ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.5360.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 5360/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) O. S., a b) Z. L., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému I. H., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 143/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008, č.j. 16 Co 318/2007-105, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem v odvoláním napadených výrocích I. a III. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. června 2005, č.j. 34 C 143/2004-68, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Proti cit. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž z hlediska dovolacích důvodů namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolání žalovaného proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu ustálenou judikaturou soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února 2006, sp. zn. 29 Odo 728/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15, ročník 2007, a na něj obsahově navazující judikáty téhož soudu veřejně dostupné na www.nsoud.cz). Pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a proto nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, publikované pod číslem 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nutno současně dodat, že dovolací soud ve svém předchozím rozsudku ze dne 7. srpna 2007, č.j. 30 Cdo 3404/2006-97, kterým zrušil prvně vydaný rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. května 2006, č.j. 22 Co 561/2005-87, neuložil a ani uložit nemohl odvolacímu soudu povinnost zopakovat v dalším odvolacím řízení dokazování, jak nesprávně argumentuje ve svém dovolání žalovaný. Z odůvodnění písemného vyhotovení posledně cit. rozsudku Nejvyššího soudu České republiky vyplývá, dovolací soud ve skutečnosti coby jinou vadu řízení, jež mohla mít vliv na rozhodnutí odvolacího soudu, vytkl odvolacímu soudu, že pokud má pochybnosti o věrohodnosti výpovědi účastníků a svědků, na nichž soud prvního stupně založil své skutkové zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i dokazování doplnit (ust. §213 odst. 2 o.s.ř.) a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich věrohodnosti. V novém a nyní dovoláním žalovaného napadeném rozsudku odvolací soud takové pochybnosti na poli důkazní verifikace neměl, když „dle přesvědčení odvolacího soudu provedl soud I. stupně dokazování v potřebném rozsahu a procesně korektním způsobem a provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volního hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), když toto hodnocení není v rozporu se zásadami logického myšlení.“ Je tedy zřejmé, že odvolací soud se zcela ztotožnil jak se závěrem nalézacího soudu o skutkovém stavu věci, tak i s jeho právním posouzením.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení
§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. per analogiam, když podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 cit. zák. splněny nebyly, neboť žalobcům v tomto řízení žádné účelně vynaložení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu