ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1731.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 1731/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky, Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalovanému V. R., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 422/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 44 Co 119/2002-92, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. listopadu 2001, č. j. 7 C 422/2001-35, určil, že tehdejší žalobce V. S. je vlastníkem nemovitostí, a to budovy objektu bydlení na pozemku parcelní číslo st. 154 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcelní číslo 154 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parcelní číslo 180 – zahrada, vše v obci a katastrálním území B., okres B., zapsaných na listu vlastnictví č. 1924 u Katastrálního úřadu v B. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 44 Co 119/2002-92, jako soud odvolací „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že V. S. byl vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni své smrti, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Přesto, jak formuloval výrok svého rozsudku odvolací soud, je jeho rozhodnutí svou povahou potvrzující. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek není totiž samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 odst. 1 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §219, popř. podle §219a a 221 o. s. ř.; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Podstatné je tudíž porovnání obsahu obou rozhodnutí. V dané věci posoudily soudy obou stupňů práva a povinnosti v právních vztazích shodně, tj. dospěly k závěru, že doručením výzvy k vrácení daru se vlastnické právo původního žalobce S. k předmětným nemovitostem obnovilo; soud prvního stupně určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je původní žalobce S., a odvolací soud v reakci na úmrtí původního žalobce v průběhu odvolacího řízení určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí byl ke dni své smrti původní žalobce.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl (ve skutečnosti) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam), které mají obecný přesah (tzn. že řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec - její řešení lze zobecnit a využít i při rozhodování v jiných případech) a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel současně napadl, resp. zpochybnil. Žalovaný v dovolání zpochybnil tři právní závěry odvolacího soudu. V prvé řadě závěr, že v řízení zjištěné chování obdarované M. S. vůči původnímu žalobci V. S. (dárci) lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů (tj. je naplněna skutková podstata ustanovení §630 obč. zák.), a dále pak závěry, že v daném sporu je Česká republika aktivně legitimována a žalovaný je legitimován pasivně; oproti odvolacímu soudu totiž žalovaný prosazuje názor, že nositeli práv a povinností jsou toliko účastníci darovací smlouvy.
Řešení první právní otázky postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. rozsudek ve věci sp. zn. 33 Odo 538/2003 ze dne 25. 10. 2004, který se
(v souladu s dalšími judikáty dovolacího soudu) vyjadřuje obecně i k aplikovatelnosti
§630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které
z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu, a není proto opodstatněná dovolací výtka, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Při posouzení aktivní a pasivní legitimace v daném sporu vycházely soudy ze zjištění, že původní žalobce (dárce) V. S. v průběhu odvolacího řízení zemřel a všichni v úvahu přicházející dědici dědictví po něm odmítli. Státu připadlo dědictví jako odúmrť, neboť jej nenabyl žádný dědic (srov. §462 obč. zák.). Původně žalovaná (obdarovaná) M. S. uzavřela dne 11. 3. 2006 s žalovaným darovací smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti, které jí daroval původní žalobce; podle zmíněné darovací smlouvy je žalovaný zapsán jako vlastník těchto nemovitostí v katastru nemovitostí. Původní žalobce V. S. učinil vůči původně žalované M. S. dne 14. 3. 2001 jednostranný právní úkon, jenž směřoval k vrácení daru. Protože tato výzva byla posouzena jako platná a důvodná, došlo - jak dovodil správně již odvolací soud - k obnově vlastnického práva původního žalobce k předmětným nemovitostem (darovací vztah byl zrušen a V. S.
se s účinky ex nunc stal opět vlastníkem předmětných nemovitostí). Nebylo-li jeho právo na vrácení daru uspokojeno, mohl jej uplatnit u soudu, a to i nárokem na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. V důsledku smrti V. S. přešlo jeho majetkové právo coby odúmrť na stát a ten jako právní nástupce účastníka, jenž v průběhu řízení pozbyl způsobilost být účastníkem řízení, pokračoval v řízení o majetkovém nároku, jehož povaha to připouští (žalobou uplatněný nárok takovým nárokem nepochybně je), na místo účastníka původního. Logickým vyústěním tohoto postupu pak byla změna žaloby na určení, že V. S. byl vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni své smrti. Obdarovaná M. S. zcizila předmět daru až poté, co jí byla doručena důvodná výzva k vrácení daru podle §630 obč. zák. (a vznikla jí tak povinnost dar vrátit). Šlo tudíž o neplatný převod vlastnického práva a v takovém případě zůstává právo dárce na vydání předmětu daru zachováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004). Protože dovolatel, s nímž původní žalovaná po doručení výzvy dárce k vrácení daru uzavřela darovací smlouvu, byl zapsán jako nový vlastník předmětných nemovitostí do katastru nemovitostí a vlastnické právo dárce popíral, navrhl právní nástupce dárce (tj. žalobkyně) postup podle §107a odst. 2 o. s. ř. a soud jeho návrhu vyhověl. Žalobkyně tak logicky uplatňuje nárok proti žalovanému, který je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí a nárok dárce popírá. Nejvyšší soud se již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. jeho rozsudky ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, a ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením C 1309 a C 1637) vyjadřoval k otázce naléhavého právního zájmu na určovací žalobě ve vztahu k okruhu účastníků a dovodil, že není dán, jestliže nesměřuje proti osobám (jež vlastnické právo žalobce popírají), které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí.
Lze uzavřít, že ani námitky žalovaného, že nemůže být procesním nástupcem původně žalované, neboť není nositelem hmotně právní povinnosti spojené s vrácením daru, resp. že nositelem práv a povinností jsou toliko účastníci darovací smlouvy, neobstojí a závěry, k nimž dospěl odvolacího soudu při posouzení věcné aktivní a pasivní legitimace v dané věci, nemohou činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným (korespondují s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu