ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2772.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2772/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Moniky Vackové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně B. H., a. s., zastoupené JUDr. P. C., advokátem proti žalovaným: 1) Doc. Ing. V. P., CSc., , zastoupenému Mgr. K. M., advokátem a 2) PhDr. R. V., zastoupenému JUDr. K. Š., advokátkou, o zaplacení 799.043,80 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 361/96, o dovolání žalobkyně a obou žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2007, čj. 6 Cmo 144/2006-243, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2007, č. j. 6 Cmo 144/2006-243 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2005, č. j. 41 Cm 361/96-203, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 30. září 2005, čj. 41 Cm 361/96-203, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 799.043,80 Kč (výrok I.) a dále jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 123.269,- Kč.
Soud prvního stupně na základě kupní smlouvy z 14. 4. 1992, faktury č. 422893 a výpisu z účtu měl za prokázané, že mezi žalobkyní a původním žalovaným Léčivé rostliny s. p. byla žalobkyní realizována dodávka chmele v množství 224 kg za cenu 454.877,- Kč včetně DPH. Na výše uvedenou fakturu byla třetím subjektem – L. s.r.o. zaplacena částka 50.000,- Kč a s.p. Léčivé rostliny další částka 50.000,- Kč. Na základě další objednávky č. 163/MTZ/93 z 26. 8. 1993 byla žalobkyní uskutečněna další dodávka chmele o váze 2024 kg a fakturou ze dne 29. 11. 1993 vyúčtována částka 444.166,80 Kč. S.p. Léčivé rostliny se přípisem z 26. 4. 1995 zavázal neuhrazené faktury v celkové hodnotě 899.044,-Kč vyrovnat v měsíčních splátkách počínaje květnem 1995 v částce 50.000,- Kč měsíčně.
Soud prvního stupně dále zjistil ze smlouvy č. 307/96 o prodeji privatizovaného majetku, uzavřené mezi F. n. m. Č. r. jako prodávajícím a žalovanými jako kupujícími, že podle čl. III. odst. 2 smlouvy na kupující přecházejí i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem s.p. L. r., , přičemž podle předávacího protokolu z 9. 12. 1996 na žalované přešly dle bodu 18 Seznamu závazků a pohledávek včetně faktur a podle inventury pohledávek a závazků k 31. 10. 1996 také pohledávky žalobkyně v částkách 444.166,80 Kč a 354.877,- Kč, což potvrdil i likvidátor státního podniku přípisem z 9. 2. 1998 a také právní zástupce žalovaných JUDr. M. K., CSc. přípisem ze dne 31. 5. 1998.
Na základě uvedeného dokazování dospěl soud k závěru, že na žalované v rámci privatizace přešla pohledávka žalobkyně v žalované výši a žalovaní jsou tudíž ve sporu pasivně věcně legitimováni. Podstatná je podle soudu ta skutečnost, zda existuje souvislost předmětného závazku státního podniku s privatizovaným majetkem ve smyslu §15 zákona č. 92/1991 Sb. (dále též „zákon o velké privatizaci“) a v daném případě bylo prokázáno účetními a dalšími doklady, že součástí privatizace závodu Ž. byla i celková vymáhaná pohledávka žalobkyně, čehož si žalovaní museli být vědomi při podpisu výše uvedeného předávacího protokolu.
Z dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k podniku uzavřené dne 11.5.1998 mezi žalovanými dále soud prvního stupně zjistil, že prvý žalovaný převedl spoluvlastnictví k jedné polovině majetku podniku provozu Žatec včetně jiných práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem na druhého žalovaného, aniž byl ve smlouvě řešen předmětný závazek. Soud měl za to, že na smlouvu je třeba aplikovat ust. §477 odst. 3 obch. zák. a prvý žalovaný má tudíž v tomto sporu věcnou pasivní legitimaci jako ručitel.
Pokud jde o nárok žalobkyně v meritu věci, pohledávku žalobkyně v celkové výši 799.043,80 Kč právní předchůdce žalovaných písemně uznal dne 26. 4. 1995 a zavázal se ji splácet v měsíčních splátkách po 50.000,- Kč, což také započal dvěma platbami z 10. 5. a 29. 6. 1995 (to, že jednu z plateb poukázala s.r.o. .L., nebylo podle názoru soudu rozhodné, státní podnik L. r. a tato společnost měly v této době stejnou osobu ve statutárních orgánech a mohlo jít o přistoupení k dluhu nebo omyl v účetních dokladech). Účinky uznání závazku podle §407 odst. 3 obch. zák. má nejen písemné uznání z 26. 4. 1995, ale i částečné plnění. Proto po odpočtu dvou shora zmíněných splátek soud prvního stupně rozhodl o důvodnosti žaloby v přiznané výši.
K odvolání žalovaných rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem, v záhlaví označeným, že napadený rozsudek soudu prvního stupně se v bodě I. výroku 1) v rozsahu částky Kč 444.166,80 mění tak, že se žaloba zamítá a 2) ve zbytku potvrzuje (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se nejprve zabýval oprávněností nároků žalobkyně na zaplacení zboží účtované předmětnými dvěma fakturami. Pokud jde o první fakturu, týkající se nároku v rozsahu 354.877,- Kč, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že částečným plněním (platba 50.000,- dne 29. 6. 1995) a písemným uznáním - dopisem z 26. 4. 1995 – došlo k uznání závazku ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. a v tomto rozsahu je tudíž nárok žalobkyně důvodný.
Co se týká částky Kč 444.166,80, však odvolací soud dospěl k odlišnému závěru, že žalobkyně důvodnost nároku v tomto rozsahu neprokázala. Odvolací soud neposoudil dopis státního podniku z 26. 4. 1995 jako uznání závazku ve smyslu §323 obch. zák. s tím, že není dostatečně specifikován a z prohlášení není patrno, kterých faktur se týká. Nebylo ani prokázáno, že na zboží v částce 444.166.80 Kč byla uzavřena kupní smlouva, a že toto zboží bylo skutečně dodáno.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že závazek k zaplacení 354.877,- Kč na žalované v rámci privatizace přešel a v tomto rozsahu tudíž rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti výrokům v části I. bod 1) a v části II. tohoto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a důvodnost z ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že existence pohledávky v částce 444.168,80 Kč nebyla prokázána. Nelze zpochybňovat po 14 letech, že k přechodu pohledávky v rámci privatizace nedošlo. Z inventury pohledávek a závazků ze dne 26. 11. 1996, zpracované k 31. 10. 1996, která byla podkladem účetnictví v privatizaci, vyplynulo, že žalované pohledávky jsou v seznamu přecházejících pohledávek a tuto skutečnost potvrdil i likvidátor s. p. L. r. Ing. K. v přípise z 9. 2. 1998 adresovaném žalobkyni, že pohledávka (závazek) ve výši celkem 799.044,- Kč byl převeden v rámci privatizace na oba žalované. S odkazem na ust. §7 odst. 1 a 2 zákona o účetnictví dovolatelka vytýká, že odvolací soud pomíjí důkazy o existenci pohledávky pro neprokázání uzavření kupní smlouvy a dodávek chmele a poškozuje žalobkyni i co do usnesení důkazního břemene, když neexistenci závazkového vztahu žalované v řízení ani nenamítali.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (v napadeném rozsahu) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) podal dovolání výslovně do té části výroku I. napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a dále proti výroku o nákladech řízení. Odkazuje na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když má za to, že zásadní právní význam ve věci je možno spatřovat ve dvou otázkách.
Dovolatel se domnívá, že právní otázka účinků zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podniku mezi oběma žalovanými je rozhodována odvolacími soudy rozdílně, konkrétně Městský soud v Praze rozsudkem čj. 41 Cm 361/96-203, dospěl k závěru, že žalovaný 1) je pasivně legitimován z titulu ručení, zatímco týž soud v obdobné věci žalobce Ch. a. s. proti stejným žalovaným po zastavení řízení pro zpětvzetí v odůvodnění rozhodnutí výslovně konstatoval, že po zrušení spoluvlastnictví závazek přešel na žalovaného 2), takže žalovaný 1) není pasivně věcně legitimován. Současně dovolatel namítá, že tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, neboť ručení převodce podniku za závazky podniku upravuje obchodní zákoník pouze při převodu podniku, nikoli pro případ zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání (zákon neupravuje ručení spoluvlastníka, jehož spoluvlastnické právo zaniklo). Soudy proto nemohly v daném případě dospět k závěru, že tu je ručení žalovaného 1) jako spoluvlastníka, jehož právo zaniklo.
Druhou právní otázku, a to otázku přechodu závazku souvisejícího s privatizovaným majetkem, odvolací soud podle názoru dovolatele řešil odlišně od dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 173/2002), když nezkoumal souvislost mezi konkrétním závazkem a privatizovaným majetkem. Soupis s. p. L. r. ze dne 26. 11. 1996, jímž vymezil jednotlivé závazky a „přiřadil“ je k privatizovanému majetku jak to uvedl odvolací soud, byl proveden až po účinnosti kupní smlouvy, tedy až po přechodu vlastnického práva. Dovolatel se domnívá, že na souvislost konkrétního závazku s privatizovaným majetkem nelze usoudit z obecných údajů o celkové výši pohledávek a závazků dle účetní závěrky. Odvolací soud řešil tuto otázku rovněž v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel současně uplatňuje dovolací důvod nesprávného posouzení věci.
Konečně dovolatel namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož soud prvního stupně nepoučil žalované řádně ve smyslu §118a odst. 2 o.s.ř. V odvolacím řízení pak žalobkyně namítla, že důkazy předložené žalovaným 1) jsou nad rámec odvolacího řízení a nemohou být proto odvolacím soudem podle §205a o.s.ř. akceptovány. Tyto důkazy směřovaly k tomu, že předmětný závazek nesouvisel s majetkem žalovaných, nýbrž s majetkem privatizovaným L. s.r.o., Z. (tato společnost uhradila část závazku, týkajícího se zboží dodaného do provozu ve Z., který zprivatizovala tato společnost).
Žalovaný 1) jako dovolatel navrhuje, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a v odpovídajícím rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) podal dovolání do výroku I. bodu 2) a výroku II. rozsudku odvolacího soudu a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí v napadeném rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru tohoto dovolatele odvolací soud při posuzování nároku žalobkyně co do částky Kč 354.877,- nevzal v úvahu, že část tohoto závazku byla uhrazena společností L. s.r.o., která byla nabyvatelem části privatizovaného majetku s. p. Léčivé rostliny – provoz Zbraslav, kam bylo předmětné zboží dodáno. Předmětný závazek se týkal té části privatizovaného majetku, který nabyla společnost L. s.r.o. a nikoli té části, kterou nabyli žalovaní 1) a 2), a to ještě před tím, než privatizovaný majetek – provoz Žatec nabyli žalovaní, a proto i z tohoto důvodu nemohl (časově) předmětný závazek přejít na žalované. Úhradu části závazku společnosti L. s.r.o. je třeba považovat za uznání závazku ze strany této společnosti ve smyslu §407 obch. zák. Dovolatel považuje za nepřijatelné, aby soud prvního stupně vysvětlil zaplacení části závazku touto společností ničím nepodloženou spekulací, že se mohlo jednat o přistoupení k dluhu nebo omyl v účetních dokladech. Pro tyto dohady neměl soud oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel je toho názoru, že uvedené skutečnosti svědčí o souvislosti předmětného závazku s tou částí majetku státního podniku, který privatizovala a nabyla společnost L. s.r.o. Přitom k této privatizaci a vzniku L. s.r.o. došlo již v roce 1994, jak plyne např. z výroční zprávy této společnosti za rok 2003, kterou dovolatel považoval za přípustný důkaz v odvolacím řízení s ohledem na ust. §205 o.s.ř. i přes poučení podle ust. §119a o.s.ř., neboť oba žalovaní nebyli soudem vyzváni podle §118a odst. 2 o.s.ř.
Dovolatel dále poukazuje na to, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s námitkou, že inventura a seznam závazků a pohledávek byly vyhotoveny teprve dne 26. 11. 1996, veškeré protokoly nesou datum 9. 12. 1996 a byly tedy vyhotoveny teprve poté, co nabyla účinnosti smlouva o prodeji privatizovaného majetku, takže nabyvatelé privatizovaného majetku nemohli mít o předmětném závazku vědomost.
Dovolatel též v návaznosti na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6.2.2001, čj. 31 C 183/99-36, poukazuje na to, že pro přechod závazku na nabyvatele podle §15 zákona o velké privatizaci musí být dána skutková i právní souvislost závazku s privatizovaným majetkem. V případě závazku vůči B. H. a. s. taková souvislost není.
Žalovaný 2) navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc u vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), po zjištění, že dovolání všech tří účastníků splňují podmínky a náležitostí podle zákona (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o.s.ř.), se postupně zabýval přípustností podaných dovolání (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.) a jejich důvodností (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.).
Dovolání žalobkyně směřuje ve věci samé proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 444.166,80 Kč na zamítavý a je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolání je rovněž důvodné, když odvolací soud věc v daném rozsahu nesprávně právně posoudil (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Nutno se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že z uznání závazku ze dne 26.4.1995 nevyplývá dostatečná konkretizace závazku ve výši 444.166,80 Kč, jenž měl být tímto prohlášením uznán. Z tohoto projevu vůle uznávajícího (s. p. Léčivé rostliny) sice obsahově může plynout, že jde o uznání závazku podle §323 obch. zák., avšak uznaný závazek (závazky) není dostatečně specifikován. S odvoláním na osobní jednání předchozího dne (25. 4. 1995) se v tomto dopise uvádí, že „neuhrazené faktury v celkové hodnotě 867.060,- Kč (tato částka je přeškrtnuta perem a nadepsána částkou 899.044,-) budou vyrovnány v měsíčních splátkách počínaje květnem 1995. Výše měsíční splátky bude činit 50.000,- Kč…“ Taková formulace je velmi neurčitá jak co do výše, tak co do základu pohledávky (pohledávek) a takové uznání závazku nesplňuje zákonné podmínky ve smyslu §323 odst. 1 obch. zák. Toto uznání není dostatečně určité ani co do částky 354.877,- Kč, kterou oba soudy v této souvislosti měly za nespornou.
Námitky žalovaných co do oprávněnosti tohoto nároku směřovaly ke zcela jinému právnímu důvodu existence této pohledávky, a to k souvislosti tohoto závazku s privatizovaným majetkem a v tomto ohledu bylo třeba po stránce účetní a smluvní prokázat, že předmětný závazek náležel k majetku, privatizovanému žalovanými a tudíž na žalované podle §15 odst. 1 zákona o velké privatizaci přešel, a to zatím v řízení přesvědčivě prokázáno nebylo, jak bude odůvodněno dále.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je proto v dotčeném rozsahu nesprávné a dovolací soud je v tomto rozsahu ve věci samé a v souvisejícím výroku II. o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soud k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první cit. ustanovení).
Dovolání žalovaného 1) je podáváno s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku (usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání směřuje do části výroku I. napadeného rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a dále proti výroku o nákladech řízení.
Zásadní právní význam spatřuje dovolatel ve dvou shora uvedených právních otázkách.
Za první právní otázku dovolatel pokládá otázku účinků zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podniku mezi žalovanými, která je odvolacími soudu rozhodována rozdílně, a to zda v důsledku zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k podniku, jehož součástí je tvrzená pohledávka, je žalovaný 1) pasivně věcně legitimován z titulu ručení.
Dovolací soud považuje tuto otázku za zásadně právně významnou, přičemž tato právní otázka nebyla dosud odvolacími soudy ani dovolacím soudem jednoznačně vyřešena.
Nejvyšší soud v daném případě vychází z nezpochybněných závěrů soudu prvního stupně i odvolacího, že oba žalovaní nabyli privatizovaný majetek provozu Ž. s. p. L. rostliny na základě smlouvy č. 307/96 o prodeji privatizovaného majetku, uzavřené dle zákona č. 92/1991 Sb. (tzv. zákon o velké privatizaci) s F. n. m., a tento majetek společně nabyli spolu s právy a závazky s tímto majetkem souvisejícími (čl. III. bod 2 a čl. VII. bod 2 smlouvy), přičemž podle účetních a inventarizačních podkladů byly součástí majetku, privatizovaného oběma nabyvateli, též závazky, které jsou předmětem tohoto řízení. Předmětná smlouva se podpůrně řídí obchodním zákoníkem (čl. VII. bod 5). Následně „Dohodou o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podniku“ ze dne 11. května 1998 se stal resp. měl stát jediným vlastníkem privatizovaného majetku – provozu Žatec – žalovaný 2), na něhož žalovaný 1) převedl svou ideální polovinu spoluvlastnického podílu, a to se všemi souvisejícími právy a závazky (čl. III. dohody). I když o převodu předmětných závazků není v dohodě konkrétní údaj, vyplývá z dohody, že žalovaný 2) přejímá veškerá práva a závazky s majetkem provozu Ž. související.
Z uvedeného se nepochybně podává, že žalovaný 1) s převedeným spoluvlastnickým podílem měl pozbýt též práva a závazky, související s předmětným majetkem, z titulu (spolu)vlastníka.
Základní je však otázka, zda by žalovaný 1) nadále zůstal ručitelem za závazky „podniku“ (tj. provozu Žatec), převedené se spoluvlastnickým podílem na žalovaného 2).
Dohoda o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 obč. zák. neobsahuje v daném případě smluvní úpravu ručení převodce a takovou úpravu neobsahuje ani zákon (srov. §137 an. obč. zák. o podílovém spoluvlastnictví).
Naproti tomu úprava smlouvy o prodeji (části) podniku podle ustanovení §476 an. obch. zák. zahrnuje výslovnou úpravu ručení prodávajícího za splnění převedených závazků kupujícího v ust. §477 odst. 3 obch. zák. V posuzovaném případě se tato úprava vztahovala podpůrně též na smlouvu č. 307/96 o prodeji privatizovaného majetku a bylo by nutno ji aplikovat též v případě převodu majetku a závazků, k nímž by došlo, pokud by pro převod spoluvlastnického podílu z žalovaného 1) na žalovaného 2) byla využita smlouva o prodeji (části) podniku, takže v takovém případě by žalovanému 1) zůstala povinnost ručení.
Nejvyšší soud dovozuje, že pro převod spoluvlastnického podílu ve formě (části) podniku nebylo v daném případě možno využít institut zrušení spoluvlastnictví a vzájemného vypořádání podle §141 odst. 1 obč. zák., neboť do účinnosti novely obchodního zákoníku provedené zák. č. 370/2000 Sb., tj. do 1. 1. 2001, nebyl podnik hromadnou věcí a tudíž jako takový nebyl věcí v právním smyslu a proto ani nebylo lze (spolu)vlastnictví k podniku zrušit a vypořádat, nýbrž pouze převést smlouvou o prodeji (části) podniku podle §476 an. obch. zák., ve znění učiněném do 31. 12. 2000) (srov. §5 odst. 2 a §47 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2001)
Pokud tudíž oba soudy (prvního stupně i odvolací) dospěly k závěru, že žalovaný 1) má ve smyslu §477 odst. 3 obch. zák. postavení ručitele v dané věci, směřovala tato úvaha k závěru, že v tomto případě byla uzavřena smlouvou o prodeji (části) podniku podle §476 an. obch. zák. V řízení však nebylo prokázáno, že by projevy vůle stran k uzavření takové smlouvy směřovaly, když uzavřena byla smlouva (dohoda) o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podniku, kterou však platně uzavřít nebylo možné především proto, že se jí obcházela zákonná povinnost ručení spjatá se smlouvou o prodeji podniku v rozporu s ust. §39 obč. zák. V dalším řízení bude třeba zkoumat, zda projevy smluvní vůle účastníků směřovaly k simulovanému právnímu úkonu, zakrývajícímu dissimulovaný právní úkon a směřující k vyloučení ručení.
Druhou právní otázku zásadního významu žalovaný 1) jako dovolatel spatřuje v otázce, zda předmětný závazek souvisel s privatizovaným majetkem.
V tomto směru lze námitkám dovolatele přisvědčit jen zčásti.
Není rozhodné, že inventurní soupis privatizovaného majetku a závazků byl pořízen až po datu právní účinností kupní smlouvy, nýbrž to, zda konkrétní závazek podle účetní závěrky a inventurního soupisu skutečně s privatizovaným majetkem souvisel a v tomto ohledu z předložených smluvních a účetních dokumentů souvislost vymáhaného závazku (resp. obou dílčích závazků) s privatizovaným majetkem nebyla prokázána. Důkazy v tomto řízení provedené, včetně stanoviska likvidátora, uvedenou souvislost beze zbytku neosvědčují, když sám soud prvního stupně vycházel z neověřené úvahy, že v případě platby společnosti L. s.r.o. (částka 50.000,- Kč) mohlo jít o přistoupení k dluhu nebo omyl v účetních dokladech, aniž byla ta či ona skutečnost prokázána. Pochybnost vzbuzuje též samotná platba L. s.r.o., neboť naopak nasvědčuje tomu, že tento subjekt platil na svůj dluh, avšak ani tato skutečnost prokázána nebyla, ačkoliv nejde jen o skutkovou okolnost, nýbrž o skutečnost s právními důsledky. V této souvislosti nebylo v řízení objasněno ani to, zda se vymáhaný závazek, vyplývající z dodávky chmele, která směřovala do provozu Zbraslav, netýkala společnosti L. s.r.o., a nikoli žalovaných. Jde o otázku právní, neboť souvislost závazku s privatizovaným majetkem nutno zkoumat z hlediska ekonomicko-organizačního, jak již Nejvyšší soud několikrát judikoval (srov. např. rozsudek NS ze dne 16. 10. 2002 sp. zn. 29 Odo 173/2002), tj. zda závazek (dluh) se váže k majetku a hospodářské činnosti té či oné organizační jednotky, jež jsou předmětem privatizace. V takovém případě nepostačí, je-li pohledávka pouze „přiřazena“ k určitému majetku (privatizační jednotce), jak argumentoval odvolací soud, ale rozhodná je právě ekonomicko-organizační souvislost (včetně účetní a inventární), která v daném případě může spočívat v místu, kam dodávka zboží (chmele) směřovala a kde tudíž vznikla povinnost k jejímu zaplacení. Nelze souhlasit se soudem prvního stupně, že není podstatné, na jaké místo určení dodávka směřovala.
Z uvedeného vyplývá, že oba soudy posoudily souvislost vymáhaného závazku (závazků) s privatizovaným majetkem ve vztazích mezi účastníky se zřetelem k ustanovení §15 odst. 1 zákona o velké privatizaci, v rozhodném znění, neúplně a tudíž nesprávně, v rozporu s hmotným právem a v této právní otázce je naplněn též dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolateli žalovanému 1) je nutno dát za pravdu i v námitce, že účastníci nebyli dostatečně poučeni podle §118a odst. 2 o.s.ř. soudem prvního stupně, tak, aby mohli tvrdit a prokazovat v potřebném rozsahu rozhodné skutečnosti, relevantní zvláště z pohledu souvislosti vymáhaného závazku s majetkem, privatizovaným žalovanými. V tomto ohledu jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), ke kteréžto vadě musí dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolání žalovaného 2) směřuje do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu a do souvisejícího výroku o nákladech řízení a proto – obdobně jako u žalovaného 1) – je dána přípustnost tohoto dovolání pouze za podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř.
Otázkou zásadního právního významu je tu otázka – shora již řešená při rozhodování o dovolání žalovaného 1) – souvislosti předmětného závazku s majetkem, privatizovaným žalovanými [tedy včetně žalovaného 2)]. Žalovaným 2) uvedené pochybnosti o souvislosti závazku, který je předmětem řízení, s majetkem privatizovaného provozu Ž., se jeví relevantní – jak bylo již výše dovozeno – zejména se zřetelem k předcházející resp. souběžné privatizaci s. p. Léčivé rostliny, provoz Zbraslav, ve prospěch společnosti L. s.r.o.
Obdobně i pro toto dovolání platí, co bylo již shora uvedeno o procesněprávních důsledcích toho, že se účastníkům (žalovaným) nedostalo poučení (výzvy) ve smyslu §118a odst. 2 o.s.ř.
Dovolání žalovaného 2) je tudíž – stejně jako dovolání žalovaného 1) – přípustné a je rovněž důvodné podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a poněvadž důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud též toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 cit. ustanovení o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 v návaznosti na §226 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 posl. věta o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2009
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu