ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1588.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1588/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce S. m. B. zastoupeného JUDr. M. J., advokátem proti žalované P.B.p., a. s. zastoupené JUDr. J.B., advokátem o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 307/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 2007, č. j. 44 Co 296/2006-204, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 2007, č. j. 44 Co 296/2006-204, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. března 2006, č.j. 44 C 307/2003-162, určil, že S. m. B., je podílovým spoluvlastníkem k ideálním 1.762.558/3.994.114 nemovitosti – budovy s číslem popisným 681 na adrese B., zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, (výrok I.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 15.703,25 Kč k rukám advokáta žalobce (výrok II.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování, zejména listinnými důkazy, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Předmětná víceúčelová budova, specifikovaná v žalobě a jako „ostatní objekt“ označená v katastru nemovitostí, vznikla postupně ve dvou etapách, přičemž po 2. nadzemní podlaží byla součástí 1. fáze stavby podchodu a po dokončení od 3. do 9. nadzemního podlaží pak byla uváděna jako „víceúčelová budova“. F. n. m. Č. r. (dále též „FNM“) vložil budovu do akciové společnosti V. (v rámci tzv. velké privatizace podle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a postupně se stala vlastnictvím žalované. K takovému postupu došlo – podle názoru soudu – mezerou v právní úpravě, když nebylo možno zapisovat podzemní části objektu, resp. původní část a další nadstavbu jako samostatnou stavbu, a proto je celý objekt označen jako jeden celek – ostatní stavba (víceúčelová budova). Z provedených důkazů vyplynulo, že stát ani S. m. B. nemělo nikdy v úmyslu převést celou nemovitost na jiný subjekt, což bylo prokázáno mimo jiné i oceněním podílů na nemovitostech. Na tom nic nemění výměna nemovitostí a bezúplatný převod pozemku mezi městem B. a podnikem Ch. na a. s. V. při vypořádání jejich sdružených investic, ani „situace z privatizačního projektu a sdělení Ministerstva financí, které ostatně není pro soud závazné, když s předmětnou nemovitostí bylo stále nakládáno jako s celkem“. Současně strany respektovaly z části i faktický stav užívání některých prostor Městskou správou komunikací, která prováděla správu podchodu.
Z těchto důvodů se soud přiklonil k závěru, že spoluvlastnictví účastníků bylo prokázáno. Naléhavý zájem na určení spoluvlastnictví byl dán již s ohledem na soudní spory účastníků, když žalovaná (s původním označením Mach plus 1 a. s.) požádala u Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 9 Nc 63/2002 o vydání předběžného opatření proti město B., Úřadu městské části B. – s. a B.k. a. s. v tom smyslu, aby zakázal označeným odpůrcům jakýmkoliv způsobem omezovat vlastnická práva k nemovitostem zapsaným pro žalobce M. p. a. s. na LV č. 405. Ve sporu u téhož soudu sp. zn. 7 Nc 59/2002 podal M. p. a. s. podobný návrh proti S. m. B., ÚMČ B. – s., B. k. a. s., K. spol. s r. o. B. a D. spol. s r. o.
Z důvodu, aby v předmětném sporu bylo rozhodnuto a rozhodnutí bylo vykonatelné, musely být určeny spoluvlastnické podíly účastníků a zapsány do katastru nemovitostí. Soud prvního stupně přitom převzal podíly stanovené znaleckým posudkem Qualiformu, proti němuž neměla žalovaná konkrétní věcné výhrady a rozhodl, jak uvedeno ve výroku I.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem, v záhlaví označeným, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že určovací žaloba se zamítá (výrok I.) a že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 28.228,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud jako východisko svých úvah měl za významný pojem věci jakožto předmětu právních vztahů (§118 odst. 1, §119 odst. 1 občanského zákoníku – dále též „obč. zák.“), který nelze směšovat s pojmem stavba podle stavebních předpisů. V době vzniku obou částí stavby (věci), tj. podchodu a víceúčelové budovy, byly obě části ve vlastnictví státu s právem hospodaření různých subjektů.
Podle názoru odvolacího soudu se v daném případě střetávají dva tvrzené tituly pro vznik vlastnického práva - na straně jedné (žalované) nabytí v tzv. velké privatizaci prostřednictvím FNM podle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů – a na straně druhé (žalobce) nabytí od státu podle zák. č. 172/1991 Sb. [rozhodnutí ministerstva financí ze dne 5. 1. 1995 podle §5 odst. 1 písm. b) cit. zákona]. Při posouzení sporné stavby jako jedné věci oba nabývací tituly vedle sebe obstát nemohou, tím méně by byly s to způsobit vznik spoluvlastnictví, a to již proto, že ze žádného z cit. zákonů taková úprava nevyplývá.
Odvolací soud na základě uvedeného dovodil, že žalobce ve sporu neunesl ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní k prokázání svého vlastnictví, a tím méně spoluvlastnictví, přičemž podílové spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti vůbec nemůže přicházet v úvahu, protože tu není žádný nabývací titul, který by spoluvlastnické právo zakládal.
Odvolací soud měl za to, že varianta, že předmětem sporu jsou nakonec věci dvě, prostorově „na sobě“ („podchod“ a „víceúčelová stavba“), zatím nenachází příliš odezvu v konstantní judikatuře (na kterou soud konkrétně poukazuje). Pokud takovou situaci řešil stavební zákon, šlo vždy o dvě věci různých vlastníků, nikoliv o podílové spoluvlastnictví.
Odvolací soud z uvedených důvodů uzavřel, že žalobce vzhledem ke svým žalobním tvrzením a vzhledem k nároku, který je požadován a jímž je soud vázán (nejde o žádnou z výjimek podle §153 odst. 2 o. s. ř.), nemohl titul pro nabytí spoluvlastnického podílu prokázat. Odvolací soud tudíž rozsudek soudu prvního stupně změnil (§220 odst. 1 o. s. ř.) tak, že žalobu zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání „v celém rozsahu“ s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pokud jde o přípustnost a s odkazem na důvodnost spočívající v nesprávném právním posouzení věci a dále že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. na dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle dovolatele je nesporné, že v předmětném případě jde o jedinou nemovitou věc – stavbu ve smyslu právním, jejímž vlastníkem byl v době vzniku stát. Jako věc v právním smyslu vznikla nejpozději ke dni 16. 11. 1989, kdy byla předána investorovi – D.i. o. m.B., a to zápisem o odevzdání a převzatí budovy Stavba 1, SO 3, Hlavní objekt I. etapa ze dne 2. 11, 1989 včetně příloh, ze kterých mj. vyplývá, že předmětem předání je objekt sahající „od základů po úroveň stropu 2. nadzemního podlaží“. Tímto okamžikem, kdy je dohotovena nadzemní část stavby a kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení 1. nadzemního podlaží, vzniká vlastnické právo ke stavbě.
Dovolatel má za to, že tento názor ohledně vzniku stavby jako nemovité věci vychází z ustálené judikatury (např. rozhodnutí NS z 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99). Rovněž Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 336/96 z 25. 9. 1997 vyslovil, že zhotovením začne stavba existovat jako věc nejen fakticky, ale i právně a vlastnické právo k ní nabude zhotovitel.
V daném případě N. v. m. B., odbor dopravy vydal dne 23. 11. 1989 pod č. j. Dopr. 14/69/4922/89, kolaudační rozhodnutí, kterým bylo povoleno trvalé užívání stavby – stavba 1., kde je jako investor označena D. – i. o. m. B. jako příspěvková organizace, jejímž zřizovatelem byl N. v. m. B.
Vlastníkem uvedené věci nemovité – stavby se stal při jejím vzniku stát, tzv. právo hospodaření svědčilo nejprve investorovi, posléze bylo převedeno organizaci, jejímž zřizovatelem byl opět N. v. m. B.
Dovolatel odkazuje na svá předchozí podání a listinné důkazy předložené v řízení a popisuje další vývoj stavby, k níž byla přistavěna část tzv. víceúčelové budovy. Z hlediska právního dovozuje, že veškeré další přístavby, nadstavby apod. se stávají součástí původní stavby a není rozhodné, kdo další stavební práce financoval či prováděl. Původní stavba jako věc nezanikla, dále trvá a jako součást věci, která nemůže být oddělena, k věci náleží i „nadstavba“, která sdílí právní status věci hlavní a jako součást nemůže být způsobilým (samostatným) předmětem občanskoprávních vztahů.
Dovolatel zdůrazňuje, že nadstavba či přístavba se stala součástí původní stavby – věci dne 29. 11. 1990, jak plyne ze zápisu z přejímacího řízení stavby Víceúčelové budovy V. v B., v němž je šestipodlažní objekt charakterizován tak, že „vlastní budova je ve skutečnosti nadstavbou stávající první stavby podchodu“.
Dovolatel dovozuje, že neexistuje žádné právně relevantní rozhodnutí státu, resp. jeho tehdejší složky, které by po nadstavbě původní stavby zřídilo tzv. právo společného hospodaření ve smyslu §4 odst. 1 vyhl. č. 119/1988 Sb., a nemohlo proto vzniknout právo hospodaření popř. společného hospodaření pro V., s. p. Z toho důvodu nemohla být předmětná nemovitá věc součástí privatizačního projektu s. p. V., neboť se nestala majetkem podniku ve smyslu §2 zák. č. 92/1991 Sb., v platném znění. Dovolatel se domnívá, že prosté uvedení víceúčelové budovy v příloze privatizačního projektu č. 175/00011045/01/1 státního podniku V. v „položkovém soupisu budov a staveb zpracovaném na počítačové sestavě UA 103J, která je uložena na odboru 041“ je nicotným právním aktem, nehledě na to, že trpí vadou neurčitosti.
Podle názoru dovolatele odvolací soud nevyvodil z provedených důkazů správný právní závěr. Odvolací soud ohledně vzniku nemovitosti a tzv. práva užívání dle tehdy platných předpisů vycházel ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel uzavírá, že pokud se jako žalobce domáhá určení pouze spoluvlastnického podílu, činí tak proto, že takový svůj podíl, určený znaleckým posudkem, považuje za korektní a spravedlivý v souladu s rozhodnutím státu jako vlastníka o převodu majetku na obec (rozhodnutí ministerstva financí č. j. 124/71376/94 z 5. 1. 1995), veden přitom zásadou poctivosti a dobrých mravů, když zák. č. 172/1991 Sb., v platném znění nezakazuje státu převádět podíl na nemovitostech jako projev vůle vlastníka podle §136 odst. 1 obč. zák.
Dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám, uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Takové vady dovolatel nenamítal a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, zkoumal dovolací soud, zda je tento dovolací důvod naplněn in concreto.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak plyne ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
Dovolatel konkrétně nevymezuje, které skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jeho jednotlivé námitky obsahově směřují k dovolacímu důvodu nesprávného právní posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterýžto důvod dovolání uplatňuje dovolatel jako druhý.
Dovolací soud se proto dále zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem z pohledu dovolacích námitek, které se vážou k základní právní otázce vzniku spoluvlastnictví k předmětné věci.
Právní posouzení je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud přizná právo či povinnost či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud vyšel v podstatě z týchž skutkových zjištění, jako soud prvního stupně a z těchto skutkových zjištění vychází rovněž Nejvyšší soud, když ani dovolatel žádné z rozhodných skutkových zjištění nezpochybnil.
Z provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění především nezpochybnitelně vyplývá, že sporným předmětem je nemovitá věc (nemovitost), kterou je „Podchod“ včetně příslušné části „víceúčelové budovy“, jež tvoří výstavbou vzniklou jednu věc jako předmět občanskoprávních vztahů (§118 odst. 1 obč. zák.) a jako předmět vlastnictví (§123 obč. zák.).
Dovolateli je nutno přisvědčit, že v daném případě jde o jedinou nemovitost jako celek, jejíž vznik jako stavby byl již judikatorně vyřešen. Stavba jako věc ve smyslu práva zpravidla vzniká v okamžiku, kdy je již jednoznačným a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Pouze do doby, časově i kvalitativně tomuto okamžiku předcházející, lze hovořit o originálním způsobu nabytí vlastnictví ke stavbě vytvořením věci. Jestliže je však stavba jako věc ve smyslu práva již druhově i individuálně určena, potom dokončovací práce se na již vytvořených vlastnických vztazích nijak nepromítnou. Vše, co takto k původní stavbě v důsledku její dostavby přiroste, náleží vlastníkovi původní, tedy již vzniklé věci. Opačný názor by pomíjel zákonná ustanovení o smluvním převodu nemovitostí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1995, sp. zn. 3 Cz 57/92 a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, vztahujících se k ustanovení §132 obč. zák.).
Z toho se pro posuzovaný případě podává, že kdo byl vlastníkem I. etapy na základě výstavby, stal se přírůstkem ke stavbě vlastníkem i další etapy; celá stavba je tak jedinou věcí. Vlastníkem této věci se stal v době jejího vzniku v roce 1989 stát.
Celá stavba jako nemovitá věc v dalším období po svém vzniku již mohla být předmětem převodu jako celek (k čemuž nedošlo), anebo k ní mohlo na základě „dílčích“ převodů vzniknout spoluvlastnictví k ideálním podílům, jak k tomu došlo v tomto případě.
Žalovaná se stala právním nástupcem ve spoluvlastnickém podílu k tzv. víceúčelové budově, získanému na základě privatizace státního vlastnictví podle zákona č. 92/1991 S., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném znění (též tzv. „zákon o velké privatizaci“), když smlouva o prodeji privatizovaného majetku zahrnovala bezesporu právě jen uvedený ideální spoluvlastnický podíl, který jako předmět smlouvy z vůle státu jako vlastníka převáděl Fond národního majetku ČR. Pokud žalobce zpochybnil převod (prodej) věci (resp. podílu) v tzv. velké privatizaci s tím, že nabyvatel neměl k převáděnému majetku tzv. právo hospodaření, nemusela být tato okolnost rozhodnou podmínkou pro převod privatizovaného majetku. Z dodatku č. 2 privatizačního projektu a. s. V. (ve spise č. l. 138-139), vyplývá, že předmětem privatizace byla „budova víceúčelová“ na parc. č. 287.
Oproti tomu ideální spoluvlastnický podíl spojený s právem užívat objekt „podchodu“ přešel na základě rozhodnutí Ministerstva financí č. j. 124/71376/94 ze dne 5. 1. 1995 podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obce (žalobce). Z tohoto rozhodnutí plyne, že z vlastnictví České republiky do vlastnictví m. B. přešel majetek, k němuž měla ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. právo hospodaření rozpočtová organizace M. s. k. v B.
Z těchto nesporných skutkových zjištění vyplývá právní závěr, že oběma účastníkům k předmětné nemovitosti svědčí určitý právní důvod (titul) pro spoluvlastnictví. U žalované je to nabytí kupní smlouvou (převodem ideálního podílu na nemovitosti), originárně privatizované v roce 1992 z vlastnictví státu do vlastnictví nabyvatele a. s. V. U žalobce je právním důvodem (titulem) pro nabytí spoluvlastnictví k ideálnímu podílu na předmětné nemovitosti převod z vlastnictví státu na obec podle výše cit. zákona.
Tuto principiální právní otázku spoluvlastnictví, která je pro rozhodnutí posuzované věci rozhodná, proto řešil odvolací soud nesprávně, zejména když podmiňoval výše popsaný vznik spoluvlastnictví zvláštní úpravou v zákoně o velké privatizaci č. 92/1991 Sb., a v zákoně č. 172/1991 Sb. V důsledku toho pak odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, protože neprokázal titul pro nabytí spoluvlastnického podílu.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tak naplněn.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu jako nesprávný zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 in fine a odst. 3 věta první cit. ustanovení o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 a §226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o nákladech dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. srpna 2009
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu