ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2570.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 2570/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně S., a. s., zastoupené JUDr. R. M., advokátem, proti žalovanému M. R., zastoupenému JUDr. L. P., advokátem, o 365 559,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 121/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. února 2008, č. j. 38 Co 50/2007-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. R. M.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. září 2007, č. j. 12 C 121/2005-175, jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni 365 559,30 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.), a rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatel brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu nevymezil, a svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o uznání závazku žalovaným vůči žalobkyni staví pouze na kritice hodnocení důkazů o pravosti jeho podpisu na listinách ze dne 3. září 2001 a ze dne 9. května 2002. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci v rámci jím uváděného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž míří na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Lze proto uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu