ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.5430.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 5430/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně Č. r. – M. o., za níž před soudem vystupuje V. ú. p. p. z., proti žalovanému Ing. D. B., zastoupenému JUDr. L. N., advokátem, o 197.100 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 42/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 10. září 2007, č. j. 25 Co 478/2007-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 23. května 2007, č. j. 8 C 42/2007-53, jímž Okresní soud v Táboře uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 197.100 Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala v řízení podanou žalobou po žalovaném úhrady doplatku kupní ceny za zboží, které žalovaný od ní na základě uzavřené kupní smlouvy odebral, avšak zaplatil pouze část kupní ceny ve výši 459.900 Kč. Zaplacení doplatku kupní ceny ve výši 197.100 Kč, který je předmětem sporu, se žalovaný bránil tvrzením, že mu zboží mělo být předáno ve stavu, jak stálo a leželo ke dni jeho prohlídky, což se však nestalo, neboť v důsledku znebojeschopnění jsou věci neúplné a nefunkční.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování dovodil, že mezi žalobkyní jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím byla dne 17. února 2003 platně uzavřena kupní smlouva podle §409 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), na jejímž základě žalovaný od žalobkyně odkoupil nepotřebný majetek státu specifikovaný v příloze č. 1 smlouvy za dohodnutou kupní cenu 657.000 Kč. Pakliže příloha č. 1 ke kupní smlouvě obsahuje přesné označení věcí (názvem, identifikačním číslem, apod.), které jsou předmětem prodeje, je podle odvolacího soudu vyloučeno aplikovat v posuzované věci ustanovení §501 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), které dopadá na situace, kdy jsou předmětem smlouvy věci určené úhrnně, tedy bez rozlišení věcí určených individuálně či druhově. I když soud prvního stupně použití tohoto ustanovení v souzené věci připustil, nemá to na správnost jeho rozhodnutí podle odvolacího soudu žádný vliv. Pokud však podle §501 obč. zák. zcizitel (kromě výslovně stanovených výjimek) neodpovídá za vady věci přenechané jak stojí a leží, pak i použití tohoto termínu účastníky ve smlouvě nasvědčuje podle odvolacího soudu úmyslu stran omezit odpovědnost žalobkyně za vady předmětu koupě, což koresponduje s ujednáním účastníků o vyloučení použití ustanovení §425 obch. zák. o odpovědnosti za vady.
Odvolací soud dále zdůraznil, že komplexní úprava odpovědnosti za vady obsažená v obchodním zákoníku vylučuje možnost podpůrného použití obdobných ustanovení občanského zákoníku i v situaci, kdy účastníci ustanovení o odpovědnosti za vady podle obchodního zákoníku dohodou vyloučili, což jim §263 obch. zák. umožňuje. Za tohoto stavu je proto třeba věc posuzovat výlučně podle obchodního zákoníku. Dohoda účastníků o vyloučení odpovědnosti žalobkyně za vady prodaného zboží má podle odvolacího soudu ten důsledek, že úvahy žalovaného o nároku na slevu z kupní ceny a z toho plynoucí vzájemné pohledávky vůči žalobkyni nejsou opodstatněné.
Totéž platí podle odvolacího soudu i k poukazu žalovaného na §409 obch. zák., z jehož kogentního charakteru žalovaný dovozoval nemožnost platně uzavřít dohodu, že prodávající může dodat jakoukoliv jinou věc, dodat zboží v jakémkoliv stavu či nedodat zboží (zcela nebo z části) vůbec. Podle posouzení odvolacího soudu žalovaný nebyl povinen zboží ve změněné kvalitě odebrat (jak mu ostatně bylo i nabízeno); pokud se však rozhodl prodávané věci převzít a to v situaci, kdy byla v kupní smlouvě vyloučena odpovědnost žalobkyně za vady, je povinen za ně zaplatit dohodnutou kupní cenu.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle názoru dovolatele se musel odvolací soud vypořádat s několika otázkami zásadního právního významu, které dosud nejsou soudní judikaturou jednoznačně vyřešeny, případně při řešení některých z nich postupoval odvolací soud v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatele jde o otázku, zda lze režim odpovědnosti za vady stanovený doložkou „jak stojí a leží“ použít pro závazkový vztah z kupní smlouvy řídící se na základě dohody účastníků obchodním zákoníkem, dále zda lze odpovědnostnímu režimu dle doložky „jak stojí a leží“ podřídit i kupní smlouvu na soubor tvořený individuálně určenými věcmi, když úmyslem stran je vyloučit odpovědnost za vady spočívající v nekompletnosti příslušenství těchto věcí a v jejich kvalitě, a rovněž o zodpovězení otázky, zda při vyloučení odpovědnosti za vady, které má zboží při uzavření kupní smlouvy, bude prodávající odpovídat za vady zboží nastalé v mezidobí od uzavření smlouvy do předání zboží. Dále vymezuje otázku, zda by se právní vztah dle kupní smlouvy podřízené režimu obchodního zákoníku při vyloučení jeho ustanovení o odpovědnosti za vady a při zvolení odpovědnostního režimu dle doložky „jak stojí a leží“ řídil úpravou odpovědnosti za vady z kupní smlouvy dle občanského zákoníku, dále zda lze pro právní vztah dle kupní smlouvy podřízené obchodnímu zákoníku platně absolutně vyloučit odpovědnost za vady zboží a konečně zda výslovné vyloučení příslušných ustanovení obchodního zákoníku o odpovědnosti za vady při současném nestanovení jiného odpovědnostního režimu znamená absolutní vyloučení odpovědnosti za vady nebo zda se pro odpovědnost za vady použije podpůrně občanský zákoník.
Na rozdíl od odvolacího soudu dovolatel zastává a obhajuje názor, že mezi účastníky nedošlo k absolutnímu vyloučení odpovědnosti za vady (což podle dovolatele ostatně ani nejde i pro kogentní charakter §409 obch. zák.), nýbrž nastalo pouze vyloučení některých ustanovení obchodního zákoníku o odpovědnosti za vady, která měla být nahrazena režimem občanského zákoníku dle doložky „jak stojí a leží“, čímž účastníci projevili vůli podřídit režim vad zboží občanskému zákoníku, případně režimu uvedené doložky v rámci úpravy obchodního zákoníku. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že se předmětná kupní smlouva řídí výlučně obchodním zákoníkem a že žalovaný nemůže uplatňovat jakékoliv nároky z vad zboží a musí zaplatit celou kupní cenu, neboť mezi stranami došlo k vyloučení odpovědnosti za vady zboží, odvolací soud podle dovolatele při výkladu příslušných právních norem pochybil a v důsledku toho ve věci nesprávně rozhodl. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobkyně není dovolání žalovaného přípustné, neboť napadené rozhodnutí není na řešení jím formulovaných otázek založeno. Žalobkyně se s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožnila a navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, příp. aby ho zamítl jako nedůvodné.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
K závěru o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nedospěl.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Z tohoto pohledu nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí pro ty dovolatelem vymezené otázky, které se týkají vztahu ustanovení §501 obč. zák. a úpravy odpovědnosti za vady obsažené v obchodním zákoníku. Dle správného závěru odvolacího soudu totiž o případ dle §501 obč. zák. nešlo, neboť předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky nebyly věci určené úhrnem, nýbrž individuálně označené v příloze č. 1 smlouvy. Přitom neobstojí ani výtky dovolatele, že odvolací soud řešil další určující otázky v rozporu s hmotným právem. Jde-li totiž o obchodně právní vztah (jak tomu bylo v posuzované věci) řídící se úpravou obchodního zákoníku, lze řešit ve smyslu §1 odst. 2 obch. zák. (podle něhož „Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.“) podle předpisů práva občanského jen ty otázky, které nelze řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, a nikoliv ty otázky, které nelze řešit dle smluvního ujednání účastníků (vyloučení dispozitivního ustanovení §425 obch. zák. o odpovědnosti za vady). Tvrzeného rozporu s hmotným právem se odvolací soud nedopustil ani svým závěrem, že pokud žalovaný (ač k tomu nebyl povinen) zboží ve změněné kvalitě odebral, je povinen (jak mu ukládá §409 odst. 1 obch. zák.) za ně žalobkyni, jejíž odpovědnost za vady byla smluvně vyloučena, zaplatit.
Za situace, kdy dovolací soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalovaného pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu