ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.4179.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4179/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. M. Z., advokátem, proti žalované K – S., s.r.o., zastoupené JUDr. Z. J., advokátkou v T., o zaplacení 999.784,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 81/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2007, č.j. 1 Cmo 216/2006-118, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek odvolacího soudu se ve výroku II. a v souvisejících výrocích III. a IV. o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 21. 3. 2006, č.j. 33 Cm 81/2002-85 (ve znění opravného usnesení z 12. 5. 2006, č.j. 33 Cm 81/2002-94) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši v záhlaví uvedené, a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvého stupně týkající se celé jistiny (tj. částky 999.784,- Kč) a části příslušenství, konkrétně úroků z prodlení ve výši 12% p.a. z částky 582.800,- Kč od 2. 2. 1998 do 9. 5. 1998 a od 2. 2. 2002 do zaplacení a z částky 416.984,- Kč za dobu od 17. 2. 1998 do 9. 5. 1998 a od 17. 2. 2002 do zaplacení ( I. výrok ). Ve zbytku požadovaného příslušenství změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila úrok z prodlení ve výši 12% p.a. z částky 582.800,- Kč od 10. 5. 1998 do 1. 2. 2002 a z částky 416.984,- Kč za dobu od 10. 5. 1998 do 16. 2. 2002 ( II. výrok ). Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost V. s.r.o. zaplatila žalované dne 2. 2. 1998 částku 582.800,- Kč a dne 17. 2. 1998 částku 416.984,- Kč. Žalobkynino tvrzení o tom, že uvedené částky byly kupní cenou za zboží, které nebylo dodáno, soud nevzal za prokázané. Kupní smlouva uzavřena nebyla. Plnění bylo dle soudu prvého stupně poskytnuto bez právního důvodu, čehož si V. s.r.o. byla vědoma již v okamžiku plnění. Soud dospěl k závěru, že nárok na vrácení obou poskytnutých částek je vzhledem k datu podání žaloby (10.5.2002) již promlčen, promlčel se uplynutím čtyřleté promlčecí doby, která počala běžet ode dne, kdy plnění bylo žalované poskytnuto.
Dle odvolacího soudu žalobkyně existenci kupní smlouvy tvrdí pouze obecně, netvrdí však, ani neprokazuje konkrétní ujednání o podstatných náležitostech kupní smlouvy. Odvolací soud se proto shodl se soudem prvého stupně, že uzavření kupní smlouvy prokázáno nebylo. Dovodil však, že (kupní smlouva) byla simulovaným právním úkonem. Vyšel přitom ve vazbě na §135 o.s.ř. ( podle něhož je „trestním rozsudkem vázán i civilní soud“) z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové z 23. 10. 2003, č.j. 3 T 80/2002-366, jímž byli jednatel právní předchůdkyně žalobkyně P. K. a jednatel žalovaného L. K. odsouzeni pro trestný čin úvěrového podvodu spočívajícího ve vystavení fingovaných faktur a P.K.sám za čerpání nadměrného odpočtu DPH. Poskytnuté plnění je dle odvolacího soudu plněním bezesmluvním, tedy bezdůvodným obohacením, nárok na jeho vydání je však již promlčen. Obecná čtyřletá promlčecí doba počala běžet ode dne, kdy k plnění došlo ( §394 odst. 2 obch. zák. ) a uplynula ve dnech 2. 2. 2002 a 17. 2. 2002, tedy před podáním žaloby. Úroky z obou částek byly promlčeny za dobu čtyř let před podáním žaloby, tj. do 9. 5. 1998 a nemohou být přiznány za dobu po promlčení pohledávky, neboť jsou jejím příslušenstvím, tedy nárokem akcesorickým. Námitku promlčení právní řád připouští, odvolací soud ji za nepřípustnou, nemravnou, ani učiněnou v rozporu s dobrými mravy nepovažuje.
Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním obě účastnice.
Žalobkyně podává dovolání proti prvému výroku rozsudku, jemuž vytýká jednak nesprávný závěr učiněný na základě rozsudku vydaného v trestním řízení o tom, že kupní smlouva byla simulovaným právním úkonem. Zdůrazňuje v této souvislosti, že trestní soudy nejsou specializovány v obchodních věcech, v průběhu trestního řízení byla opakovaně vydávána protichůdná rozhodnutí soudy prvého a druhého stupně, trestní řízení trpělo závažnými procesními vadami. Postup Vrchního soudu v Praze, který vycházel výhradně z výsledků řízení v trestní věci přesto, že se soudní praxe sjednotila v tom, že je-li přestupkové či trestní řízení stiženo závažnými vadami, soudy nejsou takovými rozhodnutím vázány, je dle dovolatelky nesprávný a zakládá otázku zásadního právního významu.
Namítá dále, že závěr o tom, že nebyla uzavřena kupní smlouva, je nesprávný, učiněný v rozporu s provedenými důkazy.
Za nesprávný považuje dovolatelka též závěr o promlčení nároku. K vzniku bezdůvodného obohacení došlo teprve odstoupením od platně uzavřené kupní smlouvy, které mohlo být účinné nejdříve 22. 12. 1999, od tohoto data teprve počala běžet promlčecí doba na vydání bezdůvodného obohacení.
Nesprávný dle jejího názoru je konečně též závěr o tom, že námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy a závěr odvolacího soudu o nemožnosti přiznat úroky z prodlení za dobu po promlčení jistiny. Dle dovolatelky Nejvyšší soud tuto otázku dosud neřešil, jde tedy o otázku zásadního právního významu, která zakládá přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaná svým dovoláním napadá druhý výrok rozsudku odvolacího soudu. Závěr o tom, že nejsou promlčeny úroky z prodlení za dobu 4 let před podáním žaloby, považuje za nesprávný, neboť příslušenství není samostatným nárokem a bez jistiny nárok na jeho zaplacení nevzniká.
Obě dovolatelky navrhují, aby v jimi napadeném rozsahu byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Dovolací soud zkoumal nejprve přípustnost obou podaných dovolání.
Přípustnost dovolání podaného žalobkyní přichází v úvahu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem pouze za předpokladu, že dovolací soud sám, bez ohledu na názor dovolatelky, dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.), ve všech případech pouze tehdy, jde-li o otázku, která je pro napadené rozhodnutí podstatná (je na ní založen výrok rozhodnutí odvolacího soudu), byl-li zároveň způsob řešení právě takové otázky dovoláním napaden.
Dovolatelka ( žalobkyně ) nevymezila žádnou právní otázku, která by měla mít ve smyslu shora uvedeném po právní stránce zásadní význam.
Podle §135 odst. 1 o.s.ř. je soud ( v občanském soudním řízení ) vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal. Soud je vázán výrokem rozsudku vydaného v trestním řízení, nikoli jeho odůvodněním. Není však oprávněn zkoumat věcnou správnost výroku takového rozhodnutí, ani procesní postup k příslušnému rozhodnutí vedoucí (srovnej např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu 3 Cdon 1091/96 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 11/2000 ). Judikatura soudů je v tomto směru jednotná.
Z tvrzení účastníků učiněných v průběhu řízení vyplývá, že trestní stíhání statutárních orgánů žalované a právní předchůdkyně žalobkyně se týkalo téhož skutku ( obsaženého ve výroku rozsudku vydaného v trestním řízení), který je základem žalobou uplatněného nároku. Závěr odvolacího soudu o tom, že „je vázán trestním rozsudkem“ v této věci tedy neřeší právní problém jinak, než předpokládá zákon či stávající judikatura, neboť vychází z vázanosti výrokem rozhodnutí soudu vydaného v trestním řízení o tom, že určitý skutek je trestným činem a kdo jej spáchal.
Rozpor s hmotným právem při řešení této procesní otázky je z podstaty věci vyloučen.
Co se týče výhrady vůči závěru odvolacího soudu o tom, že nebyly prokázány skutečnosti směřující k uzavření kupní smlouvy, je třeba připomenout, že dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci se nemůže před dovolacím soudem změnit ( §241a odst. 4 o.s.ř.). Dovolacím důvodem spočívajícím v tom, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, se nelze vzhledem k posuzované přípustnosti dovolání zabývat (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Též námitka související s počátkem běhu promlčecí doby má základ v nesouhlasném stanovisku dovolatelky se skutkovými zjištěními odvolacího soudu o neexistenci kupní smlouvy, ani tou se tudíž dovolací soud nemůže zabývat (§241a odst. 3 o.s.ř. ). Závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby v případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v rozporu s hmotným právem ( §394 odst. 2 obch. zák. ).
Úvaha o tom, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy ( §3 odst. 1 obč. zák.), závisí vždy na okolnostech konkrétního případu; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000 a z 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004, která jsou přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Stejně je tomu i v tomto případě. Závěr dovolacího soudu o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí je podmíněn ( krom předpokladů daných v citovaném §237 odst. 3 o. s. ř.), též tím, že takové rozhodnutí má zásadní význam i z hlediska možného zobecnění při řešení sporů jiných (obdobných). Rozsudek odvolacího soudu nelze ani z tohoto pohledu považovat za zásadně právně významný podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Otázka promlčení úroků z prodlení ve vazbě na promlčení jistiny byla již Nejvyšším soudem řešena ( viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 33 Odo 1344/2006, 21 Cdo 3477/2006 ) se závěrem, že úroky z prodlení nelze přiznat za dobu následující po okamžiku, k němuž je promlčena jistina. Z hlediska tímto dovoláním napadeného rozhodnutí (odvolací soud nepřiznal úroky po promlčení jistiny ) nelze tedy hovořit o zásadním právním významu rozhodnutí. Nejvyšší soud se však zabýval touto otázkou podrobněji vzhledem k přípustnosti dovolání podaného žalovanou ( viz dále).
Dovolací soud, jak z uvedeného plyne, neshledal existenci podmínek daných ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř., ani jiných okolností, z nichž by, s přihlédnutím k obsahu žalobkyniných dovolacích námitek, bylo možno zásadní právní význam rozhodnutí dovodit (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ), jí podané dovolání proto dle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání podané žalovanou směřující do II. výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvého stupně v části týkající se úroků z prodlení, je přípustné ( §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ), a je i důvodné.
Povinnost platit úroky z prodlení vyplývající z vedlejšího (akcesorického) závazkového právního vztahu nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní. Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká (končí) také povinnost platit úroky z prodlení, zůstává tu jen povinnost zaplatit dospělé úroky z prodlení. Dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu (akcesorickému).
Povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) vzniká jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle ustanovení §393 odst.1 obch. zák. běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí \"jako celek\". Tento závěr přijal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006 ze dne 8. 2. 2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7/2007 pod číslem 104, soud nemá důvod se od něj odchýlit ani v tomto případě.
Promlčení úroků může běžet samostatně, v případě důvodně uplatněné námitky promlčení týkající se jistiny lze však věřiteli přiznat úroky z prodlení pouze do okamžiku, k němuž je jistina promlčena, nejsou-li již vzhledem k okamžiku počátku prodlení ( a vzniku práva na jejich úhradu ) také promlčeny. Při splnění právě uvedeného je zajisté lze přiznat pouze za dobu, v níž byl dlužník v prodlení.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že ve dnech 2. 2. 1998 a 17. 2. 1998 byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty žalované částky 416.984,- Kč a 582.800,- Kč. Oba soudy hodnotily toto plnění jako plnění poskytnuté bez právního důvodu, které je dlužník jako bezdůvodné obohacení povinen vydat ( §451 odst. 1 obč. zák. ). V důsledku povinnosti vydat bezdůvodné obohacení dlužníku vzniká peněžitý dluh. K prodlení s plněním peněžitého dluhu dochází uplynutím doby splatnosti a právo věřitele požadovat úroky z prodlení vzniká, jakmile došlo k prodlení dlužníka, tj. není-li dle §365 obch. zák. peněžitý dluh uhrazen včas a řádně. Pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení však není stanovena jeho splatnost, ustanovení §369a obch. zák. nelze pro vztahy z bezdůvodného obohacení použít. Lze proto vycházet z §340 odst. 2 obch. zák. a za počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení považovat uplynutí lhůty „bez zbytečného odkladu“ poté, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán.
Z uvedeného vyplývá, že není správný rozsudek odvolacího soudu v té jeho části, v níž byl změněn rozsudek soudu I. stupně a žalobkyni přiznány úroky z prodlení již za dobu čtyř let před podáním žaloby, aniž by byla řešena otázka počátku prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve II. výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst.2 části věty za středníkem zrušil a věc v této části vrátil podle ustanovení §243b odst.3 věty první o.s.ř. Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 a §226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. ledna 2009
JUDr. Miloslav G a l l u s
předseda senátu