ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.789.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 789/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce S. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. f. Č. r., a 2) M. P., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 27/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. října 2007, č. j. 22 Co 2020/2007 - 130, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 30. 1. 2007, domáhal určení, že „kupní smlouva uzavřená mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a druhým žalovaným jako kupujícím, jíž předmětem je pozemková parcela číslo 1252/1 nacházející se v katastrálním území D. D., která byla uzavřena na základě nabídky ze dne 4. 9. 2006 učiněné prvním žalovaným podle §7 zák. č. 95/1999 Sb. je neplatná“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že první žalovaný zahájil v říjnu 2006
ve smyslu §7 zák. č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb.,
o P. f. Č.r., ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, převod pozemku p.č. 1252/1 v k.ú. D. D., který měl žalobce v nájmu již od roku 1994, přičemž naposledy byl tento nájemní vztah upraven nájemní smlouvou ze dne 1. 5. 2005. Byl tedy oprávněn uplatnit na převod pozemku přednostní právo podle §7 odst. 5 zák. č. 95/1999 Sb., což však neučinil, a požádal o jeho převod jen jako běžný žadatel, neboť prvním žalovaným mu bylo opakovaně sděleno, že přednostní právo mu nesvědčí z důvodu, že nemá pronajatý celý pozemek. Tyto informace ovšem nebyly správné, protože pozemek měl pronajat celý, když z nájemní smlouvy nelze dovodit, že by smluvní strany měly v úmyslu učinit předmětem nájmu pouze část pozemku, která navíc ani není ve smlouvě vymezena. Uzavřeli-li tedy žalovaní kupní smlouvu o převodu předmětného pozemku na druhého žalovaného za situace, „kdy jednomu z potenciálních kupujících bylo výše popsaným nesprávným postupem prvního žalovaného znemožněno uplatnit přednostní právo na jeho koupi“, je tato smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona a pro rozpor s dobrými mravy, i když druhý žalovaný nabídl za pozemek více než žalobce. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodnil tím, že „v případě vyhovění žalobě bude učiněna nová nabídka na převod pozemku, na kterou již bude reagovat tak, že své zákonné přednostní právo uplatní“.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 7. 6. 2007, č. j. 9 C 27/2007 - 108, připustil změnu žaloby (navrženou žalobcem u jednání dne 5. 4. 2007) ve znění: „určuje se, že kupní smlouva uzavřená mezi 1. žalovaným jako prodávajícím a
2. žalovaným jako kupujícím 15. 12. 2006 v části, jejímž předmětem je pozemková parc. č. 1252/1, nacházející se v k.ú. D. D., která byla uzavřena na základě nabídky z 4. 9. 2006 učiněné 1. žalovaným postupem podle §7 zákona č. 95/99 Sb., je neplatná“, tuto žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce měl na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 10. 8. 1994 (pod č. 657 N 94/33) s prvním žalovaným pronajat mj. pozemek p.č. 1252/1, tehdy o výměře 121 610 m2, že v roce 1997 došlo k digitalizaci katastrálního operátu, jehož výsledkem je, že parcela č. 1252/1 v k.ú. D. D. má výměru 283 844 m2 a že poslední nájemní smlouva byla mezi žalobcem a prvním žalovaným uzavřena dne 29. 4. 2005 (pod č. 88 N 05/33), přičemž jejím předmětem byl mj. nájem části parcely č. 1252/1 o výměře 222 580 m2. Z nabídky P. f., Územního pracoviště v Č. K., ze dne 4. 9. 2006, učiněné podle §7 zák. č. 95/1999 Sb., pak vyplývá, že v této nabídce byl mimo jiné i pozemek p.č. 1252/1 v k.ú. D. D., že do této nabídky se jako samostatně hospodařící rolník přihlásil také žalobce, přičemž v jeho žádosti o převod pozemků ze dne 2. 10. 2006 je v kolonce „uplatňuji přednostní právo na převod pozemku podle §7 odst. 5 zákona o prodeji půdy“ přeškrtnuto „ano“, nepřeškrtnuto zůstalo „ne“; dalšími žadateli o úplatný převod pozemků v předmětném nabídkovém řízení byli J. Š., M. Š., L. U., Ing. M. P. a O. P. s tím, že na 1. místě se mezi zájemci umístil druhý žalovaný. Za neprokázané považoval okresní soud tvrzení žalobce, že by pracovníci prvního žalovaného na něj činili nátlak v tom směru, aby přednostní nárok neuplatňoval; zjištěno bylo pouze to, že první žalovaný vyjádřil jednoznačně své stanovisko o tom, že žalobce má pronajatu pouze část parcely, nikoliv celou, jak se domníval, a že tato skutečnost neodůvodňuje přednostní nárok na převod pozemku uplatnit. To vedlo žalobce k tomu, že přednostní nárok neuplatnil a následně ve výzvě k podání nabídky kupní ceny podle §7 zák. č. 95/1999 Sb. nabídl cenu nižší než druhý žalovaný. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „postup prvního žalovaného vůči žalobci nebyl obcházením zákona, ani jednáním, jež by bylo v rozporu s dobrými mravy“, takže kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými není neplatností podle §39 obč. zák. postižena.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
9. 10. 2007, č. j. 22 Co 2020/2007 - 130, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku o připuštění změny žaloby, v němž zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a konstatoval, že pro rozhodnutí v této věci je zcela zásadní zjištění, že žalobce, byť podle jeho vlastního tvrzení byl přesvědčen o tom, že mu svědčí přednostní právo pro převod sporné parcely, toto neuplatnil, přičemž za zcela irelevantní označil jeho tvrzení, že uplatnění přednostního práva mu bylo znemožněno informacemi podávanými mu ze strany prvního žalovaného. Uzavřel, že za situace, kdy žalobce právo na přednostní prodej vůbec neuplatnil, nečiní postup prvního žalovaného, který kupní smlouvu uzavřel s druhým žalovaným, jako s osobou, která nabídla nejvyšší cenu, tuto smlouvu neplatnou pro obcházení zákona či pro rozpor s dobrými mravy; v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 228/2001, v němž byl zaujat závěr, že spojuje-li §39 obč. zák. absolutní neplatnost právního úkonu s jeho nedovoleností spočívající v tom, že právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, pak ze způsobu či okolností, za nichž smlouva byla uzavřena, nelze neplatnost právního úkonu podle uvedeného ustanovení dovozovat, který na daný případ dopadá, když žalobce tvrdil neplatnost předmětné kupní smlouvy s odkazem na okolnosti, jež předcházely vlastnímu uzavření kupní smlouvy a netýkaly se procesu uzavření této kupní smlouvy mezi žalovanými.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, „zda pod zabráněním v určitém právním úkonu je nutné rozumět pouze fyzické zabránění, či zda je možné na roveň fyzického bránění postavit i bránění jinými prostředky, kdy je například určitá osoba uváděna v omyl, přesvědčována o tom, že určité právo jí nesvědčí, nejsou jí poskytovány úplné a pravdivé informace, byť jí poskytnuty být měly, a poškozená osoba se domnívá, že jsou jí poskytovány informace správné,“ a dále v otázce, „zda pro obsah nájemní smlouvy je rozhodující skutečná vůle smluvních stran, či zda je rozhodující to, co je uvedeno v písemném vyhotovení smlouvy, byť záměrem ani jedné ze smluvních stran nebylo uzavřít dohodu takovéhoto obsahu“. Soud podle něj „nesprávně pod pojmem zabránění určitému právnímu úkonu chápe pouze jeho fyzické znemožnění, vůbec však nevzal v potaz, že v daném případě byl žalobce opakovaně uváděn v omyl, nesprávně poučen o svých právech a nabádán k jednání, které ve výsledku znamenalo fakticky poškození jeho práv, a to navíc státní institucí“. Tvrdí, že byl celou dobu přesvědčen, že je oprávněným nájemcem celého pozemku p.č. 1252/1 v k.ú. D. D., že jeho záměrem bylo zcela jednoznačně pronajmout si celý pozemek a že je zcela zřejmé, že rovněž záměrem prvního žalovaného bylo pronajmout pozemek jako celek, neboť si lze jen těžko představit, že by první žalovaný z nějakého důvodu pronajímal pouze část parcely. Je přesvědčen, že došlo-li k určité diferenci mezi výměrou pozemku zapsanou v katastru nemovitostí a výměrou uvedenou v nájemní smlouvě, jde o administrativní chybu nezamýšlenou žádnou ze smluvních stran. Soud se však podle něj otázkou rozporu formálního obsahu písemného vyhotovení smlouvy se skutečnou vůlí stran nezabýval a neprovedl v tomto směru ani dostatečné dokazování. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, uvedl, že dovolání žalobce považuje za nepřípustné, neboť dovolací důvody nejsou dány a rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle
§242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Z nezpochybněných skutkových zjištění v daném případě vyplynulo, že žalobce přednostní právo na prodej předmětného zemědělského pozemku z vlastnictví státu podle §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb.,
o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2006, ve své žádosti ze dne
2. 10. 2006 neuplatnil, přičemž v řízení nebylo prokázáno jeho tvrzení, že by k tomu byl pracovníky prvního žalovaného vyzýván či že by na něj byl v tomto směru vyvíjen nátlak; v uplatnění přednostního práva (spočívajícím v pouhém zaškrtnutí příslušné kolonky formuláře) mu tak objektivně nic nebránilo. Pokud tedy žalobce na základě opačných a neprokázaných skutkových tvrzení, jimiž polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, dovozuje (buduje) jiné právní závěry, než k nimž dospěl odvolací soud, jde o námitky skutkové, které přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou v daném případě založit. Zcela irelevantní za zjištěného skutkového stavu je též námitka žalobce v dovolání, že jeho záměrem i záměrem prvního žalovaného bylo uzavřít nájemní smlouvu k pozemku p.č. 1252/1 v k.ú. D. D. jako celku a že byl přesvědčen o tom, že je oprávněným nájemcem celého tohoto pozemku, a navíc se nejedná o námitku proti právnímu posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], nýbrž o námitku skutkovou. Bylo-li dále v řízení zjištěno, že druhý žalovaný nabídl za prodej předmětného pozemku vyšší cenu než žalobce, nelze závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že kupní smlouva ze dne
15. 12. 2006, uzavřená mezi žalovanými o převodu tohoto pozemku na druhého žalovaného, zákon neobchází a není ani v rozporu s dobrými mravy (§39 obč. zák.), považovat za nesprávný.
Pro úplnost je ovšem třeba uvést, že soudy obou stupňů se věcným posouzením žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 15. 12. 2006 zabývaly zcela nadbytečně, ačkoliv ji bylo namístě zamítnout již z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na takovém určení, který ovšem nezkoumaly a jehož neexistence je dána již tím, že podle §8 odst. 1 cit. zákona by se ani vyhovujícím soudním rozhodnutím postavení žalobce nijak nezlepšilo, neboť postup při prodeji pozemků podle §7 tohoto zákona nelze opakovat, což znamená, že pokud žalobce ve své žádosti o převod pozemků ze dne 2. 10. 2006 výslovně uvedl, že přednostní právo neuplatňuje, nemohl by jej již uplatnit ani nikdy v budoucnu.
Otázky, „zda pod zabráněním v určitém právním úkonu je nutné rozumět pouze fyzické zabránění, či zda je možné na roveň fyzického bránění postavit i bránění jinými prostředky, kdy je například určitá osoba uváděna v omyl, přesvědčována o tom, že určité právo jí nesvědčí, nejsou jí poskytovány úplné a pravdivé informace, byť jí poskytnuty být měly, a poškozená osoba se domnívá, že jsou jí poskytovány informace správné“, „zda pro obsah nájemní smlouvy je rozhodující skutečná vůle smluvních stran, či zda je rozhodující to, co je uvedeno v písemném vyhotovení smlouvy, byť záměrem ani jedné ze smluvních stran nebylo uzavřít dohodu takovéhoto obsahu,“ které dovolatel považuje pro rozhodnutí odvolacího soudu za zásadního právního významu, tudíž nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalobce podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a prvnímu žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť druhý žalovaný má právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce druhého žalovaného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží druhému žalovanému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.307,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který druhého žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu