ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3851.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3851/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně Č. a. n. p. o., zastoupené Mgr. D. R., advokátem, proti žalované C. V., spol. s r.o., zastoupené JUDr. L. P., advokátkou, o 110 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35/15 Cm 151/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2007, č.j. 7 Cmo 322/2006-123, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2007, č. j. 7 Cmo 322/2006-123, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou po žalované zaplacení faktury číslo ve výši 55 000 Kč a faktury číslo v téže výši. Žalobní nárok odůvodnila tvrzením, že jde o vyúčtování služeb, které poskytla žalované na základě její objednávky prostřednictvím svých zahraničních kanceláří na Ukrajině a v Lotyšsku, avšak žalovaná jí poskytnuté služby neuhradila.
Krajský soud v Brně rozhodl o žalobě rozsudkem pro uznání ze dne 23. března 2004, č.j. 35/15 Cm 151/2003-58, který byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. května 2005, č.j. 4 Cmo 269/2004-76, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně z vyjádření žalované ze dne 13. února 2004 dovodil, že žalobkyní uplatněný nárok neuznává, přičemž současně toto vyjádření podle jeho názoru obsahuje vylíčení skutečností, které žalovaná považuje za rozhodné a jimiž se brání proti uplatněnému nároku. To má podle odvolacího soudu ten důsledek, že nedošlo k fikci uznání žalovaného nároku dle §114b odst. 5 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), na základě kterého by bylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
O věci tak opětovně rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 11. dubna 2006, č.j. 35/15 Cm 151/2003-99, uložil žalované zaplatit žalobkyni 110 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Přestože podle jeho názoru nebylo v řízení prokázáno uzavření písemné (ani ústní) smlouvy, jejímž předmětem by bylo vypracování marketingové studie týkající se Ukrajiny a Lotyšska za celkovou cenu 110 000 Kč (za každou studii 55 000 Kč), žalobě vyhověl. Své rozhodnutí založil na závěru, že žalovaná nárok vůči žalobkyni podle §323 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) uznala, přičemž v řízení nedošlo k vyvrácení právní domněnky trvání uznaného dluhu v okamžiku jeho uznání. K uznání závazku došlo podle posouzení soudu dopisy jednatelů žalované ze dne 20. února 2003 a ze dne 3. března 2003, které soud hodnotil jak podle jejich obsahu, tak podle okolností, za kterých byly žalobkyni odeslány. V této souvislosti uvedl, že dopis ze dne 20. února 2003 reaguje na zprávu o podání žaloby ve věci a vyzývá žalobkyni k jejímu stažení s ujištěním, že pohledávku zaplatí v následujícím kalendářním měsíci. Soud dospěl k závěru, že ve smyslu §266 odst. 2 obch. zák. adresát může oprávněně považovat za uznání závazku takové sdělení, které obsahuje ujištění o tom, že závazek není zpochybňován, jakož i příslib jeho úhrady.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. dubna 2007, č.j. 7 Cmo 322/2006-123, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 110 000 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že k písemnému uznání závazku žalovanou nedošlo. Toto posouzení založil na názoru, že v dopisech žalované ze dne 20. února 2003 a 3. března 2003 není její závazek jakkoli identifikován, a to ať již uvedením závazku či odkazem na jinou písemnost, v níž by byl uznávaný závazek vymezen. V tomto směru podle názoru odvolacího soudu neobstojí ani odkaz žalované na žalobní návrh, neboť v uvedených dopisech, resp. v dopise ze dne 20. února 2003 není tento žalobní návrh nijak specifikován. Nelze tedy dovodit, že se má jednat o závazek žalované, který je předmětem tohoto sporu, když nelze vyloučit, že žalovaná může mít vůči žalobkyni více závazků.
Odvolací soud dále reagoval i na závěr soudu prvního stupně o neuzavření smlouvy mezi účastníky. V této souvislosti poznamenal, že žalobkyně uzavření takové smlouvy nikdy netvrdila, když podle jejich skutkových tvrzení měl závazkový vztah mezi ní a žalovanou vzniknout na základě objednávky žalované. To žalovaná v průběhu řízení sama potvrdila, svou obranu však založila na tvrzení, že jí ze strany žalobkyně bylo předáno nedostatečné plnění. Pakliže důkazní břemeno ohledně obsahu smlouvy leží na žalobkyni, bylo podle odvolacího soudu na ní, aby prokázala, v jakém rozsahu a v jaké kvalitě měly být služby žalované poskytnuty a zda je tedy námitka žalované o nedostatku poskytnutého plnění důvodná. Za situace, kdy žalobkyně v řízení neprokázala, že svůj závazek v rozsahu, na kterém se se žalovanou dohodla, splnila, nelze podle názoru odvolacího soudu žalobkyni nárok na úhradu za poskytnuté služby přiznat. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, v němž odkazem na §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka na rozdíl od odvolacího soudu zastává a obhajuje názor, že k uznání závazku žalovanou podle §323 obch. zák. došlo. Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, že ani jeden z dopisů žalované neobsahuje identifikaci závazku, podle dovolatelky pochybil, neboť zcela opomenul tu část dopisu žalované ze dne 20. února 2003, v němž je identifikace sporné pohledávky provedena odkazem na konkrétní žalobní návrh, v němž je pohledávka přesně identifikována. Při hodnocení dopisů žalované nevzal podle dovolatelky odvolací soud rovněž v potaz tu skutečnost, že účastníci neměli vůči sobě žádné jiné závazky než ten, který je předmětem sporu. Nelze mít tedy žádnou pochybnost o tom, o jaký závazek se v korespondenci účastníků jednalo a je logické, že tímto způsobem žalobkyně také dopisy žalované chápala.
Podle dovolatelky však uznání závazku žalovanou vyplývá nejen z jejího dopisu ze dne 20. února 2003, nýbrž lze ho nepřímo dovodit i z ostatních předložených důkazů. V tomto směru poukazuje na dopis žalované ze dne 3. března 2003, záznam z jednání účastníků ze dne 5. srpna 2002 či e-mailové zprávy žalované ze dne 5. prosince 2002 nebo 10. února 2003 adresované žalobkyni a namítá, že pokud by odvolací soud hodnotil předložené důkazy jako celek a v jejich vzájemné souvislosti, nemohlo by nastat jeho pochybení o identitě uznávané pohledávky.
Dovolatelka rovněž oponuje odvolacímu soudu, uvedl-li v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že mezi účastníky nedošlo k uzavření písemné a ani ústní smlouvy a že žalobkyně její uzavření ani netvrdila. Poukazuje na to, že již v žalobním návrhu uvedla, že žalované poskytla služby na základě její objednávky, avšak žalovaná jí odebrané služby neuhradila. Z objednávky žalované, žádosti o výplatu dotace z programu M. a záznamu z jednání ze dne 5. srpna 2002 je podle mínění dovolatelky zcela zřejmé, že předmětem závazkového vztahu mezi účastníky byl průzkum trhu a získání marketingových informací v Lotyšsku a na Ukrajině, přičemž cena za služby vyplývá vedle ústní dohody i ze žádosti o výplatu dotace z programu M., vystavených faktur, jakož i příkazu k úhradě, který však žalovaná po jeho zadání vzala zpět. K poskytnutí služeb tedy nedošlo na základě písemné smlouvy mezi účastníky, nýbrž na základě objednávky žalované, což odpovídá běžné obchodní praxi.
Uvedl-li odvolací soud, že žalobkyně neprokázala, v jakém rozsahu a kvalitě měly být služby žalované poskytnuty, patrně podle dovolatelky přehlédl, že při nesjednání kvality plnění mezi smluvními stranami se poskytuje plnění v jakosti střední. Dovolatelka trvá na tom, že svůj závazek řádně splnila, neboť žalované poskytla plnění v odpovídající jakosti, žalovaná ho převzala a nikdy práva z odpovědnosti za vady plnění u žalobkyně neuplatnila.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovolací soud z obsahu spisu neshledal, byť dovolatelka rovněž uplatnila dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž však jakkoli konkretizovala, v jakém nesprávném postupu soudů spatřuje vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná závazek vůči žalobkyni, který je předmětem sporu, neuznala.
Toto právní posouzení založil odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí na názoru o neurčitosti právního úkonu, kterou spatřuje v tom, že chybí identifikace uznaného závazku, která nebyla naplněna ani odkazem žalované na žalobní návrh v korespondenci určené žalobkyni. Podle odvolacího soudu tedy nelze dovodit, že se má jednat o závazek žalované, který je předmětem tohoto sporu, když nelze vyloučit, že žalovaná může mít vůči žalobkyni více závazků.
Podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný – a tím určitý – není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98, str. 372), jde-li o občanskoprávní vztahy, a jde-li o obchodní závazkové vztahy, též podle interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §266 obch. zák., která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná). Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán a není postačující stav, kdy je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu samého objektivně seznatelné (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, strana 266, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, strana 145 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002, svazek 15, pod číslem C 1075, strana 61).
Podle §323 odst. 1, věty první, obch. zák. platí, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.
Uznání závazku je jednostranným právním úkonem, pro který obchodní zákoník předepisuje obligatorně písemnou formu, přičemž cit. ustanovení dále vymezuje jako podmínku uznání závazku, že musí jít o závazek určitý, tj. že musí být jednoznačně identifikován. Pakliže zákon způsob takové identifikace neurčuje, lze ji provést jakýmkoli jednoznačným způsobem. Určitost uznávaného závazku musí přitom vyplývat z písemného projevu dlužníka a nelze ji dovozovat z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký závazek dlužník uznává (srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004).
Nejvyšší soud již několikrát ve svých rozhodnutích (srov. například rozsudek ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 899/2004) vysvětlil, že určitost předmětu písemného právního úkonu není omezena jen na případy, kdy je tento předmět specifikován v samotném textu, který obsah úkonu zachycuje; požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) seznatelný, samozřejmě za předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem. V usnesení ze dne 31. července 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod číslem 165, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož v rovině hmotněprávní lze identifikovat pohledávku rozmanitým způsobem, zejména uvedením právní skutečnosti, na níž je založena, výší, splatností, případně i jinými skutečnostmi, včetně odkazu na event. titul, jímž byla přiznána; vždy však tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za týmž povinným. O náležité určení pohledávky by nešlo v případě, kdy ani na základě výkladových pravidel projevu vůle by nebylo možné dospět ke spolehlivému závěru, která pohledávka měla být postoupena. Tyto závěry dovolacího soudu lze vztáhnout i na projednávanou věc, byť v ní jde o otázku posouzení určitosti uznávaného závazku.
S odvolacím soudem lze proto souhlasit potud, pokud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v písemném prohlášení dlužníka adresovaném věřiteli musí být závazek jednoznačně identifikován, přičemž není vyloučeno, aby vymezení uznávaného závazku bylo obsaženo i v jiné písemnosti (např. faktuře), na kterou písemné uznání dostatečně určitě odkáže. Nelze se však již ztotožnit s jeho názorem, že požadavek identifikace uznávaného závazku nebyl ani naplněn tím, odkázala-li žalovaná v korespondenci určené žalobkyni na žalobní návrh.
Neměli-li účastníci řízení mezi sebou žádné jiné závazky než ten, který je předmětem projednávané věci (jak tvrdí dovolatelka), závěr odvolacího soudu o neurčitosti uznaného dluhu nemůže obstát. Ze stávající judikatury Nejvyššího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 776/2004 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1489/2006) je totiž třeba dovodit, že existuje-li mezi stranami jen jeden dluh, byl uznávaný závazek odkazem na žalobní návrh (způsobem, jak učinila žalovaná v dopise ze dne 20. února 2003 určeném žalobkyni) identifikován natolik určitě, že jde o závazek nezaměnitelný s jiným závazkem a požadavek určitosti uznávaného závazku je naplněn. Konstatoval-li odvolací soud, že nelze vyloučit existenci více závazků žalované vůči žalobkyni, aniž tuto skutečnost zjišťoval v rámci výkladu právního úkonu podle interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §266 obch. zák., a na této neověřené možnosti existence více závazků založil svůj závěr o neurčitosti uznání závazku, nemůže tento jeho právní závěr obstát. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu