ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3637.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3637/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně C., LTD., zastoupené JUDr. P. B., advokátem, proti žalovaným 1) P. F., 2) J. Ř., 3) P. Š., a 4) J. S., všem zastoupeným JUDr. A. J., advokátem, o zaplacení částky 1,625.590,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 182/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2007, č. j. 18 Co 552/2006-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 23. června 2006, č. j. 53 C 182/2005-92, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 1,625.590,13 Kč s 16% úrokem a 17% úrokem z prodlení od 24. září 1996 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé jen tak, že plněním jednoho ze solidárně zavázaných žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost dlužníka, uložená mu pravomocným rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1998, č. j. 47 Cm 16/98-45, jinak jej v tomto výroku i ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítají, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýkají, že bez jakéhokoliv dokazování dospěl k závěru, že žalovaní jako společníci dlužnice, souhlasili konkludentně s prodloužením splatnosti úvěru dohodnutým v dodatcích ke smlouvě o úvěru. Odvolací řízení je proto zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítají, že odvolací soud pominul i „povinnost písemného projevu vůle“ ručitele vyplývající z ustanovení §272 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve spojení s §40 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když podle ustanovení §303 obch. zák. musí mít ručitelské prohlášení písemnou formu. Zdůrazňují, že soud prvního stupně se aplikací ustanovení §516 odst. 3 obč. zák. na změnu splatnosti závazku ze smlouvy o úvěru ve vztahu k ručitelským závazkům žalovaných nezabýval, a pokud odvolací soud dospěl k závěru, že důkazní břemeno o tom, že dovolatelé souhlasili se změnou obsahu závazku, měl žalované v tomto směru poučit podle §118a o. s. ř. Pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelé spatřují v závěru, že obecná čtyřletá promlčecí doba stanovená v §397 obch. zák., je v případě ručitelů „modifikována“ ustanovením §310 obch. zák. Dovozují, že věřitel je oprávněn požadovat po ručiteli plnění zajištěného závazku poté, kdy ručitele vyzval k plnění a od toho okamžiku se odvíjí splatnost ručitelského závazku vůči věřiteli. S odkazem na ustanovení §390, §391 odst. 2 a §397 argumentují, že právo věřitele vyzvat ručitele k plnění zajištěného závazku, tj. právo učinit úkon, se promlčuje za čtyři roky ode dne, kdy věřitel mohl vyzvat ručitele k plnění. Tato promlčecí doba je „modifikována“ ustanovením §310 obch. zák., podle něhož se právo věřitele domáhat se splnění závazku na ručiteli nepromlčí před promlčením práva věřitele vůči dlužníkovi. Obsáhle argumentují ve prospěch názoru, že podle ustanovení §310 obch. zák. se nepromlčuje právě právo věřitele domáhat se na ručiteli splnění zajištěného závazku, ale toto ustanovení se už netýká promlčecí doby stanovené pro právo učinit právní úkon, jímž je výzva věřitele k plnění ručiteli. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu, podle něhož právo žalobkyně domáhat se plnění po ručitelích, není promlčeno, je významný jen pro projednávanou věc a postrádá potřebný judikatorní přesah. Nejvyšší soud jej přitom neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením §310 obch. zák.). Výkladem tohoto ustanovení se Nejvyšší soud již zabýval např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 364/2005, zmíněném i odvolacím soudem. V něm dovodil, že z dikce ustanovení §310 obch. zák. jednoznačně vyplývá, že promlčení práva věřitele vůči ručiteli lze konstatovat jen za situace, kdy je nade vší pochybnost zjištěno promlčení práva věřitele proti dlužníku. Přitom závěr o promlčení práva věřitele proti dlužníku musí být založen na zjištění všech rozhodných skutečností, s nimiž zákon spojuje počátek, běh a skončení promlčecí doby. Závěr odvolacího soudu, že právo věřitele proti dlužníkovi se nepromlčelo, nebyl dovoláním zpochybněn. Proto je správný i závěr, že právo žalobkyně není promlčeno podle §310 obch. zák. ani proti ručitelům.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska námitek, že odvolací soud neprovedl potřebné důkazy a nesplnil svou poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. a řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože jde o námitky, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročních 2004, pod číslem 132).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tedy dovolání přípustné není. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jím ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu