ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3084.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 3084/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. M., proti žalované A. L. J.H. s.r.o., zastoupenému JUDr. V. V., advokátem, o 180 616 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 95/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2007, č. j. 2 Cmo 143/2006-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 802,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. V. V.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. října 2005, č. j. 13 Cm 95/2005-52, v zamítavém výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích) lze dovodit, že jím dovolatel brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu, na jejímž řešení by odvolací soud své rozhodnutí založil a která by byla pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132), výslovně nevymezil, přičemž jeho procesní i hmotně-právní námitky se netýkají řešení otázek, pro které by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Otázka výkladu bodu 9.9. „Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu movitých předmětů“ jako nedílné součástí leasingové smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení, t. j. zda při odstoupení leasingového pronajímatele (žalované) od leasingové smlouvy je mu leasingový nájemce (žalobce) povinen uhradit všechny, tedy i dosud nesplatné sjednané leasingové splátky, je pro posouzení žalobního nároku na vrácení uhrazených leasingových splátek včetně zaplacené akontace bez právního významu, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil; kromě toho tato otázka postrádá potřebný judikatorní přesah. Bez jakéhokoliv vlivu na předmět sporu jsou i nároky z kupní smlouvy, kterou s prodávajícím na předmět leasingu uzavřela žalovaná a které byly předmětem jiného soudního řízení před Obvodním soudem Praha-východ pod sp. zn. 11 C 24/2003.
Dovolací soud rovněž neshledal, že by odvolací soud postupoval při řešení otázky účinků „odstoupení“ žalobce ze dne 3. června 2002 od leasingové smlouvy v rozporu s hmotným právem, přičemž nedovodil ani žádnou jinou okolnost, pro kterou by mohl dospět z pohledu řešení této otázky k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Vytýkal-li pak dovolatel odvolacímu soudu, že podání žalobce ze dne 2. března 2005 neposoudil jako částečné zpětvzetí žaloby a že přehlédl rozpor smluvních ujednání ve vztahu „k pravomoci rozhodování sporů“, rovněž žádnou otázku zásadního právního významu nevymezuje. I kdyby se však odvolací soud této vady dopustil, nemohl by k ní dovolací soud přihlédnout, jelikož ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží jen v případě přípustného dovolání, což není případ dovolání podaného žalobcem.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen zaplatit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 9 502,50 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. července 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu