ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.133.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 133/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. H., zastoupeného advokátem, proti žalované I. U., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 87.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 279/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č. j. 19 Co 143/2006-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci usnesení
na nákladech dovolacího řízení částku 6.949,60 Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č. j. 19 Co 143/2006-114, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. října 2005, č. j. 8 C 279/2005-71, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 87.300,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce s poukazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že mu coby zprostředkovateli nevznikl nárok na odměnu. Žalobce sice v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, avšak z obsahu jeho dovolacích námitek plyne, že jeho výhrada je založena na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud založil svůj právní závěr. Otázky, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného
ve smlouvě, včetně toho, jakou konkrétní zprostředkovatelskou činnost si účastníci dohodli, resp. jakého výsledku mělo být zprostředkovatelskou činností dosaženo
(tj. co bylo předmětem závazku žalobce, na jehož splnění byl vázán vznik práva
na odměnu za zprostředkování), a zda žalobce svůj závazek, který si účastníci smlouvy dohodli, splnil, jsou otázkami skutkovými, nikoli právními. Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 občanského zákoníku, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000). Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, formuloval dovolací soud názor, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svém skutkovém závěru a vzal v úvahu skutečnosti, které tvrdil žalobce (že vznik jeho nároku na odměnu účastníci vázali na zprostředkování příležitosti k uzavření kupní smlouvy a nikoli až na samotné uzavření kupní smlouvy jeho prostřednictvím, že žalovaná uzavřela kupní smlouvu jeho přičiněním a že od smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené s potencionálními kupci odstoupila účelově ve snaze vyhnout se povinnosti zaplatit mu odměnu), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, a to že mu právo na odměnu za zprostředkování vzniklo (§774 obč. zák.). Žalobce tak ve skutečnosti v dovolání napadl správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnil tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta náklady, které sestávají z odměny advokáta ve výši 5.540,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.109,60 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat u soudu návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. března 2009
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu