ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3130.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3130/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně T. a.s., zastoupené JUDr. Ing. I. R., advokátem, proti žalované R. B., s.r.o., zastoupené H. K., advokátkou, o 286.058,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 59/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2009, č. j. 2 Cmo 353/2006-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12.257,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Ing. I. R. do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 32 Cdo 2887/2007-171, zrušil jeho rozsudek ze dne 8. února 2007, č. j. 2 Cmo 353/2006-140, v části, v níž jím byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2006, č. j. 1 Cm 59/2002-115, změněn tak, že žaloba o zaplacení částky 212.762,20 Kč byla zamítnuta, potvrdil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, kterým bylo žalované uloženo tuto částku jako smluvní pokutu za prodlení se zaplacením kupní ceny za dodané zboží sjednané smlouvou ze dne 9. dubna 1996, č. 00790-96, žalobkyni zaplatit, není přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí jednak ve skutečnosti, že v době vydání napadeného rozhodnutí již podle informací, jež má k dispozici, nebyla žalobkyně v řízení aktivně legitimována, protože v průběhu předchozího dovolacího řízení měla pohledávku, jež je předmětem řízení, postoupit společnosti O., a.s., dále v posouzení, zda a kdy se žalovaná dostala do prodlení se zaplacením sporných faktur, když tato otázka byla posuzována odvolacím soudem v jiné věci rozdílně, a konečně v tom, že se soudy nezabývaly, zda a kdy byly předmětné faktury žalované doručeny. Žádná z těchto otázek však nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Námitka, že v době, kdy ve věci rozhodl odvolací soud, již nebyla žalobkyně v řízení aktivně legitimována, protože pohledávku, jež je předmětem řízení, postoupila, není přípustná s ohledem na ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Aktivní legitimace žalobkyně zcela jednoznačně vyplynula z provedeného dokazování a mezi účastníky byla nesporná. V průběhu předchozího řízení nebyla přednesena žádná tvrzení a navrženy žádné důkazy o opaku, a jde tak o zcela novou skutečnost.
Pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou nevýznamné námitky, že odvolací soud se nedostatečně zabýval zjišťováním, zda a kdy se žalovaná dostala do prodlení a zda jí byly doručeny předmětné faktury, protože jde o námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím nemůže být přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.
Za tohoto stavu by tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelkou vymezenou otázku, tj. posouzení, zda a kdy se dostala žalovaná do prodlení, v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci však dle názoru dovolacího soudu nejde. Dovolatelka nevznáší vůči právnímu posouzení žádnou konkrétní výtku a pouze poukazuje na to, že tato otázka je odvolacím soudem posuzována rozdílně. Dospěl-li však odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že mezi účastníky byla smlouvou ze dne 9. dubna 1996, sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částek neuhrazených ke dni splatnosti uvedenému na jednotlivých fakturách vystavených žalobkyní, na němž své rozhodnutí založil, přičemž v zásadě převzal právní posouzení tohoto ujednání Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 32 Cdo 2887/2007-171, nelze mu vytknout, že by tyto otázky řešil v rozporu s ustanovením §544 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, a posouzení obsahu dohody účastníků má nadto dopad pouze na projednávanou věc.
Lze proto uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, protože dovolání žalované bylo odmítnuto. Vznikla jí tak povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení, sestávající z odměny advokáta za zastoupení v řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, bodu 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006 částkou 10.000,- Kč, z paušální náhrady ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, a z 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč, celkem tedy částku ve výši 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat
výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu