ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3111.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3111/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně M. P. spol. s r.o., zastoupené JUDr. V. M., advokátem, proti žalované S.-S., spol. s r.o. „v likvidaci“, zastoupené Mgr. A. B., advokátkou, o 117.491,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 45/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2009, č. j. 12 Cmo 279/2008-297, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil v pořadí třetí rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. dubna 2008, č. j. 47 Cm 45/2001-272, ve výroku ve věci samé, kterým bylo stejně jako předchozími rozsudky žalované uloženo zaplatit žalobkyni 117.491,- Kč s 9% úroky z prodlení od 2. února 2000 do zaplacení jako část kupní ceny za zboží dodané podle kupní smlouvy ze dne 16. září 1999, č. 257-99 ve znění jejího dodatku ze dne 21. září 1999, není přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno předtím rozhodnutí ve věci samé, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak, a které by odvolací soud zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka, která v dovolání uvedla, že „nesouhlasí se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu, na kterých je napadené rozhodnutí vydané“, žádnou právní otázku zásadního významu, na jejímž řešení by dovolací soud své rozhodnutí založil a která by byla pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132) výslovně nevymezila, a nelze ji dovodit ani z obsahu dovolání. Její výhrada, že soudy obou stupňů pochybily, neshledaly-li za důvodnou a prokázanou její procesní obranu založenou na tvrzení, že jí byla v důsledku porušení smluvních povinností žalobcem způsobena škoda, postrádá potřebný judikatorní přesah, neboť jde o právní posouzení zjištěného skutkového stavu s dopadem jen pro posuzovanou věc a napadené rozhodnutí proto zásadně právně významným nečiní.
Ani výtka dovolatelky, že došlo k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné právní posouzení věci, protože soud prvního stupně poté, co rozhodl o koncentraci řízení, ji poučoval o povinnosti tvrzení a navrhování důkazů, a tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, nemůže přípustnost dovolání založit. Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Tato výtka nadto směřuje proti procesnímu postupu soudu prvního stupně a nikoliv proti postupu odvolacího soudu, který naopak své skutkové závěry opřel pouze o důkazy navržené žalovanou do uplynutí lhůty určené v usnesení o koncentraci řízení.
Za tohoto stavu by tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelkou vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci však dle názoru dovolacího soudu nejde. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalovaná neprokázala důvodnost své procesní obrany, že jí byla porušením smluvních povinností žalobkyně způsobena škoda, a uložil jí zaplatit žalobkyni částku požadovanou žalobou, představující dosud nezaplacenou část kupní ceny, jejíž výše byla mezi účastníky řízení nesporná, nelze mu vytknout, že by tyto otázky řešil v rozporu s ustanovením §409 obchodního zákoníku.
Lze proto uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu