhlas uplynutím 5 let tj. dne 18. dubna 2001. Platnost samotné smlouvy o nájmu nebytových prostor odvolací soud posuzoval shodně se soudem prvního stupně podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor v platném znění ke dni uzavření nájemní smlouvy. Podle §3 odst. 2 a 4 citovaného zákona, pokud smlouva neobsahovala souhlas příslušného orgánu místní samosprávy, byla neplatná (§39 o.z.). V dané věci Místní úřad M. č. P. 11 souhlas k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor udělil až dne 22. ledna 1999. Žalovaný tak nebyl nájemcem nebytových prostor v důsledku absolutně neplatné nájemní smlouvy, takže mezi účastníky řízení vznikl vztah z bezdůvodného obohacení podle §457 o.z. Soud uvedl, že v případě užívání cizí nemovitosti bez platné nájemní smlouvy spočívá obohacení uživatele v tom, že vykonával právo nájmu cizí věci. Je proto namístě forma peněžité náhrady odpovídající peněžitému ocenění získaného obohacení. Výše náhrady se odvozuje od prospěchu, jejž získal plněním bez právního důvodu účastník, mající za povinnost majetkový prospěch vrátit. V tomto případě jde o částku, kterou žalovaný získal od podnájemců nad rámec „nájemného“ placeného vlastníku nemovitosti. K námitce žalovaného, že žalobkyně nebyla účastníkem podnájemních vztahů, kdy obdobnou situaci podle něj řešilo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 264/2004, uvedl, že zmíněný závěr učinil dovolací soud ve věci, v níž platně vznikl nájem bytu a vlastník domu či pronajímatel bytu se nemohl na nájemci, jemuž svědčilo právo nájmu bytu, domáhat vydání majetkového prospěchu, spočívajícího v inkasovaných platbách za podnájem, a to ani v případě neplatné podnájemní smlouvy. To se však nevztahuje na projednávanou věc.
Rozsudek Městského soudu v Praze byl zástupci žalovaného doručen 7. srpna 2007 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 13. září 2007 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje od ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“.), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Zásadní právní význam rozsudku spatřuje v tom, že dovolací soud již v obdobné věci vyslovil právní názor (rozsudek ze dne 30. listopadu 2004, č.j. 25 Cdo 264/2004), že (mimo jiné) při pravidelném běhu věcí nemůže pronajímatel od nájemce očekávat po dobu trvání nájemní smlouvy žádné další či vyšší plnění než je sjednáno v nájemní smlouvě. Odvolací soud však tento právní názor ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu a rozhodl odlišně. K dovolacímu důvodu podle
§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. uvedl, že v řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Oba soudy dospěli k rozhodnutí bez toho, aby bylo prokázáno, že žalovanému byla částka, kterou je povinen jako bezdůvodné obohacení vydat, skutečně zaplacena. Soudy se spokojily pouze s tvrzeními žalobkyně a se zněním nájemních a podnájemních smluv. Napadeným rozhodnutím získává žalobkyně na úkor žalovaného plnění, které má být předmětem vzájemné restituční povinnosti v jiném vztahu, a to ve vztahu žalovaný a podnájemci. Do restituční povinnosti žalovaný-podnájemci je třeba zahrnout především práci žalovaného, která spočívala v provedení stavebních úprav předmětných prostor, ve vybudování a zavedení prodejny tabáku.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek Městského soudu v Praze a současně i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně podáním ze dne 20. listopadu 2007, ve kterém uvedla, že napadené rozhodnutí neřeší otázku zásadního právního významu. Na okraj poznamenala, že žalovaný vznáší výtku týkající se výše žalované částky poprvé v dovolacím řízení, k čemuž nemůže být přihlédnuto. Navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání odmítl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §451 násl. o.z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (obdobně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2009, sp.zn. 32 Odo 554/2003, a ze dne 19. května 2004, sp.zn. 33 Odo 291/2002; odvolací soud pak náležitě a přiléhavě ve svém rozhodnutí vysvětlil skutečnost, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, č.j. 25 Cdo 264/2004 se zabývá zcela odlišnou situací platné nájemní smlouvy za současné existence neplatné podnájemní smlouvy – v nyní posuzovaném případě však je dovozena neplatnost vlastní nájemní smlouvy, takže žalovaný nebyl nájemce nebytových prostor – neposkytoval proto „podnájemci“ jakékoliv plnění). Pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá případně též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 o.s.ř.), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.277,50 Kč (srovnej §2 odst. 1, §3 bod 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění od novely provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od novely provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.577,50 Kč, která je po úpravě
o 19% daň z přidané hodnoty představována částkou 7.827,13 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu