ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3483.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3483/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně RAMSES OSTRAVA spol. s r.o. , se sídlem v Ostravě - Radvanice, Těšínská 227/279, IČ 46578161, zastoupené Dr. Vratislavem Kovářem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Na pískách 134, proti žalovaným 1) MUDr. M. D. a 2) Mgr. Y. D. , a oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem, se sídlem v Prostějově, Žižkovo nám. 19, o 175.785,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 110 C 357/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2007, č.j. 8 Co 859/2006-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.895,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce Dr. Vratislava Kováře.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2007, č.j. 8 Co 859/2006-200, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 14. srpna 2006, č.j. 110 C 357/2002-174, jak ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 175.785,40 Kč s příslušenstvím, tak i ve výrocích o nákladech řízení, a jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), pak při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání napadl, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Ačkoli dovolatelé opřeli přípustnost podaného dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., výslovně neuvedli, v čem zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují. Jejich námitka o tom, že soudy měly žalobní nárok posoudit jako plnění ze smlouvy o dílo a nikoli jako bezdůvodné obohacení, nemůže zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání založit, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud řešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem či soudní judikaturou. Námitka nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu pro jeho překvapivý právní názor nemůže být rovněž určující pro posouzení přípustnosti podaného dovolání. V jejím posouzení nelze spatřovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí již proto, že v podání ze dne 17. února 2003 na č.l. 39 spisu (v rozsudku odvolacího soudu nesprávně uvedeno č. l. 46 spisu), jehož stejnopis byl žalovaným (jejich zástupci) doručen, žalobkyně svůj žalobní nárok kvalifikovala jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaných. Kromě toho však dovolací soud pro úplnost poznamenává, že i když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí může spočívat též v řešení procesní otázky, vymezené dovolatelem prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., i v tomto případě platí, že musí jít o otázku, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil a jejíž řešení bylo pro rozhodnutí ve věci určující. Tak tomu však v posuzované věci nebylo, neboť shora popsané námitky dovolatelů žádnou takovou otázku nevymezují, přičemž ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. lze přihlížet k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen v případě přípustného dovolání, což případ podaného dovolání není.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalovaných pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalovaní z procesního hlediska zavinili (tím, že podali nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 18.595,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v témže znění.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. ledna 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu