Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.11.2009, sp. zn. 30 Cdo 830/2008 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.830.2008.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.830.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 830/2008 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce M. O., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. R., zastoupenému dvokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 24/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2007, č.j. 1 Co 228/2007-228, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění podle §243c odst. 2 o. s. ř.: Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. října 2007, č.j. 1 Co 228/2007-228, potvrdil jako věcně správný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2007, č.j. 36 C 24/2006-202, v odvolání napadeném zamítavém výroku týkajícím se omluvy a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že výrok žalovaného, že žalobce dostal veřejnou zakázku V. z. p. bez výběrového řízení je pravdivý, a výrok, že tuneloval veřejné peníze této pojišťovny ku prospěchu soukromé firmy, je kritickým hodnotícím úsudkem. Uvedl, že výraz „tunelování“ neznamená, že by se žalobce dopustil trestné činnosti. Žádný ze sporných výroků nepředstavuje dotčení cti nebo důstojnosti žalobce. Žalobce uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl dovoláním, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“). když má zato, že toto rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam. Je přesvědčen, že obsah použitých slov či slovních spojení je třeba objektivně vykládat podle významu, který jim přikládá a jak je chápe průměrný posluchač nebo čtenář, jak jsou běžně užívány, přičemž tento význam a jeho dopad je třeba zkoumat v řízení o ochranu osobnosti. Soudy obou stupňů však (v této věci) takto nepostupovaly. Fakticky takto uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolatel navrhuje, aby rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2007 byl zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání podáno nebylo. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Základem rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci žaloby na ochranu osobnosti jsou konkrétní skutková zjištění (konkrétně: výběrové řízení na předmětnou zakázku neproběhlo, zakázku získala obchodní společnost, v níž je žalobce, jako poslanec a člen sněmovního výboru Parlamentu, společníkem a jednatelem, apod.), a dále pak úvaha, že výrok, že žalobce „tuneloval veřejné peníze VZP ku prospěchu soukromé firmy“, je v souzeném případě kritickým hodnotícím úsudkem. Podle odvolacího soudu měl žalovaný reálný podklad, jímž předmětné expresivní hodnocení odůvodnil; nadto žalobce jako politik je povinen snášet větší rozsah kritiky, a to i co do její expresivity. Rozhodnutí tak přiléhavě vychází z úpravy §11násl. občanského zákoníku, a je v souladu i s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. prosince 2002, sp.zn. 28 Cdo 1524/2002, rozsudek téhož soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004, apod.). Není proto naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona. Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. listopadu 2009 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/18/2009
Spisová značka:30 Cdo 830/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.830.2008.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-08