ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1841.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1841/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně A. R. k. s., zastoupené JUDr. P. V., advokátem, proti žalovaným 1) MUDr. A. H., zastoupenému opatrovnicí A. K., 2) B. spol. s r. o., a 4) o. H., zastoupené JUDr. J. Š., advokátem, o zaplacení částky 17,213.862,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 61/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 4 Cmo 463/2005-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit čtvrté žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. července 2005, č. j. 2 Cm 61/2004-82, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 17,213.862,89 Kč s 19,5% úrokem z prodlení z částky 12,073.500,- Kč od 8. července 1997 do zaplacení (výrok I.), proti druhé žalované žalobu o zaplacení částky 17,213.862,89 Kč s 19,5% úrokem z prodlení z částky 12,073.500,- Kč od 8. července 1997 do zaplacení s tím, že druhá žalovaná je povinna plnit pouze do výše 19,200.000,- Kč, zamítl (výrok II.), proti čtvrté žalované žalobu o zaplacení téže částky s příslušenstvím s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí uvedených ve výroku rozsudku do výše částky 6,500.000,- Kč, rovněž zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.)
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že druhé žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 19,200.000,- Kč spolu s prvním žalovaným tak, že splněním povinnosti jedním z těchto žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného (první výrok), ve výroku III. jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí, čtvrtý a pátý výrok).
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že považuje za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, podle nichž smlouva o úvěru z 9. srpna 1993, registrační číslo 209193034 (dále jen „smlouva o úvěru“), uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně I.b., a. s. (dále jen „banka“) a prvním žalovaným (dále jen „dlužník“), kterou byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 18,000.000,- Kč, je platnou smlouvou, mající náležitosti podle ustanovení §497 obchodního zákoníku, a žalobkyně má právo na zaplacení dlužných splátek úvěru, úroků a úroků z prodlení v žalované výši.
Neztotožnil se však s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně neplatnosti obou prohlášení o ručitelském závazku druhého žalovaného z 9. srpna 1993 (dále též jen „ručitelská prohlášení“), dospívaje k závěru, že rozvazovací podmínky obsažené v ručitelských prohlášeních jsou určité a nebyly dosud naplněny. Ručitelský závazek druhé žalované za závazek dlužníka trvá v tom rozsahu, v němž dosud nebyl splněn. Rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhé žalované proto změnil tak, že žalobě vyhověl.
Ve vztahu ke čtvrté žalované přitakal závěru soudu prvního stupně, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem z 13. srpna 1993 uzavřená mezi bankou a čtvrtou žalovanou (dále též jen „zástavní smlouva“) podepsaná tehdejším starostou čtvrté žalované, je neplatná, protože z usnesení z 2. jednání obecního zastupitelstva čtvrté žalované z 25. března 1993 (dále též jen „usnesení zastupitelstva“) vyplývá, že „nekonkrétně jednalo o ručení obecním majetkem“, nedošlo tak k rozhodnutí zastupitelstva ve smyslu ustanovení §36a odst. 1 písm. h) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, v rozhodném znění (dále jen „zákon o obcích“), o zastavení majetku ve vlastnictví obce, ale zejména proto, že i kdyby ke schválení „ručení“ obecním majetkem zastupitelstvem došlo, zástavní smlouva by byla neplatná z jiného důvodu. Z usnesení zastupitelstva čtvrté žalované totiž vyplývá - pokračoval odvolací soud - že vůbec nejednalo o zajištění úvěru dlužníka ve výši 18,000.000,- Kč s tím, že by zajištění bylo omezeno na částku 6,500.000,- Kč, ale jednalo o poskytnutí „ručení obecním majetkem“ na úvěr dlužníka „ve výši 6.512 tis. Kč“. Šlo tedy o úvěr jiný, než uvedený v zástavní smlouvě, která odkazuje na úvěr ve výši 18,000.000,- Kč. Přitom výše zajišťované pohledávky při rozhodování o tom, zda zajištění bude vůbec poskytnuto, je určující.
Odvolací soud dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, podle něhož starosta obce může podepsat smluvní závazek za obec až poté, co k tomu dostal zmocnění rozhodnutím obecního zastupitelstva. Absence tohoto rozhodnutí, tj. rozhodnutí o zajištění konkrétního úvěru dlužníku v té výši, v jaké mu byl poskytnut, zakládá absolutní neplatnost zástavní smlouvy.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, proti měnícímu výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a čtvrtou žalovanou a proti výroku o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a čtvrtou žalovanou podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že usnesení obecního zastupitelstva z 25. března 1993 nebylo ve smyslu ustanovení §36a odst. 1 písm. h) zákona o obcích dostatečným právním podkladem k tomu, aby starosta obce mohl platně uzavřít zástavní smlouvu. Odkazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2005 (správně 11. května 2005), sp. zn. II. ÚS 87/04, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2005, sp. zn. 28 Cdo 1067/2004, tvrdí, že v daném případě byla usnesením zastupitelstva zcela jednoznačně v zásadních bodech vůle obce vytvořena a starosta obce v intencích projevené vůle jednal, aniž by vybočil z mezí stanovených zastupitelstvem obce. Usnesení zastupitelstva je třeba vykládat nikoli podle doslovného gramatického znění, nýbrž zejména podle jeho vůle. Schválilo-li obecní zastupitelstvo „ručení obecním majetkem - Základní školou M. Ú.“, nelze mít jednoznačně za to, že nešlo o zástavní právo, když „ručení nemovitostmi“ právní úprava nezná, naopak „ručení nemovitostmi“ je právě z povahy věci zástavním právem. Neobstojí rovněž názor soudů nižších stupňů, že zástavní právo nezajišťovalo závazek dlužníka „na úvěr“ ve výši 6,500.000,- Kč, neboť ve skutečnosti byl dlužníku poskytnut úvěr ve výši 18,000.000,- Kč. Z usnesení zastupitelstva totiž jednoznačně vyplývá projev vůle zastupitelstva zajistit závazek dlužníka jen do výše 6,500.000,- Kč, nikoli tedy celý závazek.
Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že starostu obce nelze z procesu vzniku a dotvoření konkrétního právního úkonu vyloučit. Má za to, že starosta je naopak oprávněn „dotvořit“ ne zcela přesné usnesení zastupitelstva obce do právně závazného smluvního aktu, přičemž je vázán „směrnicemi“ obce. Tak tomu bylo i ve sporném případě, kdy starosta pouze specifikoval konkrétní atributy zástavní smlouvy.
Je-li podle dovolatelkou zmíněného nálezu Ústavního soudu nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů obce pro rozpor se zákonem restriktivně, nikoli extenzivně, odvolací soud jednoznačně tento názor Ústavního soudu nerespektoval a upřednostnil výklad extenzivní. Stejně tak se nezabýval ochranou dobré víry druhé smluvní strany, i když Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. prosince 2005, sp. zn. 28 Cdo 1067/2004, právě tento požadavek zdůraznil.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Čtvrtá žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání žalobkyně zamítnout.
Dovolatelka - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení a přípustnost dovolání proti nim nelze z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. dovodit (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání (ve shora uvedeném rozsahu) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatelka dovolává, tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přitom musí jít o takovou právní otázku, která má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení, jímž je vázán podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř., zásadně právně významným neshledává.
Dovolací námitky, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť je napadán závěr o (ne)platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem založený na posouzení obsahu rozhodnutí obecního zastupitelstva co do určení závazku, který měl být zástavním právem k nemovitostem zajištěn, jako zákonem o obcích stanoveného předpokladu platnosti právního úkonu zajišťujícího závazek. Jde o posouzení obsahu konkrétního rozhodnutí obce, které má význam jen pro projednávanou věc, přičemž závěry odvolacího soudu nejsou ani v rozporu s hmotným právem [ustanoveními §36a odst. 1 písm. h) zákona o obcích, v rozhodném znění, a §151b odst. 4 občanského zákoníku, v rozhodném znění].
Námitky dovolatelky, že vůle obce byla v základních bodech vytvořena a starosta je oprávněn tuto vůli „dotvořit“, jsou neopodstatněné, protože je-li zajištění závazku k peněžitému plnění zástavním právem majetkoprávním úkonem obce, k jehož platnosti je nutné rozhodnutí obecního zastupitelstva, popř. obecní rady [§36a odst. 1 písm. h) a §45 písm. p)], pak vůle vyjádřená v rozhodnutí orgánu obce musí být natolik určitá, a tedy zřetelná, aby nevznikaly pochybnosti o tom, jaký závazek má být zajištěn, a starosta obce nemůže tuto vůli orgánu obce „dotvořit“. Přitom výše závazku, který má být zajištěn, je nepochybně určující skutečností pro rozhodnutí orgánu obce o tom, zda zajištění nemovitým majetkem obce bude poskytnuto.
Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, není přiléhavý, protože v něm se Ústavní soud zabýval (ne)platností právního úkonu pro rozpor se zákonem, resp. pro obcházení zákona. Stejně tak odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. prosince 2005, sp. zn. 28 Cdo 1067/2004, s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000.
Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit čtvrté žalované její náklady řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu, z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč a celkem činí 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu