ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.4502.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 4502/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobce Ing. Mgr. K. Š. zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti žalované H. I. s.r.o., o zaplacení 37 289 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 59/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. července 2008, č. j. 8 Co 299/2008-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. února 2008, č. j. 17 C 59/2007-58, v napadených výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 37 289 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Podle shodného právního posouzení soudů obou stupňů žalobci nárok na zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované nevznikl. Tento závěr založily na názoru, že právním důvodem k plnění žalobce vůči žalované nebylo zrušené soudní rozhodnutí, které bylo titulem pro nařízení exekuce na mzdu žalobce a bylo posléze zrušeno (jak tvrdil žalobce), nýbrž tímto právním důvodem k plnění žalobce byla kupní smlouva uzavřená mezi účastníky ohledně zboží, které žalovaná žalobci dodala a za které žalobce žalované nezaplatil. Na základě této kupní smlouvy byl žalobce dlužníkem žalované, a to až do doby, kdy prodal svůj podnik společnosti L. P. spol. s r.o. a stal se tak ze zákona ručitelem pohledávky ve smyslu §477 odst. 3 obchodního zákoníku. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že srážky byly prováděny žalobci jako ručiteli, a tedy po právu.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel snesl ze svého pohledu argumenty na podporu jím uplatněných dovolacích důvodů a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), je předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., o které lze obecně přípustnost dovolání opřít, skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [srov. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
V předmětném sporu (jak vyplývá z výše uvedeného) jde nepochybně o obchodní věc, v níž bylo dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 37 289 Kč s příslušenstvím. Jedná se tedy ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Je třeba uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu