ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1269.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 1269/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně H. K., zastoupené Mgr. M. P., advokátem, proti žalované Č. L. a.s., o zaplacení částky 979.823,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 50/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2007, č.j. 2 Cmo 78/2007-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2006, č.j. 28 Cm 50/2002-55 zamítl žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 979.823,-Kč.
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným změnil v odvoláním napadené části rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 562.258,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že částka 979.823,- Kč představuje leasingové splátky zaplacené na základě smlouvy o finančním leasingu, kterou uzavřel se žalovanou dne 25. 2. 1997 pan J. J. jako člen sdružení K., jehož členkou byla i žalobkyně. Předmětem leasingu byla technologie chemické čistírny, kterou (také) žalobkyně jako členka sdružení užívala. Po zániku sdružení (31. 8. 1999) převzala žalobkyně veškerý majetek a veškeré závazky sdružení. Žalobkyně zaplatila (až na jednu) všechny leasingové splátky v období od 4. 3. 1997 do 8. 11. 2000. Předmět leasingu byl v mezidobí sepsán do konkurzní podstaty úpadce, obchodní společnosti H., s.r.o., žaloba na vyloučení tohoto zařízení z konkurzní podstaty podaná žalovanou byla zamítnuta s odůvodněním, že kupní smlouva, na jejímž základě se žalovaná měla stát vlastníkem předmětu leasingu, je neplatná, neplatná je i leasingová smlouva.
Na základě těchto skutkových tvrzení shledal soud prvního stupně žalobkynin požadavek na vydání bezdůvodného obohacení nedůvodným. Dospěl k závěru, že vypořádat se podle §457 a 458 obč. zák., tj. vrátit si navzájem poskytnutá plnění, mají pouze žalovaná a vlastník věci (úpadce), ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně však nedošlo, neboť předmět leasingu užívala. Dle soudu prvního stupně byl „po celou dobu placení leasingových splátek za pronájem tohoto zařízení nájem fakticky realizován“. O případné bezdůvodné obohacení by se mohlo jednat pouze v části „nájemného“, které by pokrývalo zisk žalované, ani k tomu ovšem nedošlo, protože od r. 1999 byly leasingové splátky placeny v nižším než sjednaném rozsahu. (Co do částky 417.565,- Kč, tj. co do plateb učiněných do 15. 1. 1998 byla žaloba zamítnuta na základě uplatněné námitky promlčení.)
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalovaná se nestala vlastníkem zařízení – technologie chemické čistírny, které se později stalo předmětem leasingové smlouvy uzavřené s panem J. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že by existoval jiný právní titul, který by jí umožnil nakládat s tímto zařízením, nemohla žalovaná platně uzavřít leasingovou smlouvu. Strany neplatné kupní smlouvy byly povinny vrátit si vše, co podle smlouvy získaly (§457 obč. zák.), tutéž povinnost však měly i strany smlouvy leasingové. Žalovaná je proto povinna vrátit žalobkyni „obohacení v rozsahu peněžního plnění poskytnutého na leasingovou smlouvu, která platně nevznikla“, tj. vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního úkonu (§451 obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, dovolání má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, uplatňuje tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolacímu soudu vytýká, že
a) nesprávně posoudil otázku platnosti leasingové smlouvy. Dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 359/2005 zdůrazňuje, že předpokladem platné leasingové smlouvy (smlouvy o finančním leasingu) není skutečnost, že leasingový pronajimatel je vlastníkem pronajaté věci. Podstatné je, aby leasingový pronajimatel měl jiné právo k věci, které mu umožňuje s předmětem leasingové smlouvy disponovat. Má za to, že věc na základě kupní smlouvy řádně do své dispozice nabyla, převzala, předala ji k užívání a žalobkyně ji po dobu placení splátek nerušeně užívala. Převzetím věci a zaplacením ceny za ni jí „dispoziční právo“ vzniklo.
b) že nesprávně posoudil vznik bezdůvodného obohacení. Žalobkyně po dobu, kdy platila leasingové splátky, předmět leasingu užívala. Měla by tudíž platit „nájem za užívání věci“ žalované, která jí věc pronajímala. K bezdůvodnému obohacení nemohlo dojít, neboť zaplacené splátky byly spotřebovány oproti užívání předmětu leasingu.
c) že nesprávně posoudil otázku aktivní legitimace. Nevypořádal se totiž s otázkou, zda právě žalobkyně byla skutečně leasingovým nájemcem, tudíž zda právě jí mělo být bezdůvodné obohacení vráceno. Z provedených důkazů totiž nevyplývá, že by leasingová smlouva byla uzavřena se sdružením K., jehož byla žalobkyně účastníkem, ani to, že by vypořádáním závazků tohoto sdružení přešla leasingová smlouva na žalobkyni.
Dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud z hledisek v dovolání uplatněných (§242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.) napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Smlouva o finančním leasingu je smlouvu nepojmenovanou, uzavřenou podle §269 odst. 2 obch. zák. (srovnej shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002 a ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 888/2002, či usnesení ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 111/2005). Podstatou této smlouvy je, že tzv. leasingový pronajimatel poskytne peněžní prostředky nutné k tomu, aby tzv. leasingový nájemce získal po uplynutí sjednané doby leasingu, po kterou předmět leasingu užívá, tento předmět do svého vlastnictví, tedy poskytne finanční službu. Za tuto službu hradí tzv. leasingový nájemce úplatu, která je rozpočtena do leasingových splátek, v týchž splátkách zároveň hradí (krom jiného) též kupní cenu předmětu leasingu (tu částku, kterou na pořízení předmětu leasingu vynaložil tzv.leasingový pronajimatel), tedy de facto vrací tzv. leasingovému pronajimateli jím poskytnuté finanční prostředky. Předmět leasingu zůstává po dobu trvání leasingu ve vlastnictví tzv. leasingového pronajimatele, nikoli ovšem proto, aby jej pronajímal; tímto způsobem pouze zajišťuje splnění závazku z leasingové smlouvy, totiž závazku zaplatit leasingové splátky, tj. zajišťuje si tak návratnost své investice.
Smlouva o finančním leasingu je komplexem vzájemně provázaných a podmíněných smluvních ujednání. Jedním z nich je již zmíněné ujednání o koupi předmětu leasingu. Právu tzv. leasingového nájemce získat předmět leasingu do svého vlastnictví po splnění podmínek leasingové smlouvy odpovídá povinnost tzv. leasingového pronajimatele uzavřít smlouvu kupní, na jejímž základě by vlastnické právo k předmětu leasingu na tzv. leasingového nájemce přešlo.
Žalovaná však nemůže zajistit splnění leasingové smlouvy, tj. převést vlastnictví k předmětu leasingu leasingovému nájemci, neboť takovéto dispoziční právo nemá. Není vlastníkem věci, protože kupní smlouva, na jejímž základě se jím měla stát, je neplatná. Z neplatné kupní smlouvy nelze dovodit vznik práva disponovat věcí, která je předmětem koupě, tj. v daném případě poskytnou formou leasingové smlouvy věc jinému se závazkem ji (další) kupní smlouvou na něho převést. Ze skutkových zjištění soudy učiněných se nepodává, že by žalovaná měla jiná práva, která by jí umožňovala takto věcí disponovat.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že smlouva o finančním leasingu je neplatná proto, že tzv. leasingový pronajimatel nebyl oprávněn takovou smlouvu uzavřít, je správný. Tento závěr není v rozporu s důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 359/2005, jak se dovolatelka domnívá. Zmíněné rozhodnutí je založeno na tom, že právo disponovat věcí, včetně práva věc prodat, tzv. leasingový pronajimatel měl.
Správný je v této souvislosti též závěr o povinnosti vrátit si navzájem plnění na základě leasingové smlouvy poskytnutá, vycházející z §457, věta prvá obč. zák., podle něhož je-li smlouva neplatná, nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. (Pro smlouvy „zrušené“ v důsledku odstoupení od smlouvy je užití tohoto ustanovení pro oblast obchodních závazkových vztahů vyloučeno ustanovením §351 obch. zák. Sporná smlouva však byla posouzena jako neplatná, nikoli zrušená, aplikace §457, věta prvá obč. zák. proto v daném případě vyloučena není.) Z obsahu spisu vyplývá, že předmět leasingu byl vrácen (resp. poté vydán do konkurzní podstaty shora uvedeného úpadce), žalobkyně tedy již svou restituční povinnost splnila.
Co se týče procesní obrany spočívající v tom, že žalobkyně „spotřebovala leasingové splátky užíváním věci“, pak je třeba konstatovat, že užívání věci skutečně má majetkovou hodnotu a užíval-li někdo určitou věc bez právního důvodu, jako tomu bylo v tomto případě, získal jejím užíváním majetkový prospěch. V souzené věci však nebyl majetkový prospěch získán na úkor žalované, neboť ta nebyla osobou oprávněnou věcí disponovat, tedy ani věc užívat, žalobkyně tudíž neužívala věc místo ní a nezískala tedy ani místo ní majetkovou hodnotu užívání věci odpovídající (srovnej a contrario rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, nebo též rozsudek ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 31/2005, případně rozsudek ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4501/2007). Žalovaná přitom plnění poskytnuté ve prospěch leasingového nájemce (peněžní prostředky , které vydala na pořízení předmětu leasingu) získá zpět v podobě vrácené kupní ceny. Je třeba jen poznamenat, že z hlediska žalobkyně je nerozhodné, zda bude pohledávka žalované na vrácení kupní ceny v rámci konkurzu zcela uspokojena.
Námitka týkající se nedostatku aktivní legitimace rovněž není důvodná.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně a pan J. uzavřeli smlouvu o sdružení podle §829 a násl. obč. zák. Uzavřením takové smlouvy nevzniká samostatný právní subjekt (§829 odst. 2 obč. zák.), subjektem právních vztahů jsou pouze jednotliví účastníci sdružení. Ze závazků vůči třetím osobám, jde-li o závazky týkající se činnosti sdružení, jsou však účastníci zavázáni společně a nerozdílně (§835 odst. 2 obč. zák.). Při rozpuštění sdružení (§841 obč. zák.) mají nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem. Vzájemné vypořádání účastníků sdružení nemá bez dalšího vliv na jejich vztahy s třetími osobami. V souvislosti s uvedeným je proto třeba dát za pravdu žalované v tom, že leasingovou smlouvu uzavřel jako leasingový nájemce pan J. a žalobkyně nemohla vstoupit na jeho místo pouze tím, že s panem J. vypořádala vztahy vzniklé ze smlouvy o sdružení. Sama tato skutečnost však vzhledem ke skutkovým zjištěním v této věci není podstatná.
Platí sice, že vrátit vše, co podle smlouvy dostali, jsou povinni účastníci neplatné smlouvy (§457 obč. zák.), platí ovšem zároveň, že bezdůvodné obohacení musí být vydáno tomu, na jehož úkor bylo získáno (§456 věta prvá obč. zák.). Dle učiněných skutkových zjištění to byla žalobkyně, kdo leasingové splátky (jako společně a nerozdílně zavázaná) platil, nikoli pan J. Bezdůvodné obohacení tudíž vzniklo na její úkor.
Rozhodnutí odvolacího soudu je, jak z uvedeného plyne, věcně správné, Nejvyšší soud proto dovolání, jímž bylo toto rozhodnutí napadeno, podle §243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím ke skutečnosti, že úspěšné žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu