ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.548.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 548/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně M. V. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Kosnarem, advokátem se sídlem v Plzni, Sady Pětatřicátníků 26, proti žalované LAGAD s.r.o. , se sídlem v Karlových Varech, Mattoniho nábřeží 240, IČ: 25209850, zastoupené JUDr. Patimat Kashkaevou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Waldertova 670, o zaplacení částky 292.497,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 255/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 2007, č.j. 15 Co 14/2007-413, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kalových Varech v pořadí třetím rozsudkem ze dne 3. října 2006, č.j. 15 C 255/2005-387, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 292.497,50 Kč s 12% úrokem z prodlení od 4. 4. 2000 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 178.674,90 Kč a státu náklady řízení ve výši 715,- Kč.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná užívala nebytové prostory v nemovitosti žalobkyně v K. V., v období od 1. 4. 1999 do 3. 4. 2000 na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 4. 1999, kterou shledal jako absolutně neplatnou. Za tuto dobu užívání zaplatila žalovaná žalobkyni 137.881,- Kč. Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok žalobkyní podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§451 a násl.). Při využití závěrů znaleckého posudku dospěl k závěru, že za užívání uvedených nebytových prostor měla žalovaná zaplatit 434.275,- Kč, takže výši bezdůvodného obohacení žalované stanovil částkou 296.394,- Kč. Soud vázán návrhem žalobkyně jí tedy přiznal částku 292.497,50 Kč.
Soud prvního stupně se rovněž zabýval nárokem žalované, jímž se domáhala po žalobkyni zaplacení částky 224.647,50 Kč. Žalovaná prokázala, že ze svého devizového účtu zaplatila od února 1999 do března 1999 1.332,- USD, tedy v přepočtu 46.087,20 Kč, když zaplacení dalších částek neprokázala. Vzhledem k tomu, že žalovaná užívala nebytové prostory v nemovitosti žalobkyně již od 21.1.1998, soud prvního stupně dovodil, že nelze učinit závěr, že došlo na straně žalobkyně k bezdůvodnému obohacení v částce 46.087,20 Kč a tuto částku započítat proti nároku žalobkyně.
Soud prvního stupně se rovněž zabýval námitkou promlčení, kterou uplatnila žalovaná proti všem nárokům žalobkyně. Jednalo se však o nároky vzniklé před 1.11.1998. Protože se ale soud zabýval nároky žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za období po 1.4.1999 a žaloba byla podána 22.9.1999, dospěl k závěru, že nároky žalobkyně promlčeny nejsou.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.). Současně zavázal žalovanou nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 26.031,- Kč (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry.
K odvolacím námitkám dále uvedl, že za správný závěr považuje, že předmětné nemovitosti užívala žalovaná, nikoliv L. S. D. jako fyzická osoba. Přestože tuto skutečnost potvrzuje žalovaná i ve svých písemných podáních, přesto poněkud nelogicky vytýká soudu prvního stupně, že se nedostatečně vypořádal s otázkou pasivní legitimace žalované a znovu naznačuje, že uživatelem nebytových prostor mohl být pouze jednatel žalované společnosti jako fyzická osoba. Ze strany žalované jde zcela zřejmě o účelové tvrzení. Byl-li původně žalovaným údajný uživatel nebytových prostor L. S. D. jako jednatel firmy LAGAD s.r.o., tvrdil že on jako fyzická osoba nebytové prostory neužíval a že tak jednoznačně činila firma LAGAD s.r.o. Opačné tvrzení téhož jednatele firmy za stavu, kdy žaloba ze stejného důvodu byla proti němu jako fyzické osobě pravomocně zamítnuta, vypovídá o své účelovosti zcela zřetelně.
Mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaná užívala předmětné nemovitosti od 1. 4. 1999 a že je žalobkyni předala dne 3. 4. 2000. Sporným zůstávalo, zda žalovaná skutečně užívala tyto nebytové prostory i v období od září 1999 do 3. 4. 2000. Důvodů, pro které v tomto období tak činit nemohla, uváděla žalovaná několik. Ve své výpovědi jednatel společnosti žalované L. S. D. uvedl, že žalobkyně má vůči němu peněžitý dluh a že nebytové prostory nevrátí, dokud tyto dluhy nebudou uhrazeny. Okupací nebytových prostorů tedy chtěl využít k donucení žalobkyně splatit údajné dluhy. Řada dalších neprokázaných tvrzení žalované tedy nemohla zpochybnit jednoznačný skutkový závěr, že ke skončení užívání nebytových prostor došlo dne 3. 4. 2000, kdy je žalovaná žalobkyni předala.
Účastníci se rovněž shodli na tom, že žalovaná užívala nebytové prostory o celkové výměře 122,4 m2. Polemika o tom, zda určitá část těchto prostor o výměře cca 12 m2 byla užívána jinak než bylo její účelové určení, je zcela zbytečná. V této souvislosti je totiž třeba upozornit i na to, že výše bezdůvodného obohacení je stanovena v podstatě odhadem (§136 o.s.ř.) ovšem podloženým stanoviskem znalce.
Jestliže se na skutkových závěrech o tom, že žalovaná užívala předmětné nemovitosti od 1. 4. 1999 do 3. 4. 2000, a to v plném rozsahu, že za tuto dobu měla zaplatit na úhradě za užívání celkem 434.275,- Kč, prokazatelně však zaplatila pouze 137.881,- Kč, tedy jestliže se na těchto závěrech ničeho nezměnilo se zdůrazněním, že žalovaná nepředložila žádný důkaz k tvrzení, že by zaplatila na úhradě za užívání více, lze považovat také závěr soudu o tom, že žalovaná dluží na bezdůvodném obohacení žalobkyni částku 296.394,- Kč za plně opodstatněný.
Žalovanou vznesená námitka promlčení uplatněného nároku není důvodná. Tuto námitku žalovaná vznesla při jednání dne 14.2.2002. Dovozovala totiž, že pokud soud usnesením připustil při tomto jednání změnu žaloby, jednalo se o okamžik, kdy byl nárok žalobkyní uplatněn, a bylo tedy třeba zkoumat, zda se tak stalo ještě v promlčecí době. Změna žaloby, jak ji žalobkyně při jednání dne 14.2.2002 navrhla a jak ji také soud usnesením připustil, se týkala pouze výše uplatněného nároku (s ohledem na závěry znaleckého posudku), nikoliv však nároku samého. Nárok sám byl uplatněn žalobou z 22.9.1999 a bylo jím bezdůvodné obohacení za dobu od 1. 4. 1999 do 3. 4. 2000. Pokud žalovaná námitku doplnila tak, že promlčeny mají být všechny nároky žalobkyně z období před 1.11.1998, pak je zřejmé, že takové nároky vůbec nebyly žalobou uplatněny.
Pokud jde o obranu proti návrhu, kterou uplatňovala žalovaná, ta sestávala z celé řady nároků. Ty žalovaná konkretizovala v podání ze dne 3.11.2003, kde obecně uvedla, že jde o nároky související s platbami ohledně kolaudace nebytových prostor, za připojení k bezpečnostnímu systému, za bezpečnostní fólie na sklo, za vzduchotechniku, za hlídání bezpečnostní agenturou a za náhradní připojení ke zdroji elektřiny. Protože v tomto podání žalované chyběla potřebná skutková tvrzení i návrhy důkazů k těmto tvrzením, vyzval soud prvního stupně správně podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. žalovanou k doplnění tohoto jejího návrhu, stanovil také lhůtu, kterou následně prodloužil do 31.3.2004. Žalovaná sice této výzvě soudu vyhověla podáním doručeným dne 31.3.2004, avšak jen zčásti, a to právě pouze té, která se týká započtení „přeplatků na nájemném“ za období od února do prosince 1998. V průběhu řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 10.3.2006 ve smyslu ustanovení §118c odst. 1 vyzval žalovanou ke splnění povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Stanovil k tomu také lhůtu 15 dnů od doručení usnesení. Byť je tato výzva soudu prvního stupně, jíž byla provedena koncentrace řízení, poměrně obecná, lze ji ovšem v souvislosti s poučením, kterého se žalované dostalo usnesením soudu prvního stupně ze dne 23.2.2004 ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. považovat za dostatečně srozumitelnou, takže nelze dovozovat porušení procesních práv žalované.
Za rozhodující je třeba považovat okolnost, že žalovaná na tyto výzvy a poučení soudu nereagovala, potřebná skutková tvrzení k výše zmíněným nárokům nedoplnila a nenabídla k nim ani žádné důkazy. Tyto nároky pouze zmiňuje, a to opět pouze v jejich výčtu, v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Pokud tedy soud prvního stupně obranu proti návrhu žalované posoudil tak, že se těmto jen stručně vyjmenovaným nárokům nevěnoval, ale započetl v rámci obrany proti uplatněným nárokům pouze to, co se žalované podařilo prokázat, že na úhradě nebytových prostor zaplatila, je tento postup soudu správný.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka zejména namítá, že došlo k porušení jednoho ze zásadních procesních práv, když jednatel žalované neměl možnost jednat ve své mateřštině, protože mu nebylo zajištěno řádné tlumočení, a některé úseky jednání pro něj byly nesrozumitelné. Soudům obou stupňů vytýká nesprávný postup pokud jde o námitku započtení. Nebyla splněna řádně podmínka daná v ustanovení §118a odst. 3. Poučení, jehož se žalované dostalo, je zcela obecné, naprosto nekonkrétní, což nakonec konstatuje ve svém rozhodnutí i odvolací soud. Dovolatelka nadále nesouhlasí s výší uplatněného nároku ze strany žalobkyně. Považuje jej za nepřiměřeně vysoký. Domnívá se též, že ze strany soudů obou stupňů nebyla správně hodnocena ani námitka promlčení, která byla v průběhu řízení vznesena. Rovněž má zato, že se oba soudy nevypořádaly s uplatněnou námitkou nedostatku pasivní legitimace. Žalovaná navrhla zrušení dovoláním napadeného rozsudku jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud považuje právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska namítaných právních otázek za správné a jeho odůvodnění za přiléhavé, a proto se s ním ztotožňuje. Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod vymezený žalovanou (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. – vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jimiž se dovolací soud však nemohl zabývat, neboť z hlediska těchto vad lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 132, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, pod číslem 130, ročník 2006].
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2009
JUDr. Karel Podolka
předseda senátu