ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.57.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 57/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) J. L., b) K. V., c) R. V., jako procesních nástupců po zemřelém žalobci K. V., a d) J. V., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) L. – S. spol. s r.o., 2) Z. F., a 3) M. F., oba posledně uvedení zastoupeni advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 561/2004, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. září 2007, č. j. 24 Co 149/2007-164, takto:
Dovolání žalovaných 2) a 3) se odmítá.
Žalovaní 2) a 3) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.092,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta .
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 20. 4. 2006, č. j. 5 C 561/2004-114, určil, že „žalobci K. V. a J. V. jsou spoluvlastníky domu čp. 1111, část obce J. na stp. č. 1798/12, a pozemku stp. č. 1798/12, ppč. 1783/8-trvalý travný porost a ppč. 1798/2-trvalý travný porost, vše v obci a katastrálním území J., zapsaných na LV č. 1150, a to ve společném jmění manželů“ (výrok I.); žalovaným 2) a 3) Z. a M. F. uložil povinnost tyto nemovitosti vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.); vůči prvému žalovanému žalobu o určení vlastnictví a o vyklizení nemovitostí zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výroky IV. a V.), jakož i o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok VI.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že první žalovaný poskytl společnosti V. T. v. o. s. podle smlouvy o úvěru, uzavřené těmito subjekty dne 12. července 2001, peněžní prostředky ve výši 700.000,- Kč. Závazek dlužníka z úvěru vrátit peněžní prostředky věřiteli byl zajištěn vícero zajišťovacími instituty, mezi nimi též zástavním právem k předmětným nemovitostem, jež byly ve společném jmění manželů V., podle zástavní smlouvy uzavřené mezi prvým žalovaným a manželi V. jako vlastníky nemovitostí téhož dne (12. 7. 2001). Ve stejný den byla mezi žalobci a prvním žalovaným uzavřena i kupní smlouva, jejímž předmětem byly tytéž nemovitosti žalobců v obci a kat. území J., za kupní cenu ve výši 525.000,- Kč. Bylo též prokázáno, že dlužník ze smlouvy o úvěru, V. T. v. o. s., se dostal do prodlení se splněním svého závazku ze smlouvy o úvěru. K uspokojení své pohledávky, poté, co se dlužník dostal do prodlení, první žalovaný navrhl u katastrálního úřadu vklad práva vlastnického podle uzavřené kupní smlouvy; k němu došlo s účinky k 1. 7. 2002. Poté první žalovaný stran předmětných nemovitostí dne 2. 9. 2003 uzavřel kupní smlouvu s kupujícími manžely F., žalovanými 2) a 3), a tito účastníci jsou nyní zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných nemovitostí, které drží a užívají. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl okresní soud k závěru, že kupní smlouva, podle níž bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí ve prospěch prvního žalovaného, je neplatná podle §39 obč. zák., neboť jí mělo dojít k realizaci zástavního práva jiným než zákonem dovoleným způsobem - propadnutím zástavy věřiteli, což zákon výslovně zakazuje [§169 písm. c) obč. zák.], a kupní smlouva uzavřená vedle zástavní smlouvy tento zákonem stanovený zákaz obchází. Na základě neplatné smlouvy nemohl první žalovaný nabýt vlastnické právo k nemovitostem a nemohl je pak ani převést na žalované manžele F., kteří v současné době nemovitosti užívají. Tito žalovaní jsou proto povinni nemovitosti vyklidit a vůči nim mají žalobci také naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Ten ovšem postrádají ve vztahu k prvnímu žalovanému, který nemovitosti již nedrží, není v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník, a není tudíž pasivně legitimován ani ve věci určení vlastnictví k nemovitostem.
K odvolání žalobců a žalovaných 2) a 3) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 9. 2007, č. j. 24 Co 149/2007-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku I. s upřesněním, že se určuje, že nemovitosti - dům čp. 1111 v části obce J. na stav. parc. č. 1798/12, stavební parcela č. 1798/12 a pozemkové parcely č. 1783/8 a 1798/2, v obci a kat. území J., byly ke dni úmrtí žalobce
K. V., tj. k 19. 11. 2006, ve společném jmění manželů - původních žalobců K. V., a
J. V.; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že zástavní smlouva, stejně jako kupní smlouva ze dne 12. 7. 2001, byly uzavřeny za účelem zajištění smlouvy o úvěru, a realizací sjednaného zajištění mělo dojít k převodu vlastnického práva k zástavě na zástavního věřitele, tedy k propadnutí zástavy. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, dovodil, že takové ujednání svými důsledky obchází kogentní zákonnou úpravu realizace zástavního práva [§169 písm. c) a e) obč. zák.]. Kupní smlouvu ze dne 12. 7. 2001 je proto nutno podle §39 obč. zák. považovat za absolutně neplatnou pro obcházení zákona. Uzavření této kupní smlouvy o převodu nemovitostí nelze v daném případě pokládat ani za zajištění převodem práva podle §553 obč. zák., jestliže k převodu vlastnického práva mělo dojít až poté, co se dlužník se splněním svého závazku dostal do prodlení. Na základě neplatné smlouvy nemohl první žalovaný nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem a pro nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.) je neplatná i následující kupní smlouva ze dne 2. 9. 2003, kterou jako prodávající uzavřel s žalovanými 2) a 3). Ani tito žalovaní se na základě kupní smlouvy nestali vlastníky dotčených nemovitostí a vlastnické právo nezískali ani jiným způsobem, kupř. vydržením (srov. §134 obč. zák.). Pokud tito žalovaní nemovitosti drží a užívají, zasahují tím neoprávněně do vlastnického práva žalobců (§126 odst. 1 obč. zák.), a je proto správný závěr soudu prvního stupně, uložil-li žalovaným povinnost předmětné nemovitosti vyklidit. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem okresního soudu, že první žalovaný není pasivně legitimován ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitostem, protože není zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí, a stejně tak ani ve sporu o jejich vyklizení, neboť je nedrží ani neužívá; žalobci tak na požadovaném určení ve vztahu k prvnímu žalovanému nemají naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti výroku
o nákladech řízení podali žalovaní 2) a 3) dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Za zásadní po právní stránce považují otázku, zda „neplatnost kupní smlouvy,
na základě které byl do katastru nemovitostí zapsán kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, je důvodem neplatnosti kupní smlouvy, na základě které nabyl vlastník své vlastnické právo k nemovitosti, jestliže byl v době jejího uzavření v dobré víře, že prodávajícímu svědčí vlastnické právo“. Namítají, že odvolací soud se nevypořádal s tím, že při nabývání předmětných nemovitostí byli v dobré víře, že první žalovaný je jejich vlastníkem. Mají za to, že posouzením kupní smlouvy uzavřené mezi nimi a prvním žalovaným jako neplatné, je narušen princip ochrany práv nabytých v dobré víře, jakož i princip právní jistoty. Poukazují na to, že v případě neplatnosti kupní smlouvy se její účastníci mají vypořádat podle zákonných pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§457 a §458 obč. zák.). Jestliže tedy žalobci „uplatnili nárok z neplatné smlouvy, měli ve vztahu k prvnímu žalovanému uplatnit nárok na vydání poskytnutého plnění [zaplacení peněžité částky, když vrácení nemovitostí o ohledem na následný převod na žalované 2) a 3) nepřichází v úvahu]“, a nikoliv podávat „vlastnickou žalobu“ proti osobám, které nemovitosti nabyly v dobré víře. Dovozují, že na posuzovaný případ lze analogicky použít i nález pléna Ústavního soudu, který řešil problematikou účinků odstoupení od kupní smlouvy a dopadu tohoto odstoupení na vlastnické právo dalších nabyvatelů věci, která byla předmětem kupní smlouvy, od níž bylo odstoupeno. Odvolacímu soudu rovněž vytýkají, že se nezabýval tím, zda požadavek žalobců na jejich vyklizení nemovitostí není v rozporu s dobrými mravy, když své rozhodnutí v tomto ohledu zdůvodnil pouze tím, že nemovitosti drží a užívají, čímž neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobců, aniž by zohlednil, že v nemovitostech trvale žijí, nákladně je rekonstruovali a nemají možnost jiného bydlení. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle
§242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalovaní 2) a 3) dovoláním napadají výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které žalovaní 2) a 3) jako důvod dovolání uplatnili, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem je založeno na závěru, že první žalovaný nemohl na základě absolutně neplatné kupní smlouvy (§39 obč. zák.) ze dne 12. 7. 2001 uzavřené s původními žalobci nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a že pro nemožnost plnění je neplatná (§37 odst. 2 obč. zák.) i následující kupní smlouva ze dne 2. 9. 2003, kterou první žalovaný jako prodávající uzavřel s žalovanými 2) a 3).
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1836/2002, odůvodnil a formuloval právní závěr, že „od nevlastníka nelze nabýt vlastnictví k nemovitosti, i když nabyvatel vychází ze zápisu v katastru nemovitostí označujícího převodce, který vlastníkem není, za vlastníka této nemovitosti“. V tomto rozhodnutí dovolací soud dovodil, že z ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti, „nelze dovodit nic jiného, než skutečnost, že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru nemovitostí, je v dobré víře, že tento stav odpovídá skutečnosti, samozřejmě za předpokladu, že nemusel vědět, že tomu tak není. Na dobrou víru nabyvatele však zákon neváže bezprostřední nabytí vlastnictví, ale jen zakládá právo oprávněné držby (§130 obč. zák.) a možnost nabytí vlastnického práva vydržením (§134 obč. zák.). Proto pokud někdo nabyl nemovitost od nevlastníka, přičemž vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí označujícího převodce za vlastníka této nemovitosti, nestal se vlastníkem této věci. Jinak řečeno, ani §11 zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem neprolomil zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám měl“. Podobný případ řešil dovolací soud též v rozsudku ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000, v němž zaujal názor, „že oprávněný držitel má právo na takovou dispozici s věcí, při které nedochází ke změně vlastnického práva. Pokud oprávněný držitel věc prodá, může nabyvateli vzniknout jen právo oprávněné držby, nikoliv právo vlastnické (nejde-li o výjimky výslovně stanovené zákonem). Otázka, zda nabyvatel byl v dobré víře ohledně vlastnického práva prodávajícího může mít vliv jen na posouzení oprávněnosti jeho držby; jako námitka proti vlastnické žalobě je však právně nevýznamná“. Také Krajský soud v Ústí nad Labem vyslovil v rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 15 Ca 549/2000, publikovaném např. v ASPI pod ev. č. 11712 (JUD), názor, že osoba jednající v dobré víře ve správnost údajů v katastru nemůže nemovitost nabýt od nevlastníka.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, od nichž se dovolací soud nemá v posuzovaném případě důvodu odchýlit, nezakládá dovolateli formulovaná otázka přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
K dovolateli citovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, lze pro úplnost uvést, že na danou věc jeho závěry nedopadají, neboť řeší problematikou účinků odstoupení od kupní smlouvy, ke kterému však v posuzovaném případě nedošlo, respektive k odstoupení od kupní smlouvy logicky ani dojít nemohlo, neboť obě uzavřené kupní smlouvy jsou od počátku (ex tunc) absolutně neplatné. S ohledem na uvedené je zcela nepřípadná rovněž námitka dovolatelů, že posouzením kupní smlouvy uzavřené mezi nimi a prvním žalovaným jako prodávajícím jako neplatné, je narušen princip ochrany práv nabytých v dobré víře, jakož i princip právní jistoty.
Namítají-li dovolatelé, že žalobci měli ve vztahu k prvnímu žalovanému uplatnit nárok na vydání poskytnutého plnění (zaplacení peněžité částky, když vrácení nemovitostí s ohledem na následný převod na žalované 2) a 3) nepřichází v úvahu), a nikoliv podávat „vlastnickou žalobu“ proti osobám, které nemovitosti nabyly v dobré víře, je k tomu třeba uvést, že žaloba převodců na určení vlastnictví k nemovitostem
ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. z důvodu absolutně neplatných kupních smluv je v posuzovaném případě na místě, přičemž pasivně legitimováni jsou - jak správně dovodily soudy obou stupňů - žalovaní 2) a 3), neboť právě oni jsou v rozporu
se skutečným stavem právním zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí.
Otázka dovolateli namítaného rozporu požadavku žalobců na vyklizení nemovitostí s dobrými mravy taktéž není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť posouzení, zda určitý výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, je závislé na konkrétních okolnostech a poměrech účastníků, pročež má význam právě a jen pro projednávanou věc a nesplňuje tak podmínku judikatorního přesahu do poměrů sporů jiných - obdobných (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3639/2007). Navíc tato námitka dovolatelů představuje nepřípustně uplatněnou novou skutečnost ve věci samé až v dovolacím řízení, k níž dovolací soud nemůže s ohledem na tzv. zákaz novot v dovolacím řízení přihlížet (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalovaných 2) a 3) podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Stejně tak bylo odmítnuto i dovolání žalovaných 2) a 3) proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť dovolání proti tomuto výroku, které má povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 až 239 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci mají s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 6.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky na polovinu a o dalších 50% podle §18 odst. 1 a zvýšená o 30% za zastupování čtyř osob podle §19a cit. vyhlášky], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobcům vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.292,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.092,- Kč jsou žalovaní 2) a 3) povinni společně a nerozdílně zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu