ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2328.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2328/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně C.(L.) S. A., zastoupené Mgr. S. B., advokátkou, proti žalovaným 1) Ing. O. S., CSc., 2) Ing. V. P., oběma zastoupeným JUDr. H. P., advokátkou, 3) Z. H., zastoupenému JUDr. Z. N., advokátkou, 4) Ing. J. P., CSc., zastoupené JUDr. Ing. P. H., advokátem, 5) Ing. M. K., zastoupenému JUDr. Z. N., advokátkou, 6) Ing. J. F., 7) Ing. M. B., oběma zastoupeným JUDr. Ing. P.H., advokátem, a 8) Ing. M. Š., o zaplacení částky 11,335.655,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 148/99, o dovoláních prvního až sedmého žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2005, č. j. 9 Cmo 272/2004-191, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2005, č. j. 9 Cmo 272/2004-191 se co do 16,6% úroku z prodlení z částky 6,019.055,70 Kč od 29. dubna 1999 do zaplacení a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2002, č. j. 37 Cm 148/99-48 ve stejném rozsahu ve vztahu k prvnímu až sedmému žalovaným, a ve výrocích o nákladech řízení, zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. června 2002, č. j. 37 Cm 148/99-48, uložil prvnímu až osmému žalovaným zaplatit původní žalobkyni (Č. s., a. s., dále jen „spořitelna“) částku 11,335.655,70 Kč s 16,6% úrokem z prodlení od 29. dubna 1999 do zaplacení a na nákladech řízení částku 453.428,- Kč, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných nebo dlužníka C., společnosti s ručením omezeným, (dále jen „dlužník“), zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi spořitelnou a dlužníkem byla uzavřena 19. prosince 1994 smlouva o úvěru č. 2508-3129956-218 (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 24,999.999,- Kč, který měl být vrácen v dohodnutých splátkách nejpozději do 30. září 1998. Závazek ze smlouvy o úvěru byl zajištěn třemi smlouvami o zřízení zástavního práva a prohlášeními o ručitelském závazku rovněž z 19. prosince 1994 každého ze žalovaných (dále jen „ručitelská prohlášení“). V nich se žalovaní zavázali splnit všechny závazky dlužníka vzniklé ze smlouvy o úvěru, pokud je nesplní dlužník po písemné výzvě k plnění. Ke dni podpisu smlouvy o úvěru byli všichni žalovaní společníky dlužníka. Dlužník úvěr nesplácel a usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 1996, sp. zn. 92 K 57/96, byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Spořitelna přihlásila do konkursu pohledávku ze smlouvy o úvěru ve výši 31,455.100,- Kč. Tato pohledávka byla uspokojena ve výši 1,480.600,40 Kč z výtěžku zpeněžení zastavené nemovitosti.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou uzavřenou podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a platnými jsou i ručitelské závazky všech žalovaných, protože ručitelská prohlášení mají náležitosti vyžadované ustanovením §303 obch. zák. Žalobkyně tak má právo na zaplacení žalované částky ve výši 11,335.6755,70 Kč představující dlužné splátky úvěru ve výši 5,316.000,- Kč, dlužné smluvní úroky 6,019.055,70 Kč a dlužné poplatky ve výši 600,- Kč, to vše spolu s 16,6% úrokem z prodlení podle ustanovení §369 a §502 obch. zák.
Vrchní soud v Praze, poté, co rozhodl podle ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o pokračování v řízení jako se žalobkyní se společností C. (L.) S. A. na místo Č. s., a. s., k odvolání prvního až sedmého žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k odvolatelům tak, že je zavázal zaplatit žalobkyni částku 11,335.655,70 Kč s 16,6% úrokem z prodlení od 29. dubna 1999 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 453.428,- Kč společně a nerozdílně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud po částečném opakování dokazování považoval za správná skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně. Námitku, že není zřejmé, jakou část úvěru žalobkyně požaduje zaplatit, považoval za nedůvodnou s tím, že spořitelna konkretizovala vymáhanou pohledávku jako část jistiny ve výši 5,316.000,- Kč, úroky 6,019.055,70 Kč a bankovní poplatky 600,- Kč. Současně tvrdila, že na jistinu dlužník nic nezaplatil a v konkursu bylo na dluh zaplaceno 1,480.600,40 Kč. Zdůraznil, že povinnost tvrdit a prokázat, že věřitel vymáhá zaplacení dluhu, který již byl zcela nebo zčásti zaplacen, mají žalovaní. Ti však nic takového netvrdili a neprokázali.
Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce neplatnosti ručitelských prohlášení pro neuvedení přesné částky, na kterou se zajištění vztahuje, s tím, že je-li v textu uvedeno, že ručitel se zavazuje uhradit všechny finanční závazky dlužníka vzniklé na základě smlouvy o úvěru, je ručitelský závazek dostatečně určitý. S odkazem na ustanovení §304 odst. 2 obch. zák., podle něhož lze ručením zajistit i závazek, který vznikne v budoucnu, nepovažoval za důvodnou ani námitku neplatnosti ručitelských závazků proto, že ručitelská prohlášení byla podepsána před podepsáním smlouvy o úvěru.
Námitku žalovaných, že ručitelská prohlášení byla na nich vynucována tvrzením, že bez jejich uzavření nebude úvěr poskytnut, odvolací soud považoval pro právní posouzení ze nevýznamnou. Uvedl, že nejde o nesvobodu vůle, která by způsobovala neplatnost právního úkonu podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Naopak v obchodní praxi je obvyklé, podmiňují-li věřitelé uzavření smlouvy poskytnutím různých forem zajištění. Okolnost, že dluh ze smlouvy o úvěru byl zajištěn též zástavním právem, nemá žádný vliv na povinnost ručitelů z ručitelského závazku. Vzhledem k tomu, že na majetek dlužníka byl prohlášen 19. listopadu 1996 konkurs, nebyl věřitel povinen písemně vyzvat dlužníka ke splnění v přiměřené lhůtě před uplatněním nároku vůči ručitelům podle ustanovení §306 odst. 1 obch. zák.
S odkazem na ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. odvolací soud neakceptoval ani výhradu, že nelze požadovat úroky z prodlení z úroků. Povinnost dlužníka zaplatit smluvní úroky je peněžitým závazkem, a proto je-li dlužník v prodlení se zaplacením úroku, je povinen zaplatit též úrok z prodlení jako sankci za prodlení se splněním svého peněžitého závazku. Navíc v článku IV. bodu 3 smlouvy o úvěru byla dohodnuta splatnost úroku vždy k poslednímu dni čtvrtletí počínaje dnem 31. prosince 1994 a z článku V. bodu 1 smlouvy o úvěru lze dovodit - pokračoval odvolací soud - že dlužný úrok, který nebyl včas zaplacen, se stává součástí jistiny. Spořitelna tak měla právo i na základě smlouvy o úvěru požadovat zaplacení úroku z prodlení nejen z dlužných splátek úvěru, ale i z nesplaceného úroku.
Odvolací soud považoval za nedůvodnou též námitku promlčení s ohledem na splatnost první splátky úvěru 31. prosince 1995, první splátky úroku 31. prosince 1994, přihlášení pohledávky spořitelny ze smlouvy o úvěru do konkursu 6. prosince 1996, tedy ve čtyřleté lhůtě podle ustanovení §397 obch. zák. a s ohledem na ustanovení §310 obch. zák., podle něhož se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Přihlášením pohledávky v konkursu přestala podle ustanovení §20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, běžet promlčecí doba.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali první až sedmý žalovaní dovolání.
První a druhý žalovaní odkazují co do přípustnosti dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. a), příp. písm. c) o. s. ř., a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že změnil-li ve vztahu k prvnímu až sedmému žalovaným přisuzující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že tyto žalované zavázal plnit společně a nerozdílně, zatímco ve vztahu k osmému žalovanému ponechal rozsudek soudu prvního stupně v platnosti, nastolil situaci, kdy první až sedmý žalovaní se stali solidárními „dlužníky“, kdežto vůči osmému žalovanému solidarita založena nebyla. S odkazem na ustanovení §511 obč. zák. dovozují, že z právního předpisu solidarita žalovaných nevyplývá, mezi účastníky dohodnuta nebyla a ani z povahy plnění není nezbytné, aby „dlužníci“ plnili společně a nerozdílně. Solidarita tak byla založena právě až rozhodnutím odvolacího soudu, čímž byla ztížena možnost prvního až sedmého žalovaného domáhat se úhrady zaplaceného dluhu nebo jeho části na osmém žalovaném.
Dovolatelé považují za nesprávné i posouzení otázky přiznání úroků z prodlení z úroků. Namítají, že výklad článku V. bodu 1 smlouvy o úvěru, v němž je ve druhé větě uvedeno, že „neuhrazenou splátku jistiny nadále úročí úrokovou sazbou až do výše stanovené v článku I. bodu 2 této smlouvy“, provedený odvolacím soudem je nesprávný, dovodil-li, že úrok, který nebyl včas zaplacen, se stává součástí jistiny. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Třetí a pátý žalovaní odkazují co do přípustnosti dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a z opatrnosti i na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Odvolacímu soudu - shodně jako první a druhý žalovaní - vytýkají, že svým rozhodnutím založil solidární závazek mezi prvním až sedmým žalovanými a nikoliv již ve vztahu k osmému žalovanému. Tím se postavení prvního až sedmého žalovaných stalo nejistým ve vztahu k osmému žalovanému, zejména z hlediska případného vyrovnání mezi nimi. Vyjadřují přesvědčení, že v daném případě jde o společenství účastníků podle ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř., tedy že výrok rozsudku se musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně.
Za nesprávný považují závěr odvolacího soudu o platnosti ručitelských prohlášení podepsaných před podpisem smlouvy o úvěru. Vyjadřují názor, že i když ručitelská prohlášení odkazují na konkrétní smlouvu o úvěru, na jejím základě zajištěný závazek nevznikl, ale vznikl až skutečným poskytnutím finančního plnění spořitelnou. Jaká částka skutečně bude poskytnuta, nebylo žalovaným známo. Z toho důvodu jsou ručitelská prohlášení neplatná pro neurčitost. Dovolatelé dále namítají, že předmět řízení nebyl žalobkyní dostatečně specifikován, neboť výše přisouzené jistiny a její specifikace neodpovídá výši splátek jistiny dohodnuté ve smlouvě o úvěru a není zřejmé, zda jde o první splátku nebo části všech splátek. Totéž platí o žalobkyní požadovaných úrocích, protože není zřejmé, zda jde o smluvní úroky nebo úroky z prodlení. Vyřešení této otázky považují za nezbytné k posouzení požadavku žalobkyně na tzv. dvojí sankci, tj. na úhradu úroků z prodlení z úroků. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že úroky po splatnosti se staly součástí jistiny a že žalobkyně má právo na úhradu úroků z prodlení z celé částky. Namítají, že žalobkyně neprokázala, že dvě částky, které dlužník uhradil, započetla na úroky, resp. úroky z prodlení. Stejně tak neprokázala, jak naložila s plněním poskytnutým z konkursní podstaty dlužníka. Dovolatelé soudům obou stupňů vytýkají porušení zásady rovnosti stran vyjádřené v ustanovení §18 odst. 1 o. s. ř., neboť neinformovaly ostatní účastníky na straně žalovaných o úkonech učiněných některými z nich, konkrétně o podání odvolání a jeho doplnění. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Čtvrtá, šestý a sedmý žalovaní považují dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., resp. podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a namítají, že odvolací soud odlišně vymezil pasívní solidaritu ve vztahu k osmému žalovanému, který odvolání nepodal, a do této solidarity nezahrnul dlužníka. Za nesprávný považují závěr, podle něhož jsou ručitelská prohlášení platnými právními úkony, byť byla podepsána před podpisem smlouvy o úvěru, protože je podle odvolacího soudu nepochybné, jaký závazek je jimi zajištěn. Zdůrazňují, že teprve po podpisu ručitelského prohlášení byla mezi spořitelnou a dlužníkem dojednána výše úvěru, úroku, čerpání úvěru, jeho splácení a další nezbytné náležitosti. Pokud by tyto podstatné náležitosti budoucí smlouvy o úvěru byly dovolatelům známy, ručitelská prohlášení by nepodepsali, zejména proto, že nebylo v možnostech dlužníka úvěr včetně příslušenství v tak krátké době splatit. Odvolací soud se proto měl zabývat otázkou, zda prohlášení ručitelů nejsou neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustná.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovolání všech žalovaných proti rozhodnutí odvolacího soudu by mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť o měnící rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nejde. Pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím měnícím, je určující, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, tedy vztahu mezi žalobkyní a žalovanými. Dospěly-li soudy obou stupňů ke shodnému závěru, že ručitelské závazky prvního až sedmého žalovaných jsou platné a žalovaní mají povinnost z titulu těchto svých závazků zaplatit žalobkyni žalovanou částku, nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za měnící, pokud na rozdíl od soudu prvního stupně zavázal tyto žalované k zaplacení společně a nerozdílně. Jde o úpravu vzájemného vztahu žalovaných jako ručitelů vyplývající z §307 odst. 1 obch. zák., nikoliv o odlišné posouzení právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanými založeného ručitelskými prohlášeními.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména tehdy, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Z uvedeného vyplývá, že na závěr, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady, že ostatní žalovaní nebyli soudem informováni o úkonech učiněných některými z nich. K tomu Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že povinnost doručit odvolání směřující proti rozsudku ostatním účastníkům podle §210 odst. 1 o. s. ř. se vztahuje jen k těm účastníkům, jichž se vzhledem k suspenzívním účinkům odvolání týká. Přitom žalovaní měli ve sporu postavení samostatných společníků ve smyslu ustanovení §91 odst. 1 o. s. ř.
Výhrady ke správnosti zjištění výše přisouzené jistiny a výše úroků, a to i v souvislosti s úhradou části dluhu dlužníkem před prohlášením konkursu a s plněním obdrženým v konkursu, jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Právní otázka, zda ručitelská prohlášení jsou určitá a platná, není otázkou zásadního právního významu, jelikož nepřesahuje rámec posuzované věci a tudíž nemá obecný judikatorní přesah. Jde o otázku posouzení právního úkonu, závislého na konkrétních skutkových zjištěních soudu o obsahu ručitelských prohlášení. Právní posouzení věci v tomto směru přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem [(§37 odst. 1 obč. zák. a §304 odst. 2 obch. zák.), k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03].
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné - v řešení otázky, zda lze požadovat úroky z prodlení ze smluvních úroků, když v tomto ohledu je napadené rozhodnutí v rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu.
Otázkou, zda věřitel má právo požadovat po dlužníku, který je v prodlení s placením smluvních úroků, úroky z prodlení z těchto úroků, se Nejvyšší soud obsáhle zabýval v rozsudku velkého senátu svého obchodního kolegia uveřejněném pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen “R 5/2006”), na nějž v podrobnostech odkazuje. Tam vysvětlil, že úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení jsou podle §121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky, kterou se ve smyslu tohoto ustanovení a v návaznosti na definici závazkového vztahu v §488 obč. zák. a jeho obecné chápání v právní teorii rozumí peněžité plnění (jistina), na něž má věřitel právo podle hlavního závazkového vztahu, k jehož změně (potud, že lze nárokovat i sankce za prodlení s placením), dochází přímo ze zákona právě až prodlením dlužníka. Úrokový závazkový vztah je vztahem akcesorickým, jehož vznik je podmíněn platným závazkovým vztahem hlavním. Splněním hlavního závazku (nebo jiným ze způsobů jeho zániku) zaniká (končí) i akcesorický závazek úrokový; přetrvává pouze povinnost uhradit již dospělé úroky. Tím, že včas nesplatí úroky z jistiny, se dlužník dostává do prodlení s plněním příslušenství, nikoli do prodlení s plněním vlastního dluhu (jistiny). Právo požadovat po dlužníku příslušenství z příslušenství (úroky z prodlení ze smluvených úroků) pak věřitel nemá proto, že občanský ani obchodní zákoník mu tuto možnost nepřiznávají. Dále dodal, že jiný výklad řešeného problému není možné učinit ani z dikce ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. Rovněž poznamenal, že tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se, že sjednané úroky se stanou součástí jistiny [že k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz (fructus civiles)], a následně pak právo věřitele požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení. Zdůraznil ovšem, že posledně uvedené nic nemění na skutečnosti, že se takto opět úročí pouze jistina a nikoli příslušenství pohledávky.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je povinnost dlužníka zaplatit smluvené úroky peněžitým závazkem, za jehož prodlení je podle §369 odst. 1 obch. zák. povinen zaplatit úrok z prodlení jako sankci za prodlení se splněním peněžitého závazku, je tak v rozporu s R 5/2006. Nejvyšší soud považuje za nesprávný i závěr odvolacího soudu, že podle článku V. bodu 1 smlouvy o úvěru se úrok, který nebyl včas zaplacen, stává součástí jistiny. Tento závěr z citovaného ustanovení dovodit nelze.
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do nároku na 16,6% úrok z prodlení z částky smluvních úroků 6,019.055,70 Kč je proto nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl u tohoto nároku uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu podle §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je ve vztahu k prvnímu až sedmému žalovaným a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve zbývajícím rozsahu nejsou dovolání přípustná ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu