ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3572.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3572/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně Č. L., a. s., proti žalovanému P. H., zastoupenému JUDr. M. U., advokátkou, o zaplacení částky 1,734.813,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 189/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2007, č. j. 28 Co 454/2006-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, kterým Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 16. června 2006, č. j. 56 C 189/2005-77, ve výrocích, jimiž Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,734.813,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení z částky 1,098.000,- Kč od 29. ledna 2003 do zaplacení a na nákladech řízení částku 69.400,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolatel namítá, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jím navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností, zejména znaleckými posudky ke zjištění správnosti kupní ceny autobusu dohodnuté v kupní smlouvě, která byla započtena na úhradu pohledávky z úvěru, a výslechem navržených svědků ke zjištění, že žalobkyně jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení §265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Dále namítá, že k jednání o odvolání nebyl řádně předvolán, a postupem odvolacího soudu tak byl zbaven možnosti se vyjádřit a uplatnit svá práva.
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatel spatřuje v závěru, že smlouva o poskytnutí obchodního úvěru č. 5220058 uzavřená mezi účastníky 28. května 2002, ve znění dodatků číslo 1 až 5 (dále též jen „smlouva o úvěru“), je platnou smlouvou o úvěru podle ustanovení §497 a násl. obch. zák., když je zřejmé, že jde o inominátní smlouvu. Zdůrazňuje, že odvolací soud - i soud prvního stupně - se měl zabývat výkladem této smlouvy, což neučinil. Namítá, že odvolací soud se nezabýval tvrzeným porušením principu proporcionality ve vztahu mezi účastníky založeného smlouvou o obchodním úvěru. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva o obchodním úvěru č. 5220058 uzavřená mezi účastníky je svým obsahem smlouvou o úvěru, je významný pouze pro projednávanou věc a postrádá potřebný judikatorní přesah. Nejvyšší soud jej přitom neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanoveními §266 a §497 obch. zák.).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska námitek, že nebyl proveden důkaz znaleckými posudky a výslechy navržených svědků, protože jde o námitky, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Argumenty snášenými na podporu závěru, že dovolatel nebyl k jednání o odvolání řádně předvolán a odvolání tak bylo nesprávně projednáno v nepřítomnosti dovolatele (přestože se tohoto jednání - jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem na č. l. 134 - zúčastnila zástupkyně dovolatele JUDr. M. U.), je z obsahového hlediska uplatňována zmatečnostní vada řízení podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost. O dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu